Dagmar Burešová: Zbabělost by měla být trestná | Reflex.cz
reklama
nahoru

Dagmar Burešová: Zbabělost by měla být trestná

HANA BENEŠOVÁ17. ledna 2013 • 06:00
Dagmar Burešová: Zbabělost by měla být trestná
Dagmar Burešová
• foto: 
Profimedia.cz

Dagmar Burešová (83) jako advokátka zastupovala stovky lidí. Rudé právo o ní napsalo, že tak činí urputně a nadšeně. Po procesu, v němž hájila čest Jana Palacha, jí sebrali pas, okatě ji sledovali. Nic nepomohlo. Dagmar Burešová se dál brala za práva lidí, kteří se režimu zprotivili. Šlo například o Milana Kunderu, Ivana Medka nebo fotografa Ladislava Sitenského. Vzala si za svá slova svého kolegy, který jí řekl: „Zbabělost by měla být trestná.“

reklama

„Strach je přirozený. Jen hlupák nemá nikdy strach, protože nemá dost fantazie, aby si dokázal představit, co vše se může stát. Ale strach je třeba umět překonávat. V jeho překonávání se rodí statečnost. Dovedeno do důsledků, kdo ho nechce překonávat, není statečný, jen zbabělý,“ řekla Dagmar Burešová v rozhovoru pro Playboy v roce 1992.

 

Scenárista filmu Hořící keř Štěpán Hulík se Dagmar Burešové ptal, zda neváhala, jestli má zastupovat Libuši Palachovou, která žalovala poslance Viléma Nového za lži, jež šířil o jejím synovi Janu. V lednu a únoru 1969 opakovaně tvrdil, že Jan chtěl při svém protestu použít takzvaný studený oheň. Výsledek soudního sporu byl velmi nejistý, jasné bylo pouze jedno. Pokud advokátka případ přijme, přinese jí to i její rodině samé nepříjemnosti. Dagmar Burešová bez váhání souhlasila. Považovala to za svoji povinnost. „Měla jsem strach,“ svěřila scenáristovi Dagmar Burešová. Svůj strach se ale nebála přemoci.

 

ŽALOBA SE ZAMÍTÁ

Žalobu na Viléma Nového Libuše Palachová se svou právní zástupkyní podala 28. února 1969. Nebyla sama. Nového žalovali také Lubomír Holeček, Vladimír Škutina, Luděk Pachman, Pavel Kohout a Emil Zátopek, jež Nový nařkl, že Jana k činu navedli. Soud se vlekl a záhy bylo zřejmé, že není šance na spravedlivý proces. Nešlo o právo, ale o politiku. Z jednání se stávala fraška. Tehdy čtyřicetiletá Dagmar Burešová však nevynechala jediné soudní líčení. O případu rozhodovala o rok starší soudkyně Jarmila Ortová. Svoji kvalifikaci získala na Právní škole pracujících.

 

 

Jako předsedkyně soudu vynesla 30. července 1970 následující rozsudek: „Žaloba na ochranu osobnosti podaná Libuší Palachovou se zamítá a žalobkyni je uznána povinnost nahradit žalovanému náklady tohoto řízení k rukám městského sdružení advokátů v Praze. … Žalovaný (tedy Vilém Nový – pozn. red.) měl právo a povinnost zaujmout stanovisko, jaké zaujal. Jeho projevy, pokud hovořil o sebevraždě Jana Palacha, nelze tedy kvalifikovat jako neoprávněný zásah do práva Jana Palacha na ochranu osobnosti.“

 

Státní bezpečnost Dagmar Burešovou sleduje, zve k výslechům do Bartolomějské. Na sedm let jí odeberou pas. Starší dcera se na gymnázium ještě dostane, mladší už ne. Nelitovala někdy statečná doktorka práv, že se do předem prohraného boje pustila? „Ne. Nemohla jsem pronásledovanou a vystrašenou Janovu maminku nechat bez pomoci.“

 

 

Libuše Palachová měla k Dagmar Burešové důvěru. Vyprávěla jí, jak jí estébáci vyhrožují, že Jana přemístí do hromadného hrobu, že ji sledují. Chodila za Dagmar Burešovou do advokátní poradny a na chodbě – protože měla strach, že kancelář je odposlouchávaná – se v hovoru s advokátkou stále ujišťovala, že čin jejího syna měl smysl.

 

URPUNÁ ADVOKÁTKA

Pro studium práv se Dagmar Burešová rozhodla kvůli svému otci, jenž byl excelentní advokát. Specializoval se na pojistné právo. Přijetí na právnickou fakultu zkomplikovala skutečnost, že Dagmar Burešová na gymnáziu coby skautka nesouhlasila s jednotnou mládežnickou organizací. Spolužáci-svazáci jí však dali dobrozdání, že je sice skautka, ale má sociální cítění. Po studiu nastoupila do advokátní poradny. „Advokáti byli většinou osobnosti. Mívali vedle své profese i další intelektuální zájmy – jeden byl historik, druhý muzikolog, další filozof. Pracovalo se jen za plat, velké peníze se vydělávat nedaly, a tak bylo dost času na to, aby se diskutovalo. Jeden paradoxní klad ta doba ovšem měla: vznikala mezi námi opravdová přátelství,“ vzpomínala Dagmar Burešová.

 

Kromě otce ji hodně ovlivnil kolega, který například věděl, jak na prokurátorské rychlokvašky bez univerzitního vzdělání, jež se však vyžívaly v citátech sovětských velikánů. Když u soudu uslyšel, že zase nějaká sovětská autorita pronesla nezpochybnitelný, nevyvratitelný názor, promptně řekl, co by o tom soudil jiný význačný sovětský teoretik, jehož jméno si na místě vymyslel. Tento advokát opakoval, že zbabělost by měla být trestná. Dagmar Burešová si jeho slova vzala k srdci.

