Vypadá to jako novinka. Zavést sexuální výchovu ve školách. A vůbec dělat sexuální osvětu mezi dětmi a mládeží. Ta se ale dělala vždycky, jenom měla někdy formy, které nám dnes připadají trochu svérázné.
Za starého mocnářství se sexuální výchova řešila „konzervativně“, tedy v rodině. Stefan Zweig tuto praxi popisuje v knize Svět včerejška. „Probuzení puberty se zdálo být čistě soukromou záležitostí, se kterou se každý dospívající musel vypořádat svým vlastním způsobem.“
Sexualita nesměla být patrná. Nemluvilo se o ní ve škole, v rodině ani na veřejnosti. Veškerá osvěta se omezovala na přemáhání tělesných hnutí. Protože ale sexualita chtěla své, vznikla jakási podvojnost. Připouštěly se nemanželské a mimomanželské vztahy, ale nemluvilo se o tom.
V 19. století vzniklo takzvané buržoazní manželství. Jeho dobrou stránkou bylo, že už se brala v úvahu svoboda mladých lidí někoho si vzít nebo nevzít. Existovaly i nadále sňatky z rozumu, ale ne už v té z dnešního pohledu bizarní podobě dohodnutých dynastických sňatků mezi dětmi. Každý však věděl, že „pán“ si někdy odskočí do nevěstince za slečnou. Bylo to sice hříšné, na druhou stranu i církev přinejmenším od středověku s jistou útrpností faktický stav věci tolerovala, protože to bylo lepší než nějaké romantické rozvraty v rodině. Samozřejmě – krom těch smrtelných nemocí, které číhaly za rohem.
PAKT MLČENÍ
Staletí, kdy se sexuální výchova odehrávala v rodině, nelze hodnotit jako nějakou dobu temna. Ve společných ložnicích děti ledacos viděly a slyšely, v hospodářství pak viděly i zvířátka a jejich životní procesy. Nicméně, za fasádou konzervativní a křesťanské společnosti se v rodinách odehrávaly věci, jež nikdo nesměl vidět, a mluvit o nich bylo tabu. Stefan Zweig při svém popisu dusné atmosféry mluví o „paktu mlčení“. Mlčelo se doma, ve škole, na veřejnosti, v kostele, v salónech i u dvora. Osvobození přinesla až moderní psychologie, především Sigmund Freud.
Ve středních vrstvách tehdy býval jako „učitel“, který dospívajícímu mladíkovi objasnil rizika pohlavních chorob, přizván domácí lékař. A osvícenější otcové opatřili do domu hezkou služku, jež mladého pána zaučila. Všechno se alespoň odehrávalo pod rodinnou střechou. Proletáři pak občas vyznávali volnou lásku, a tak si patřičné ponaučení v praxi opatřili sami. Počet nemanželských dětí byl v důsledku takových praktik dost vysoký.
BOJ S NEMRAVNOSTÍ
Nové, republikánské poměry přinesly v našich zemích uvolnění atmosféry. Pokrok byl značný. Profesor Josef Hynie v Praze založil univerzitní sexuologické pracoviště už v roce 1921 a bylo první na světě. Tehdejší Ústav pro studium pohlavnosti žije dodnes jako Sexuologický ústav a jeho činnost byla přerušena jen v době nacistické okupace.
Snaha zahrnout sexualitu i do výuky přišla podobně brzy. Už ve 20. letech prosazoval profesor Záhoř „Vychování pro manželství“. Mělo se stát součástí výuky v biologii, anatomii, zoologii a zdravotní osvětě. Snaha sexuologů tehdejší doby byla především „usměrňovací“. Například kniha českého pedagoga Miloslava Skořepy Pohlavní výchova naší mládeže z roku 1934 mluvila o tom, co si počít s pohlavním pudem, aby se jedinec nevyvíjel negativně. Předně se pohlavní pud neměl rozvíjet příliš brzo, protože dítě mělo zůstat „čisté“ do doby, dokud není osobnost úplně pohlavně zralá.
Dále šlo o informace: jak člověk přichází na svět, jaké jsou pohlavní choroby a jaké fyzické a morální škody mohou vzniknout, když se svou sexualitou bude zacházet špatně. K tomu ještě patřil boj s „poklesky“, tedy s onanií a dalšími necudnostmi. Tíha výchovy ale ležela i nadále na rodině a teprve potom na škole. Jen na okraj poznamenejme, že pedagog Skořepa to myslel s morálkou nejspíš vážně, nacisté ho totiž popravili za jeho činnost v odboji.
NADĚJNÉ JARO
Se sexuální výchovou jako součástí občanské nauky patřila naše první republika ve světě mezi průkopníky.
