10 důvodů proč nebrat děti rodičům, stát to přesto často dělá | Reflex.cz
reklama
nahoru

10 důvodů proč nebrat děti rodičům, stát to přesto často dělá

Alena Hamerníková4. února 2015 • 07:00
10 důvodů proč nebrat děti rodičům, stát to přesto často dělá
10 důvodů proč nebrat děti rodičům, stát to přesto často dělá
• foto: 
Archív

Není odebrání dětí na Klatovsku, které skončilo katastrofou, součástí boje státu proti rodinám, o nichž si myslí, že mu patří? Nejde o součást trendu posledních let, kdy stát zvýšeně reguluje společenský život (jak to vidíme na kauze odebraných českých dětí v Norsku) a ohrožuje občanské svobody? Jaký je vlastně vztah dítě–rodina a stát?

reklama

1. Dítě nepatří státu

Exprezident Václav Klaus před třemi lety vetoval novelu zákona o sociálně právní ochraně dětí. Jeden z důvodů, který uváděl, byl, že dítě je především samo sebou, potom dítětem svých rodičů, ale rozhodně není majetkem státu. Novela přesto prošla a stát má takové kompetence, že může výrazně zasahovat do soukromí rodin. Přesto je rodina samostatná jednotka a o dítěti by měli rozhodovat především jeho rodiče. Důvod? Třeba ten, že rodinu tvoří maminka, tatínek a dítě. Nikoli maminka, dítě a sociální pracovník. Někdy se na to zapomíná.

2. Brigáda za peníze?

Úřady práce dnes běžně nabízejí rekvalifikaci nezaměstnaných na pěstouny. Za peníze. Motivací k tomu, stát se pěstounem, by měla být spíš snaha pomoci dětem bez domova, dát příklad svým dětem, udělat dobrý skutek. Nastavit pravidla tak, že primárně budou někteří lidé uvažovat o pěstounství jako o výdělku, asi není nejlepší způsob, jak děti ochránit. Naštěstí nejsou naše sociální pracovnice motivovány odměnou za počet umístěných dětí do pěstounských rodin. Jinak by se mohlo snadno stát, že původní dobrá myšlenka ochránit skutečně týrané děti se zvrtne do opačného extrému, nastane hon na děti a překotné umisťování k pěstounům. Odebereme, umístíme, pomohli jsme, vykazujeme výsledky!

3. Plácnutí na zadek a želízka

Odebrat rodičům dítě za to, že jednou někde na veřejnosti plácli dítě přes zadek, je nesmysl. Mnohem větší škody lze napáchat lhostejností, neúměrnou kritikou, neschopností komunikovat s dítětem, zesměšňováním. Není to vidět, ale následky jsou mnohem horší než to malé plesknutí přes zadek. Dítě chce být milované, chválené, objímané (nemyslím si, že když obejmu své dítě, mám latentní sklon k incestu) a mnohem víc si pamatuje křivdy a nezájem. I skvělý, netrestající rodič může mít někdy špatný den, zakřičí na dítě, ale proto ještě není tyran. Jen je normální chybující člověk. Úplně stejně jako ti, kteří tvoří zákony a vyhlášky, i jim se občas něco nepovede a nejdou kvůli tomu hned před soud.

4. Trestání jako česká šarí’a?

Takto se vyjádřil novinář Zbyněk Petráček. Píše, že z kauzy Michalákových se stal cíleně zpolitizovaný spor a lidé nedokáží rozklíčovat osobní míru zavinění ani problémy v rodině Michalákových. Podle něj tak následně vzniká dojem, že jde o hájení českých hodnot proti norské ideologii. Následně se v článku ptá, zda to nemůže být tak, že Norům především vadí česká tolerance k trestání dětí a dívají se na to jako na českou šarí’u. Nemám tušení, kolik má tento pán dětí a jaké má zkušenosti s jejich výchovou. Srovnávat právo šarí’a, které například z žen dělá lidi druhého řádu, a toleranci českých občanů k tomu „plácnutí přes zadek“ (nemluvím o týrání dětí) bych si se svými nepříliš velkými zkušenostmi s výchovou (tři děti) netroufla. Mám jen trochu strach, aby z dobrého úmyslu zabránit týrání nebyl nakonec boj státu, úředníků a rodičů o děti.

5. Dítě potřebuje biologické rodiče

Je to tak všude v přírodě, mládě a jeho rodiče. Dítě se vyvíjí v těle matky, je její součástí. Po narození vnímá blízké lidi, zná vůni své matky, je to naprosto přirozený proces, takže dítě a jeho rodiče patří k sobě. Profesor Švejcar neustále zdůrazňoval, jak je důležité, aby v prvních měsících života rodiče dítě chovali a mazlili se s ním, což vytváří hlubší vazby. Kontakt, hlazení, mluvení jsou nejlepší způsob, jak zabránit tomu, aby z dítěte nebyl citový deprivant. Teprve tehdy, když rodiče ani nikdo z nejbližších příbuzných nejsou schopni dítěti poskytnout potřebnou péči (dítě by bylo hladové, týrané, zanedbané, nemilované), by měl stát přikročit k odebrání dítěte z jeho přirozeného prostředí, kde se narodilo. Normální je, aby dítě vyrůstalo se svými rodiči.

