Jak to fungovalo mezi legendárním režisérem a jeho „plavovláskami ze severu“. Všechny byly blond. Všechny – až na jednu. Zrzavá Alma Revilleová, osudová žena Alfreda Hitchcocka, vydržela po boku ďábelského režiséra víc než půl století. Ať jeho mysl zrovna zaměstnávala líbezná Grace Kellyová, či roztomilá Tippi Hedrenová, Lady Hitchcock zůstávala nad věcí. Byla jako maják, jenž jejího ztraceného muže navigoval ve tmě. A musela svítit často.
Asi nikoho nenapadlo, že by se nový biografický film Hitchcock Sachi Gervasiho mohl týkat někoho jiného než slovutného režiséra. Stejně tak dlouhá léta nikdo nezapochyboval, že za úspěchem jeho snímků stojí jen on sám. A přece! „Hlavní hrdinku bys měl zabít během prvních třiceti minut,“ dostane Hitchcock od manželky radu, když s ní ve filmu probírá děj Psycha. Následně mu do něj Alma vnutí Anthonyho Perkinse a nakonec i ty „sprchové“ smyčce. „Vražda a hudba? Nikdy,“ brání se Hitchcock. Marně.
Jistě, ne za vším, co dělalo Hitchcocka Hitchcockem, nutně musela stát geniální žena, ponechme scenáristům nárok na uměleckou licenci. To, že na něj Alma, zkušená dramaturgyně a scenáristka, měla obrovský vliv, je nicméně nezpochybnitelný fakt. Potvrzují ho režisérovi přátelé a kolegové a v neposlední řadě také historici včetně Patricka McGilligana, Hitchcockova životopisce. „Gervasiho film samozřejmě v lecčems nadsazuje, ale je pravda, že Alma a Hitch vytvořili fungující tvůrčí duo,“ uvedl McGilligan, jenž s manželi Hitchcockovými strávil mnoho týdnů, v rozhovoru pro rozhlasovou stanici NPR. Ostatně Alminy zásluhy vyzdvihl i sám Mistr, když své manželce v roce 1979 vysekl poklonu při přebírání ceny za celoživotní přínos: „Dovolte mi poděkovat čtyřem lidem, kteří mě v životě dokázali nejvíc ocenit a povzbudit a také se mnou celou tu dobu nepřetržitě spolupracovali. Prvním z nich je dramaturg, druhým scenárista. Třetím matka mé dcery Pat a čtvrtým kuchařka, jež umí zázraky na poli domácí kuchyně. Všichni se jmenují Alma Revilleová.“
MUŽ, KTERÝ NENÁVIDÍ ŽENY
Ambiciózní Irka, s níž se budoucí filmový revolucionář seznámil ještě jako začínající grafik, nicméně nebyla jedinou ženou, která mu obrátila život naruby. Ba právě naopak – ženy byly pro Hitchcocka téma odjakživa a platilo to stejně tak pro život na placu i mimo něj. Odborné příručky dokonce znají termín „hitchcockovská žena“: vždy perfektní, vždy chladná. Vždy plavovlasá. A taky vždy proradná a nebezpečná. Ztělesnění středostavovského snu i noční můry, opak vyzývavých sexbomb éry Páni mají radši blondýnky (legendární film Howarda Hawkse z roku 1953 – v hlavních rolích Marilyn Monroeová a Jane Russellová; pozn. red.).
„Archetyp vyvinuté blondýny mě neoslovuje, připadá mi málo záhadný. Dokonalým ztělesněním ,ženy s tajemstvím‘ je pro mě křehká plavovláska ze severu,“ vysvětloval Hitchcock, který tak šel zcela proti dobovému stereotypu. Krásky v upjatých kostýmech ovšem neprovokovaly jenom jeho fantazii. Kritici i senzacechtiví diváci se okamžitě začali pídit po kořenech režisérovy „úchylky“. Proč jsou v jeho filmech blondýny zlé, když v těch ostatních by neublížily mouše? A proč musejí být neustále trestány a ponižovány? Objevily se traumatizující detaily z Hitchcockova dětství (nevyřešený vztah s matkou, brzká ztráta otce, outsiderství zapříčiněné obezitou), šokující výpovědi Hitchcockových hereček i Mistrovy výroky typu „S herci by se mělo nakládat jako s dobytkem!“, jež image bezcitného misogynního monstra jenom prohlubovaly.
Mýtus byl na světě. A nutno říct, že Hitchcockovi zprvu vyhovoval. Coby skvělý obchodník a stratég věděl, že provokace rovná se zájem, a ten on jako produktivní (a sebestředný) filmař velmi potřeboval. Postupně se však tatáž kontroverze začala obracet proti němu. Ozývaly se spekulace o tom, že jeho manželství je pouhá blamáž. Média zajímal víc režisérův sexuální profil než samotná tvorba. A také hrůzostrašné historky z placu začaly žít vlastním životem: každý něco přidal, sám Mistr nic nepopřel, a tak se i ti nejzarputilejší „hitchcockologové“ dodnes přou, co je pravda a co jenom vybájená senzace.