Po válečné odmlce – proč něco zkoumat, když se právě bojuje o nový světový řád – pak komunistický režim přinesl jakýsi ambivalentní postoj. V socialistickém Československu už nebylo třeba brát ohled na mnohá tradiční tabu, ale na druhé straně byl režim ze své podstaty spíše asexuální.
Rozkvět sexuální osvěty „v mezích zákona“ (mluvilo se o výchově k rodičovství) přineslo až uvolnění koncem šedesátých let. Začaly vycházet knihy, jejichž autoři vstoupili do obecného povědomí a zůstali tam dodnes. Jejich autoři (Raboch, Barták, manželé Pondělíčkovi, Nedoma, Mellan, Šípová) byli většinou pracovníci Sexuologického ústavu, spolupracovníci či žáci profesora Hynieho, kteří si uvědomovali, že sexuální výchova by se měla zabývat jak biologickým a technickým poučením o sexualitě, tak i morálními a citovými aspekty partnerských vztahů. Osvěta pronikla i na listárny časopisů, do rozhlasových besed a samozřejmě i do škol.
ÉRA MIROSLAVA PLZÁKA
Osvětu v letech normalizace si lze těžko představit bez psychiatra Miroslava Plzáka, jenž dokázal spojit sexuální výchovu se značnou dávkou humoru a měl nepochybný popularizační talent. Na konci osmdesátých let bylo nicméně jasné, že děti a mládež stále nejsou o sexu informovány dostatečně. V každém okresním městě se sice rozvíjely manželské a předmanželské poradny, ale na školách se pořád učilo podle svazujícího pojetí z roku 1972, kdy se s mladšími žáky nejprve probíraly „lékařské otázky“ (s chlapci a dívkami zvlášť) a důkladnější poučení čekalo až na poslední ročníky základních škol.
Období po roce 1989 přineslo změnu. Nejen otevřenost, ale také zvýšené riziko nákazy AIDS. Sexuální výchova se stala otázkou života a smrti. Navíc je sex víc než předtím spojený s negativními jevy, drogami počínaje a jeho komerčním využíváním konče. Není divu, že se o potřebě moderní sexuální výchovy ve školách začalo mluvit stále naléhavěji.
Debaty se dlouho vedly o tom, jaký přístup v „osvětě“ zvolit. Z hlediska lékařů, učitelů, nebo psychologů? V roce 2011 je však najednou stav veřejné debaty jiný. Objevuje se odpor mezi rodiči. Mají pocit, že jejich děti dostávají ve škole informace, které se mají dozvědět později nebo jinak nebo vůbec.
VŠECHNY BARVY DUHY
Pokusy zavést rozumnou sexuální výchovu ve školách samozřejmě nejsou česká libůstka. Ve Spojených státech to například není jen záležitost školy, ale také různých nadací a dalších institucí. Všechno sjednocuje Rada pro sexuální informování a výchovu.
Ve Velké Británii zase od roku 1986 určují obsah hodin sexuální výchovy sami ředitelé škol. A učitelé mají záležitosti, jež se toho týkají, probírat s rodiči. Brity znepokojuje, že počet nezletilých dívek, které přijdou do jiného stavu, je kolem 90 tisíc ročně. Od sedmi do jedenácti let proto děti povinně absolvují dvacet hodin sexuální a partnerské výchovy, od čtrnácti dostávají informace o pubertě, menstruaci a oplodnění. O antikoncepci se dozvídají od šestnácti let.
Ve Francii probíhá sexuální osvěta od konce sedmdesátých let. Cílem je totéž – zabránit nechtěným těhotenstvím. Sexuální výchova začíná od jedenácti až dvanácti let. I tam ale čelí odporu ze strany veřejnosti a církve.
Z našeho hlediska je zajímavé pověstně liberální Švédsko, kde koncepci sexuální výchovy vymysleli už v roce 1942. V roce 1977 se dotyčný předmět ve školách přejmenoval na výchovu k sexuálním a lidským vztahům. Mluví se v něm o všem a zevrubně. I ve Švédsku se však protestovalo. Rodiče z řad muslimských emigrantů se například bouřili proti tomu, že jejich děti nosí ze školy jahodové kondomy.
Sexuální výchovu znají i v Polsku, probíhá v rámci humanitních a biologických předmětů. Ozývají se ovšem stesky, že do sexu v této zemí příliš mluví katecheti při hodinách náboženství. Jako povinný samostatný předmět existuje sexuální výchova jen v některých zemích. V Portugalsku si ji například žáci mohou (ale nemusejí) vybrat z těch volitelných. A v Norsku zase téma chápou dosti abstraktně. Svědčí o tom už název „Učit se žít společně“.
