Ano, uznávám, že ten titulek osočující Japonky ze šmajdavosti je krajně politicky nekorektní. Jsem si plně vědoma toho, že zevšeobecňovat jakýkoli národ se dá beztrestně jen v případě, že výsledek takového zevšeobecnění je pozitivní. Například že Japonci jsou pracovití. Budiž mi omluvou to, že v Japonsku vidí šmajdavost naprosto pozitivně.
Pro začátek takové analýzy šmajdavosti je třeba uvést, že Tokio je metropole, kde bydlí alarmující počet svobodných mužů ze Západu. Ptala jsem se pár z nich, proč se přestěhovali zrovna do Japonska (z USA, z Kanady, z Austrálie...) a všichni odpověděli téměř stejně: „Holky.“ „Japonky.“ „Jsou tu nejhezčí holky na světě.“ A tak dál.
Jako nezávislý pozorovatel potvrzuju, že v Tokiu si každý muž musí připadat jako dítě v obchodě se sladkostmi. Je tu statisíce dívek, které vypadají jako mrkací panenky, a to s lehce erotickým nábojem. Jsou drobné, křehké a vypadají o deset let mladší než ve skutečnosti jsou. Chichotají se veškerým vtipům, které na ně kluci ze Západu zkouší, a to i když vůbec nerozumí anglicky, a rozkošně si přitom rukou zakrývají pusu. Mají nalepené řasy, natočené vlasy a perfektní make-up. Nosí minisukně, které by se ve většině zemí daly prodávat jako pásky, k tomu kozačky na vysokánských jehlách a krátké bílé kožíšky. Prostě vypadají jako kdyby byly vyrobené z cukrkandlu mistrem cukrářem, který se vyučil v oboru „jak vyrobit ideální ženu.“ Z těch houfů pěstěných Japonek postávajících na každém tokijském rohu je zřejmé, že se o sebe starají pořád, ne jenom, řekněme, první dva měsíce randění.
Když jen tak postávají, jsou prostě dokonalé. Když se začnou hýbat, jsou dokonalé už méně. Tedy aspoň podle euroamerických měřítek. Japonky totiž chodí trochu jako holoubata – se špičkama chodidel k sobě a malými poskoky po vnějších stranách chodidel, tak že mají ty krásné vysoké kozačky ze stran úplně zešmajdané. Prvně jsem si myslela, že je to nějaká fyziologická deformace a nechtěla jsem nikoho urazit otázkou, pak mi ale sedmdesátiletá maminka kamaráda z USA, co se v Tokiu oženil, vysvětlila, že Japonky šmajdají dobrovolně: „Myslí si, že je to roztomilý a řeknu ti jedno. Nevím přesně co to je, ale roztomilý to není.“
Její syn se na to dívá jinak. „Holky ze Západu, když se snaží zalíbit klukům, se snaží být sexy. Japonky ne. Japonky se snaží být roztomilé,“ říká. A chůze špičkama k sobě patří k celému image stydlivé a roztomilé japonské školačky. Holčičky jsou prý odmalička vychovávány k tomu, aby stály se špičkama k sobě.
Od té doby jsem se na japonskou šmajdavost ptala nesčetně lidí a získala jsem nesčetně teorií: Japonky chodí se špičkama k sobě, protože když ještě nosily kimona, byla moc těsná na to, aby se v nich dalo normálně chodit. Protože existuje pověra, že žena, která drží špičky u sebe, u sebe drží i peníze. Protože je to ženské. Protože neumí chodit v podpatkách. Protože si kupují malé boty (viz. malé boty jsou roztomilé.) Protože když máte špičky u sebe, musíte mít u sebe i stehna, což se hodí, když máte na sobě pásek, který vydáváte za sukni. Protože, když pořád sedí vkleče, přijde jim to nejpřirozenější.
Nejčastější teorie ale rozhodně byla ta, že je to roztomilé. Stějně tak roztomilé – jak jsem se při té příležitosti dozvěděla – jako jsou třeba křivé zuby.