 

Na začátku své kariéry šla například místo jiného kolegy za vrahem, nad kterým visel rozsudek smrti. Dozorce Dagmar nechtěl do cely pustit samotnou. Na náčelníkovi věznice si vymohla, aby s obviněným mužem mohla hovořit sama. Byla tehdy v osmém měsíci …

 

Trestnímu právu se ale ve své praxi výrazně nevěnovala. Její doménou se stalo pracovní právo a náhrady škod za úrazy utrpěné v zaměstnání. Až do roku 1965 leželo důkazní břemeno na zaměstnanci. Když někdo v zaměstnání utrpěl úraz, musel dokazovat, že se zaměstnavatel dopustil nedbalosti. Pracovní právo měla Dagmar Burešová v malíku. V sedmdesátých letech mnoho disidentů úspěšně zastupovala právě proto, že skvěle ovládala pracovní právo. „Disidenty tenkrát houfně propouštěli z práce, a protože to podnikoví a kádroví právníci neuměli, byly první výpovědi neplatné. Já vyhrávala spory a postižení za mnou začínali chodit v zástupech,“ říká Dagmar Burešová.

 

 

V Rudém právu se objevila zmínka o advokátce, „která s urputností a nadšením zastupuje lidi, kteří se domnívají, že utrpěli v roce 1968 nějakou křivdu“. Po takovém hodnocení se dalo čekat, že tuto advokátku čeká vyhazov. Do Rudého práva ale dorazil dopis od dělníka, jenž při práci na dráze utrpěl těžký úraz a žádal o náhradu škody. Napsal, že advokátka se stejnou urputností zastupovala i jeho, člověka z proletářské rodiny. Dagmar Burešová v pracovněprávních sporech hájila práva mnoha lidí, mimo jiné Milana Kundery, Ivana Medka nebo Ladislava Sitenského. Sitenský se při přípravě knížky o cyklistice setkával ze strany redaktorů s neustálými naschvály. „Přestože doba byla zlá, nakladatelství jsem zažaloval. U soudu mě zastupovala Dagmar Burešová. Kupodivu soud jsme vyhráli a nakladatelství bylo odsouzeno k zaplacení honoráře, ať už kniha vyjde, anebo ne,“ vzpomínal fotograf.

 

Po Listopadu se Dagmar Burešová stala první ministryní spravedlnosti. Ve funkci působila od prosince 1989 do června 1990. V letech 1990 až 1992 byla předsedkyní České národní rady. Iniciovala zákon o mimosoudních rehabilitacích. Podporovala lustrační zákon, ale jeho přijatá verze se jí nelíbila. „Neuznávám a nikdy nemohu uznávat princip kolektivní viny.“ S poslanci Janem Kalvodou a Miloslavem Výborným marně prosazovala, aby byla zveřejněna jména estébáků a funkcionářů KSČ, kteří přímo řídili Státní bezpečnost. Soudkyně Jarmila Ortová se na začátku tisíciletí měla zpovídat z toho, že její soudní rozhodnutí o zamítnutí žaloby na ochranu osobnosti bylo politicky motivované. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 2000 zjistil, že nemá možnost hodnotit názory a rozhodnutí soudu.

 

O co šlo v kauze „studený oheň“?

Poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový na konci ledna 1969 poskytl rozhovor francouzské agentuře AFP, v němž poprvé veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach měl být údajně přesvědčen, že bude polit látkou, která sice hoří, ale přitom nepálí.

Vilém Nový opakoval zmíněný výklad o „studeném ohni“ také 20. února 1969 na veřejné schůzi poslanců s voliči, jež se uskutečnila v českolipském hotelu Merkur. Tentokrát přidal ještě jména viníků, kteří měli Jana Palacha přesvědčit k jeho činu: spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman. Výroky Nového vedly zmíněnou pětici v březnu 1969 k tomu, že na něho podala žalobu na ochranu osobnosti po­dle občanského zákoníku. Stejný krok učinila také Libuše Palachová, jež si zvolila za svou advokátku JUDr. Dagmar Burešovou. Samostatně podané žaloby byly nakonec 20. května 1969 spojeny ke společnému projednání. Vilém Nový se nejdříve snažil soudní proces protahovat obstrukcemi. Zdůraznil, že žalující navíc vycházeli pouze z tvrzení novinářů, kteří údajně hrubě zkreslili jeho výroky. Také poukazoval na skutečnost, že výroky pronesl jako poslanec, a tudíž se na něho měla vztahovat imunita.

V létě 1969 se politická situace výrazně přiostřila v souvislosti s prvním výročím srpnové okupace. Pouliční demonstrace v Praze, Brně, Liberci a Bratislavě byly násilně potlačeny. Státní bezpečnost krátce poté zasáhla proti autorům a signatářům petice Deset bodů, v níž byla odsouzena srpnová okupace a následné politické ústupky. Hlavní postavou petice byl Luděk Pachman, jenž byl společně s Janem Tesařem a Rudolfem Battěkem zatčen. K procesu nakonec nedošlo a trojice byla po deseti měsících propuštěna. Pachman byl proto později k soudnímu sporu s Vilémem Novým přivezen z vazby s pouty na rukou. Přestože se ocitl v pozici politického vězně, ze sporu s Vilémem Novým na rozdíl od jiného žalobce neustoupil. Z původní napadené pětice nakonec odstoupil od žaloby sportovec Emil Zátopek se snahou o „sebekritiku“.

Petr Blažek, historik

 

HANA BENEŠOVÁ


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama