V souvislosti s kauzou odebraných českých kluků v Norsku se v poslední době vášnivě diskutuje o výchově dětí v různých zemích. Podívejme se dnes do Německa, kde v tomto směru panuje velká volnost.
„Německé děti mají odmalička právo vlastní volby,“ říká Jana Fiedlerová (26), jež pracovala v Norimberku jako au-pair. „Mohou se rozhodnout, co si vezmou na sebe, smějí odmítnout jídlo, které se jim nezdá, a občas jsou bez postihu drzé.“
Pro obyvatelku severozápadních Čech představuje znalost německého jazyka velkou výhodu. Proto jsem loni v létě zvážila pár možností, jak se jazyk naučit. Nakonec zvítězila účast na programu AU-PAIR v Německu. Přes web jsme se vzájemně našly s jednou rodinkou z Norimberku, slovo dalo slovo a koncem léta byla ruka v rukávě. Pobyt ani práci v Německu nekomplikuje žádná administrativa – nepotřebujete ani pas. Jen se musíte přihlásit na místní cizineckou policii, aby o vás věděli.
Metro bez řidičů
První dojmy z Norimberku byly veskrze pozitivní, počínaje přehlednou a spolehlivou dopravou. Kromě tramvají a autobusů tam jezdí i metro a místo lidí ho řídí automaty. Výjimkou je jen nejstarší trasa U1, která vede přes centrum města.
Milovníkům cyklistiky je v Norimberku také dobře. Nejsou tam žádné kopce, takže kolo má skoro každý. Provoz je tomu uzpůsoben a do pedálů se šlape od jara do podzimu. Na nákupy, na výlety i třeba v obleku do zaměstnání. Speciální žluté bicykly (respektive tricykly) mají k dispozici poštovní doručovatelé. Pytel s listinami, jež je potřeba doručit, vozí mezi (dvěma!) předními koly, vzadu mají kolo jedno.
Čeho je ve městě bohužel příliš, to jsou psí exkrementy. Než někam vstoupíte, podrážky radno zkontrolovat. Kromě neohleduplnosti některých pejskařů to souvisí s vysokým výskytem psů, již po městě pobíhají volně. K jejich odchytu proto radnice zřídila speciální útvar chytačů, kteří je umisťují do útulků. Pokud to potká i zaběhlého domácího mazlíčka, jedno přenocování přijde jeho majitele na padesát eur.
Zvláštní útvar existuje i na kontrolu tříděného odpadu. Za slupku od banánu v kontejneru na starý papír můžete dostat tučnou pokutu. Že tu slupku mohl do vašeho kontejneru schválně odhodit mstivý soused? To prý nikoho nezajímá.
Málo, ale stačí to
Péče o děti není v Německu nijak extra placená. Pokud se nedohodnete jinak, rodina vám hradí ubytování, stravu a jízdenku na MHD. K tomu dostanete kapesné, jehož předepsaná minimální výše je dvě stě šedesát eur měsíčně. To vám stačí na úhradu jazykových kursů, nákup osobních potřeb i trochu zábavy a cestování.
Obecně je v Norimberku trochu dráž, než jsme zvyklí. Prodraží se zejména společenský život. Třetinka piva startuje na třech eurech a během větších akcí za ni zaplatíte i třikrát tolik. Když už bych měla doporučit nějaké utrácení, volila bych tradiční norimberské klobásy a bavorské pivo nebo typické preclíky, ať už s čokoládou, sýrem, špenátem, či jen tak samotné. Nepřivézt pak domů jako suvenýr typické norimberské perníčky, to by bylo jako nekoupit v Karlových Varech tradiční oplatky. Které mimochodem Norimberčané milují a spolu s levnějšími cigaretami si je z Čech nechávají dovážet od známých.
Debaty místo pohlavků
Norimberk je hned po Berlíně a Mnichově třetí německé město s největším počtem přistěhovalců. Uvádí se dvanáct procent obyvatel. Když se ale člověk rozhlédne a zaposlouchá, má pocit, že je těch procent daleko víc.
Nejvíc je Turků. Na ulici běžně potkáte i Rusy, Asiaty nebo Afričany, ale Turci jsou opravdu nepřehlédnutelní. Na balkóny vyvěšují turecké vlajky a propagují Atatürka, zejména na svých autech. Mimochodem – i můj německý jazykový kurs probíhal ve škole, kterou vlastnil Turek. Co je zajímavé, setkala jsem se tam s Vietnamci a Číňany, z nichž většina předtím žila u nás.
Když vynechám přistěhovalce, u nichž je to proměnlivé, Norimberčané jsou vesměs milí a přívětiví. Nedělá jim problémy dát se do hovoru s cizími lidmi a přání příjemného dne či dobré zábavy je u obsluhy v restauracích či obchodech samozřejmostí. Své děti Norimberčané fyzicky netrestají a výchova probíhá pomocí vysvětlování. Někdy to funguje, někdy moc ne. Pokud jde o vzdělání, rodiče často dávají své ratolesti do křesťanských škol, jež jsou v Norimberku a okolí vyhlášené kvalitou. Není to však zadarmo. Podmínkou pro přijetí je zpoplatněné členství v křesťanských spolcích.
Ke společenskému životu norimberských dětí patří pravidelná účast na narozeninových oslavách. Parties organizují rodiče, kteří všem rozesílají písemné pozvánky. Různá hračkářství pak nabízejí pomoc při výběru dárků. Oslavenec tam zajde, hračky, jež by si přál, jednoduše dá do košíku a ten nechá u obsluhy. Když pak obchod navštíví rodiče s pozvanými dětmi, mají z čeho vybírat a vědí, že nesáhnou vedle.
My tři a pes
Pečovat o děti v duchu německých zvyklostí je docela fuška. V naší rodině (matka Susann se sedmiletým Markem, pětiletou Májou a psem) to ještě komplikovala skutečnost, že Susann pracovala jako letuška. Takže jsem zhruba čtyřikrát do měsíce byla několik dní a nocí v kuse na všechno sama.
Vstávat jsem musela už po šesté. Prvních patnáct minut zabrala snaha dostat děti z postele. Pak klimbaly v koupelně nebo na toaletě. Nebo si našly hračku a musela jsem donekonečna vysvětlovat, že musíme stihnout oblékání a společnou snídani. Na tu byla vyčleněna půlhodina, protože vše mělo probíhat v klidu a bez stresu (jejich). Předtím nás ovšem čekalo oblékání. Marek si vzal, co jsem připravila, ale Májinka byla velká parádnice a do výběru si vůbec nenechala zasáhnout.
Když pršelo, cesta do školy a školky byla vyčerpávající. V jedné ruce vodítko, za něž vydatně tahal pes, ve druhé deštník, školní aktovka na jednom rameni, svačinová na druhém. Po návratu jsem bývala zralá vrátit se do postele, ale místo toho mě čekal běh na tramvaj a kurs němčiny, kde jsem se musela věčně dohadovat s jedním sprostým Afričanem. Odpoledne jsem zase pro změnu zaměstnávala děti. Kroužky, výlety, muzea, domácí úkoly, večeře, vykoupat a spát.
Spánek, jenž bolí
Jestli bylo těžké děti budit, ještě těžší bylo uspat je. Obvykle to trvalo tři čtvrtě hodiny a s Májou, která se bála, jsem musela usínat i já. Kolem třetí ráno se pak stejně objevovala v mém pokoji s plyšákem v náručí a chumlala se ke mně pod deku. Dovolovala jsem jí to, přestože spala neklidně a schytala jsem od ní nejeden šťouchanec či kopanec. Naštěstí se časem naučila brát si i vlastní deku, jež její noční aktivitu trochu ztlumila. Pak už se to dalo vydržet.
Musím říci, že i přes těžké chvíle jsem se postupně s oběma dětmi hodně skamarádila a ráda na ně vzpomínám. Užily jsme si spolu spoustu legrace. S rodinou jsem dodnes v kontaktu, a dokonce se i navštěvujeme.
Text vyšel původně v Reflexu č.4/2015.
