„Mám rád Reflex. Čtu ho od začátku. Má názory ostré jako mečisko. Ale ne zrezivělé.“ Tak Boleslav Polívka zhodnotil Reflex uprostřed karantény v květnu 2020, při svém zatím posledním z desítky rozhovorů, jež našemu časopisu poskytl. Hermelínová, 21 let stará novoroční obálka je jednou ze čtyř „jeho“ titulních stran, které pro Reflex připravil David Kraus.
„Každé focení s Bolkem bylo naprostým opakem focení s Václavem Klausem nebo Jaromírem Jágrem. Vždycky bylo dost času, pohody, nikdy nic nebyl problém. Ve všech čtyřech případech to byla zábava,“ vzpomíná slavný portrétní fotograf a kdysi klíčový člen redakce na jednu z osobností, které stály přímo u zrodu časopisu; vždyť i reklamy na první Reflexy točil Bolek Polívka v Paříži, a navíc, jeho starší bratr Jaryn tehdy, v začátcích, ve firmě vydávající náš časopis pracoval v pozici finančního ředitele.
Dělat rozhovor s Bolkem pak bylo vždycky stejné. Sedíte, ani otázky klást nemusíte, prostě si vykládáte, poddáváte se silné vnitřní energii vypravěče, všechno se ve vtip obrátí, královsky se bavíte, je vám fajn a nechce se vám domů. Letos to o našem týmu, i s fotografkou Thao, platilo dvojnásob; vždyť výlet na Bolkovu zahradu do Olšan u Brna, s „rouškami cudnosti“, jak říkal, byl první trošku vzdálenější služební cestou od začátku karantény.
Jenže pak sedíte trochu sklesle v autě směrem na Prahu a říkáte si: „Copak tohle byla seriózní práce? Tyhle střípky? Jak z tohohle happeningu uplést dlouhý a souvislý rozhovor?“ Uklidníte se až u diktafonu: každé slovo, byť nadhozené nenápadně jako klaunský míček, by se mohlo tesat. Jako tohle zamyšlení, platné letos v květnu stejně jako v říjnu: „Nechci, aby se po karanténě někam vytratila část našich občanských svobod. Zase se uchýlit do té vnitřní emigrace a zase prožívat ty útrapy a strachy? Zase se bát, jak se báli naši rodiče o nás? Zase se bát o naše děti? Pořád taková ta kalamajka, která je pro střední Evropu až smutně typická? Tak toho se určitě bojím.“
Celé vydání si můžete přečíst zde >>>