6. Dítě jako součást rodiny

I v případě, že jeden rodič nefunguje, jak by měl, a je tam pouze latentně přítomný nebo v horším případě není vůbec, může ho nahradit jiný člen rodiny. Pokud syn nemá jako vzor mužského chování k dispozici otce, může převzít tuto roli například dědeček. Není to možná ideální, ale pořád je lepší pro vývoj dítěte vyrůstat mezi lidmi, kteří jsou mu blízcí od narození. I babička může nabídnout svou náruč, když to maminka neumí. Dítě si tu lásku rádo vezme, hlavně když ji někdo dává.

7. Vazba na prostředí

Děti chtějí mít své jistoty, hlavně ty menší lpí na domově, prostředí, škole, kamarádech. Pokud stát ukvapeně, při sebemenším náznaku podezření odebere dětem rodiče, příbuzné, kamarády, domov, vezme jim vlastně úplně všechno. Co jim místo toho poskytne? Náhradní domov, pěstounskou péči. Pokud bylo dítě skutečně týrané, v ohrožení života, je to pro ně samozřejmě lepší. Ale co když se podezření nepotvrdí? Po půl roce přešetřování, kdy jsou z rodičů v očích okolí zločinci (všichni víme, jakou moc mají média), jim stát vrátí děti, možná s nějakou omluvou. Nebo jen zprávou o přešetření celé události a žijte si dál. Jaké nevratné škody napáchá na psychice dětí půlroční nesmyslné odloučení od rodičů? vynahradí jim stát tu újmu finančně? Dostanou nějaké odškodnění jako projev dobré vůle? A i kdyby, děsivý zážitek jim zůstane.

8. Rodiče v ohrožení

Nejen děti jsou vývojem celé situace ohroženy. Kdo při tom všem myslí na rodiče? Jak jim může být, když na základě jednoho oznámení z nich udělají zločince, odeberou jim děti, známí se na ně dívají divně, pokud vůbec. Mohou mít problémy v práci, najednou jim někdo zboří všechno, co dosud fungovalo, aniž by se nějak provinili. Jak se mají s takovou situací vyrovnat? Léky na deprese a úzkosti jsou to lepší, co je může potkat. V horším případě může dojít i ke zhroucení, hospitalizaci, tím se celý proces ještě prodlouží a z původního půl roku může být i několik let. Pokud se někomu takových ran sejde víc, může sáhnout i ke krajnímu řešení, jak se stalo ve výše zmíněném případu na Klatovsku. Jedna aktivní dáma podá oznámení a výsledkem péče státu je mrtvý otec rodiny a zničené životy mnoha lidí kolem.

9. Hledání kořenů

Každý, kdo někdy viděl pořad Pošta pro tebe, si vybaví, jak často se tam objevují děti z pěstounských rodin a hledají své biologické rodiče. A to i přes to, že někteří pátrající byli ve své náhradní rodině šťastni, stejně mají potřebu hledat své kořeny. A překvapivě o svých rodičích, jež neviděli mnoho let, stále hovoří jako o mamince a tatínkovi. Je to zajímavé a asi i trochu bolestivé pro ty, kteří se mnoho let starali. Obdivuji je, pokud dají dítěti prostor, a ještě ho při tom hledání podporují. Z toho je vidět, jak moc děti lpí na rodičích, přestože je odložili a ponechali osudu, děti dokážou odpustit. Vazba na biologické rodiče v nich pořád je, ať to vypadá sebepodivněji. Často se tam objevují děti z romských rodin a touží po svých rodičích. Krevní pouto je v jejich případě ještě silnější. I jim bude stát odebírat děti a vracet za půl roku a později? Za to, že romská matka dá zlobícímu synkovi na zadek nebo ho nepošle jeden den do školy? Stát bude potřebovat hodně sociálních pracovníků, aby to všechno stihli uhlídat.

10. Nástroj pomsty

Snad si stát uvědomí, jakou zbraň dává lidem do rukou. Stačí, že jedna sousedka bude naštvaná na druhou a nahlásí na místním oddělení péče o děti, že má podezření na týrání dětí matkou a otec je nejspíš sexuálně zneužívá. Ideální pomsta, připomínající udávání uličních výborů z padesátých let. Kdo dokáže té „hodné paní“ zlý úmysl, ona přece měla jen strach o ty děti... Pokud bude docházet k tak absurdním obviněním jako v klatovském případu častěji, za chvíli může stát odebrat děti většině z nás, kteří ty malé umyjeme, bereme do postelí, děti všech věkových kategorií objímáme, máme tedy našlápnuto k tomu, být zařazeni mezi devianty. Ale nezoufejme, potom si jen uděláme rekvalifikační kursy a staneme se pěstouny. Časem se nějakým kolečkem dostanou naše děti zase zpátky k nám.

Autorka se zabývá alternativní psychologií.

Velké téma o tom, jak vzniká konflikt mezi státem a rodinou v případě výchovy dětí si přečtěte v novém Reflexu č.6/2015, který vychází ve čtvrtek 5. února.

Reflex 6/2014

Alena Hamerníková


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama