Patří k nejúspěšnějším českým spisovatelům. Jeho knihy Prsatý muž a zloděj příběhů či Mluviti pravdu si koupily desítky tisíc čtenářů. Před časem jsme Josefa Formánka požádali o spolupráci. Jeho text skutečně přišel. Z protialkoholní léčebny. Všechny díly seriálu postupně vyšly v časopisu Reflex. Pro velký úspěch je nyní pro vás přinášíme i na Reflex.cz.
V noci před usnutím Josefovi F. šeptal spolupacient Milan P. jeden obraz, který se mu pořád honil v hlavě.
Jak se od něj stěhovala žena a v bytě nechala všechno, co koupil jí nebo dětem. I časopisy o koních pro dceru. Dřevěný meč, jejž synovi koupil na sychrovském zámku, kde se u stánku opil, než se vrátili z prohlídky. Asi u toho povídání brečel. Josef F. na to usuzoval ze slov, která čím déle vyprávěl, tak se ve tmě chvěla. Vyhodil, pitomec, ty věci, prý u sebe do kontejneru v práci. A lidi se v tom o kuřáckých pauzách přehrabovali.
V kontejneru plném vzpomínek. A blbli s tím mečem nebo i s tím beránkem, co koupil ženě. Snažil se naházet ty věci zpátky a zahrabat je mezi odpadky. Tiše. Tichý člověk. Záchvat vzteku se dostavil, až mu nějaký pitomec dal plyšového pejska jeho syna na ponk. Praštil do skříně, až spadla. Odešel z práce a už se nikdy nevrátil. Skončil na šesti litrech vína denně. Když Milan P. dopovídal, neměl sílu brečet.
Dopolední komunita Josefa F. naplnila dětskou radostí. Měl spolu s Janem W. předvést nulkám – to jest nováčkům –, co to je a jak se používá mop.
„Tohle je mop,“ řekl s vážnou tváří Jan W.
„Moderní výdobytek naší doby,“ řekl s dikcí robota a prkennými pohyby Josef F. a doplnil: „Jsem android čtvrté generace s upgrade pro rychlý a zdravotně bezpečný úklid,“ a s posledními slovy sebou několikrát trhaně cukl, jako kdyby mu došly baterky. Jiří ho doplnil: „Samozřejmě má zkratovanou paměťovou jednotku, takže od něj nečekejte žádné zázraky. Asi do něj vnikla voda či něco jiného, je celý prolitý.“ Komunita se začala smát a nepřestávala s tím, ani když Jan W. ukazoval, jak nasadit chlupatý hadr: „Názorně předvedu a pozor – neutrhnu gumové konce při nasazování. Namočím.“
Z ruky mu mop vytrhl Josef F., android čtvrté generace: „Vy … vy … vykonávám plynulé pohyby, násadou opisuji osmičku, po osmičce se usměju na sestry. A … a … asi tak … hele…. Další osmička a opět nasadím upřímný a trochu loajální úsměv.“
Jan W. a Josef se smáli s ostatními i po komunitě, dokud je na menší terapeutické skupině doktorka neuvedla pomocí autogenního tréninku do polobdělého spánku a oni měli společně vyprávět ležící do hvězdice s hlavami u sebe o ostrově, kde ztroskotali. Josef F. viděl, jak leží na prohřátém písku. Jen Vláďa P., věčný srandista, chyběl. Za chvíli se ozval tlumený hlas doktorky, jenž postupně vybízel všechny, aby popsali, co vidí.
Jeden popisoval ticho a klid, druhý velkou hranatou skálu uprostřed ostrova. Jen Vláďa P. prohlásil, že na ten ostrov nedoplul. Že zůstal v té potopené lodi. Josef F. a Jan W. říkali, že vidí, jak k němu plavou, ale srandista Vláďa P. řekl: „Vidím se utopenýho. Nezachraňujte mě.“ „Počkej, už jsme u tebe,“ řekli oba skoro současně. „Je to zbytečný, umřel jsem a jsem anděl, co se vznáší nad vámi, abych vás chránil. Už nechci bejt dole.“
Androidu čtvrté generace, Josefovi F., málem vytryskly slzy. Lítostí, kterou znal stejně dobře jako Vláďa P. Přitom ji nenáviděl. Pitomou, obludně velkou sebelítost, společného nepříjemného jmenovatele všech opilců. Podivné tušení konce, beznaděj, odevzdanost při čekání na demenci nebo delirium.
P. S.: Milan P. ten den později doplnil zajímavou myšlenkou: „Je vlastně štěstí, že jsem alkoholik, při tom všem, co se stalo, protože jinak bych neskončil tady, ale na ulici.“
Předchozí díly seriálu:
