Je nesmírně povzbudivé, když článek v Reflexu změní něco v realitě. Tentokrát se to stalo. Můj článek o Olšanských hřbitovech zvedl vlnu zájmu o adopce hrobů významných osobností, které již nemají žijící příbuzné.
„Nazdar. Tak hrob Mikiho Volka už dneska někdo adoptoval! “ volal mi v pátek kamarád, hrobník Jaroslav Šejvl. V Reflexu vyšla reportáž o tom, jak nás prováděl Olšanskými hřbitovy, jejichž je šéfem. V článku se objevila informace, že některé významné osobnosti minulosti nemají žádné potomky — a není, kdo by zaplatil poplatek za pronájem místa jejich hrobu. Takže podle nekompromisních pravidel musí být pomník odstraněn, kosti vykopány a umístěny do společného hrobu a místo pronajato novému zájemci. Jednou z takových osiřelých osobností byl Miki Volek.
Reflex vyšel ve čtvrtek. Článek byl až v druhé polovině časopisu, takže se k němu čtenáři dočetli někdy v průběhu pátku. A do večera už měl hrob svého sponzora — toho, kdo jej adoptoval. Pak mi Jarda zavolal a já propadl záchvatu těžkého narcismu.
Nyní, když se z něj pomalu vzpamatovávám, mi proto přijde důležité jednak se před čtenáři pochlubit a za druhé něco důležitého připomenout: K adopci je v Praze řada dalších hrobů! Naleznete je v pravidelně aktualizovaném seznamu na webové adrese hrbitovy.cz, a jak jsem prohlížel seznamy, tak jsem s překvapením našel třeba jméno Karla Havlíčka Borovského. Takže sponzoři — vybírejte osobnost, k jejíž nesmrtelnosti chcete přispět, seznam je dlouhý a jsou v něm literáti, malíři i architekti. Všichni historicky významní.
