Štrosmajer vs. Skalka

Štrosmajer vs. Skalka Zdroj: Archív

MUDr. Štrosmajer nebo MUDr. Skalka? Které seriálové úmrtí vás víc zasáhlo?

Milan Tesař a Miloš Čermák, dva různé názory na seriálová úmrtí. Ke kterému se přikloníte vy?

 

SMRT ŠTROSMAJERA JE NESMRTELNÁ

Za nesmrtelnou smrt v českém seriálu považuji skon doktora Štrosmajera. Nelze jinak. Proč? Protože jsme-li k sobě upřímní, musíme si přiznat, že ta scéna je z těch vzácných okamžiků v historii české televizní dramatiky, kdy byl národ vystaven kolektivní sugesci a fabulovaný děj přijal jako realitu.

 

 

Milan TesařMilan Tesař|Reflex.czTehdy došlo k něčemu, co dnes, kdy lidé věří pouze svému chytrému mobilu, vypadá jako bláhovost. Herec Ladislav Chudík, jenž ztělesnil primáře Sovu, musel na bratislavských ulicích prchat před babkami, které se u něj chtěly objednat na výměnu kyčle, a herec Miloš Kopecký pro většinu národa zemřel už v roce 1981 během dvacátého, posledního dílu Nemocnice na kraji města. Fakt, že žil dalších patnáct let, představoval pro mnohé diváky neskousnutelný krajíc, jenom takový život po životě, a vždycky, když jej potkali, na okamžik znejistěli, jak je to možné, vždyť chudák doktor Štrosmajer už …

 

Takovou sílu míval seriál.

 

Jaroslavu Dietlovi se v postavě Štrosmajera podařilo vybudovat dokonalou figuru fachmana s tajemstvím (ani v jednom z dílů se na scéně neobjeví jeho manželka), již modeloval ze slitiny životní moudrosti, neškodného prasáctví a sympatické sebedestrukce (ani po infarktu nepřestal kouřit). Byla to postava jako stvořená k úniku ze šedivé socialistické reality a diváci k ní téměř hystericky přilnuli. A samozřejmě, Dietl, jenž ctil zásady dobrého dramatu, věděl, že zamiluje-li se divák do figury, je třeba mu ji vzít.

 

Což se taky stalo.

 

Obraz umírajícího doktora Štrosmajera, který s hadičkami v nose z posledních sil dává rozhřešení nepoddajnému mladému chirurgovi, se jednou provždy vpálil do mozku všem dojatým divákům, a kdyby byla o rok dřív Charta 77 o tom, zda vrátit život doktoru Štrosmajerovi, měla by petice jistě víc než 242 signatářů.

 

 

Od chvíle, kdy do sesterny vpadne vyděšená sestra se slovy: „Holky, Štrosmajer umřel!“, ocitne se seriál na neuvěřitelné dvě minuty dvacet vteřin v naprostém tichu, v němž defilují reakce jeho přátel a kolegů. Podle mého je to jednoznačně nejdojemnější scéna světové (!) dramatiky, jíž konkuruje snad jednom závěr filmu Cena za něžnost, kdy umírá Debra Wingerová na rakovinu. Jako při každém dobře udělaném kýči jsme dojímali v tom tichu především sami sebe a byla to tak čistá chvíle, že jsme si připadali strašně špinaví. Náhle jsme litovali všeho, co jsme nestihli udělat, a přísahali si, že letos před vánocemi dětem určitě seženeme mandarínky, aby měly vitamíny, a že celý příští týden zasvětíme shánění devizového příslibu, aby „babička ještě viděla moře“.

 

Ten katarzní účinek je ohromný.

 

Kolega Miloš promine, ale proti tomu jsou nějaká autíčka plačtivě houkající po doktoru Skalkovi fakt neohrabaný, provinční čajíček.

MILAN TESAŘ

 

 

 

 

PŘÍTELI, CHVÁTEJ, SOS!

Ta scéna se vám vryje do paměti. Nejkrásnější Smrtka v historii českého seriálu — ano, je to melancholicky půvabná Jana Švandová, a to ještě deset let před tím, než nafotila nahé snímky pro Playboy! — si odvádí Jiřího Bartošku coby šarmantního doktora Skalku nemocniční chodbou. Záběr je natočen v protisvětle, v němž oba mizí. Doktor Skalka nabídl své průvodkyni rámě, ale ve skutečnosti se opírá spíš on o ni. Neútěšnou nemocniční chodbou zní jen vzdalující se kroky.

 

 

Miloš ČermákMiloš Čermák|Reflex.czTen záběr trvá zhruba minutu a je mi jasné, že nemůže konkurovat více než dvouminutovému absolutnímu tichu z „umíracího“ dílu Nemocnice na kraji města. A nechám stranou i fakt, že v Americe by Dietlovo ticho v televizních studiích neprošlo, protože by narazilo na protesty odborů. Není možné, aby scenárista jen z rozmaru připravoval zvukaře o práci.

 

Ale i tak si myslím, že v odchodu milovníka latinské poezie Skalky je něco mnohem temnějšího a víc kormutlivého než v odchodu žertéře Štrosmajera. Jestli je to proto, že Skalka je mladší, že i se smrtí na jazyku přitahuje ženské a že své kolegy záchrankáře přivádí i na toaletě k srdceryvnému klení („Flákači mizerný, co tam v těch výzkumácích dělají?“ pronese na adresu vědců hledajících lék na rakovinu Jaromír Hanzlík v roli lékaře Jandery), si netroufám soudit.

 

A když šéf řidičů a vozoparku Nárožný mávne rukou (nedbaje možného postihu vyšších šéfů nebo i stranické organizace, která nekázeň neodpouští) a dá tak pokyn k tomu, aby řidiči více než desítky sanitek zaparkovaných u krematoria zapnuli houkačky ... a spustí se to nervy drásající houkání, do něhož se prolíná na varhany provedená coververze titulní písně seriálu ... a kameraman zabírá sanitky přes věčný oheň plápolající u krematoria ... ano, přiznávám se, že mi i coby ostřílenému středoškolákovi uprostřed puberty málem vyhrkly slzy do očí.

 

 

Dvakrát jsem byl ve svém nezletilém věku v době normalizace emocionálně zničen. Poprvé v první třídě, kdy jsem viděl hnusný, citově vyděračský film Bílý Bim, Černé ucho, ve kterém nechají tvůrci roztomilého pejska bloudit po Sovětském svazu a míjet se s majitelem, aby ho v závěru — navzdory všem pravidlům žánru — nechali sprostě uhynout. Druhý šok mi připravil Jiří Hubač, když poeticky a něžně nechal umřít Skalku.

 

Nezapomenu.

MILOŠ ČERMÁK

 

Hlasujte. Která smrt vás víc zasáhla?