Jeden den čteme zprávy, jak vejdělkovské komedie válcují žebříčky návštěvnosti, druhý den slyšíme, že si na sebe české filmy nikdy nevydělají. Kde je pravda?
Na toto téma včera debatoval v karlovarském Reflextoru Miloš Čermák s trojicí českých producentů: Adamem Dvořákem (Lidice), Tomášem Krejčím (chystaný fantasy film Poslední z Aporveru) a Pavlem Strnadem (Alois Nebel).
Žonglovalo se s čísly, popisovala se úskalí jednání s investory a vzpomínalo na doby, kdy většina českých diváků "nepirátila" filmy a chodila na filmy do kina.
Co v debatě mimo jiné zaznělo?
- Zlaté pravidlo filmových producentů je následující: Ať děláte, co děláte, vždycky vám chybí deset procent celkového rozpočtu. (Strnad)
- Když si vezmeme, že film stojí třicet milionů korun a jak jsme se shodli, výnos producenta z každého prodaného lístku je kolem třiceti až čtyřiceti korun, tak by vám muselo přijít milion diváků a dostáváte se nulu. (Dvořák)
- Každý film si definuje nulu. Máte hranici diváků, po jejímž dosažení se vám film zaplatí. Jsou filmy, které měly hranici na 400 tisících, ale teď už je 400 tisíc v podstatě z říše snů. Posunete to na 200 tisíc diváků, ale průměrný český film neudělá ani 200 tisíc diváků. Takže musíte jít níž a níž. (Dvořák)
- Úroveň pirátství v ČR dosahuje dnes 70 procent. Pro řadu menších projektů je tato úroveň likvidační. (Krejčí)
- Nemůžu jít do filmu, který není plně zafinancovaný. Kdyby mi chybělo dvacet procent, musel bych to před lidmi, kteří mi dávají peníze, zatajit. Jinak bych od nich nic nedostal. (Strnad)
- Máme v zásadě několik zdrojů pro financování filmů: Jedním ze zdrojů je státní podpora, tedy různé granty, v Čechách Státní fond kinematografie, v některých zemích mají třeba regionální granty. Ty se většinou nevracejí. Pak jsou důležité peníze od televizních vysílatelů. Televize jsou velcí hráči, mají peníze a jsou ochotné vysílat a platit za práva. A pak jsou další investoři, kteří mají zájem šířit film. To jsou většinou kinodistributoři, videodistributoři. Ti už tolik peněz nemají a musí být hodně opatrní. Pak jsou nějaké product placementy, ale to už jsme v malých částkách. A pak jsou nějací šílenci, kteří chtějí dát peníze do filmu a myslí si, že na tom vydělají. (Strnad)
- Lze z diváků zafinancovat český film? Ano, lze, ale investoři se vám vysmějí. Film se dá jen těžko nabízet jako produkt. (Dvořák)
- Nikdo, kdo dělá český film, není žádný finančník. My jsme takový druh gamblerů. (Strnad)
- Z výnosů z distribuce se nedá uživit. Nás živí výroba. (Strnad)
- Film Lidice měl rozpočet 70 milionů korun, 55 milionů bylo z různých fondů, 15 procent od soukromých investorů - část zajistily dvě filmy, část investice jsem vydělal na jiných filmech. (Dvořák)
- V Aloisi Nebelovi nejsou žádné soukromé peníze investorů, nesehnal jsem je. Je to za vaše peníze (z grantů) a taky za moje (zhruba 8 milionů z osmdesátimilionového rozpočtu). (Strnad)
- Válka s mloky bude z 60 procent financovaná Německem. Bez Bavaria Film (německý producent) by ten projekt nikdy neexistoval. (Krejčí)
- O financování filmu Poslední z Aporveru: Věděli jsme, že ve filmu bude 1500 trikových záběrů a věděli jsme, že se to tu nikdy nemůže zaplatit, i kdyby na to tady v Čechách každý přišel třikrát. Jediná možnost byla sehnat peníze ze zahraničí, udělat ho zajímavý pro investory a prodat to přes Japonsko nebo Německo jako Karla Zemana v novém kabátu. Máme rozpočet 8 milionů euro, tedy zhruba 200 milionů korun. (Krejčí)
- O anglickém dabingu českých filmů: V minulosti a ne tak dávné, tu byly projekty, které byly v angličtině a žádný velký efekt nezaznamenaly. Obráceně se stává, když uděláte úspěšný film v češtině, tak se vám třeba i ozvou a něco to může znamenat. Ve výsledku to nedává smysl. Angličtina je velké mínus v Čechách. Když máte nezávislý, anglicky mluvený film, tak jste šťastni, když vám udělá třicet, čtyřicet tisíc diváků. A když vám český film udělá třicet, čtyřicet tisíc diváků, tak hledáte nejbližší strom, kde byste se pověsil. (Dvořák)