ŠELMY A ŠPAČCI
Ostatně i film, z něhož v úvodu čláku citujeme, na legendě o „pošahaném“ tvůrci staví: člověk se až diví, že v něm při všech svých „nutkavých stavech“ nepovraždil půlku štábu. „Hitchcock byl velmi důstojný člověk, měl vzácnou schopnost sebekontroly. Myšlenka, že se v muži, kteří točí filmy o sériových vrazích, nutně musí skrývat násilník, je prostě čirý nesmysl,“ říká na to konto Patrick McGilligan. Ten zároveň v biografii nazvané Alfred Hitchcock: A Life in Darkness and Light vyvrací i již zmíněná nařčení z týrání herců na placu: „V tlustém obřím těle bude zkrátka vždycky snazší vidět bezduché monstrum než prakticky smýšlejícího umělce,“ píše McGilligan a odmítá, že by kdy někomu Hitchcock zkřivil vlas, natož aby své herečky manipuloval a sexuálně obtěžoval.
Právě tento dosud ne zcela vyjasněný bod v seznamu Hitchcockových „prohřešků“ si mimochodem vybrali tvůrci druhé biografické novinky o mistrovi hrůzy, televizního dramatu HBO nazvaného The Girl (Dívka). Ten vychází z obvinění poslední, údajně nejosudovější z Hitchcockových div, Tippi Hedrenové. Její utrpení odstartovali Ptáci, thriller, do něhož ji Hitchcock obsadil jako nepříliš známou tvář z reklamy na dietní nápoj. Tady ještě na harašení nedošlo, ke skandálu nicméně bohatě stačily Tippiiny zážitky před kamerou: místo slibovaných mechanických ptáků totiž Hitchcock na nic netušící exmodelku vypustil z klece rozzuřené špačky.
Z šoku a taky z četných zranění („Ty bestie mi málem vyklovaly oko!“) se prý Hedrenová vzpamatovávala dlouho. „Cary Grant mě tehdy obdivoval, jak jsem byla statečná,“ řekla třiaosmdesátiletá Hedrenová na nedávné konferenci pro americká média. Odstrašující zkušenost jí tehdy nicméně nezabránila, aby Hitchcockovi kývla na další roli. „Byla jsem matka samoživitelka, potřebovala jsem peníze a Marnie mi je mohla zajistit,“ tvrdí s odkazem na dobu, kdy sama pečovala o malou dceru, pozdější herečku Melanii Griffithovou.
To, co Hitchcock předváděl během natáčení thrilleru o narušené ženě, nicméně předčilo všechny její zlé sny. „Jednoho dne mi dal jasně najevo, co ode mě očekává. Bylo to nechutné. Já ale stejně jasně odpověděla, že intimní vztah nepřichází v úvahu,“ přitvrzuje Hedrenová ve vyprávění. „Nepopírám, že Hitchcock byl brilantní filmař, že mě toho spoustu naučil. Práci s ním jsem si užívala. Ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, že je mnou naprosto posedlý,“ shrnuje s tím, že odmítnutím jeho „ohavných návrhů“ podepsala sama sobě ortel smrti. Tedy alespoň té herecké. Hitchcock si ji totiž pojistil smlouvou, podle níž měl na její služby nárok výhradně on ještě následující dva roky.
„Doslova řekl, že mi zničí kariéru, což taky udělal. Producenti, kteří se mnou chtěli pracovat – a vím, že mě tehdy sháněl například i François Truffaut –, měli smůli. Řekl jim, že nejsem k dispozici, i když to samozřejmě nebyla pravda. Když jsem pak konečně dostala svobodu, neštěkl už po mně ani pes,“ líčí herečka, která své trable poprvé svěřila Donaldu Spotovi, autorovi knihy Hitchcock’s Dark Side (1983). Na podzim, v rámci kampaně k filmu The Girl, inspirovanému právě jejím osudem, všechna nařčení zopakovala. O mstu prý nejde. „Chci jen podpořit ženy, které se nacházejí v podobné situaci jako tehdy já,“ zapřísahá se dáma, jež nyní žije v kalifornské přírodní rezervaci obklopena cvičenými šelmami.
ZBOŽŇOVANÁ HLÁVKA ZELÍ
Zajímavé na tom všem je, že kolegyně Hedrenové, včetně hvězdy Psycha Janet Leighové, s jejími výtkami k Hitchcockovi hrubě nesouhlasí. V interview vydaném v Literature Film Quarterly před čtrnácti lety popisují Hitchcocka jako osobitou, ale neskonale inspirativní a slušnou bytost, které si hluboce váží. Shodly se sice na tom, že se herci pod jeho vedením mohli cítit poněkud přehlížení, a tedy i v jistém smyslu zneužití, protože, jak známo, Hitchcock považoval hereckou práci za přeceňovanou. („Nejdůležitější je kamera, vy se jen pohybujte podle ní,“ kázal.)
Přesto Leighová prohlásila, že byla do Hitche „doslova zblázněná“. A totéž tvrdila i Suzanne Pleshettová, tmavovláska z filmu Ptáci. „Hitch nebyl nepřítel žen, ba právě naopak,“ zdůrazňovala. „Měl je rád. Rozuměl si s nimi, uměl s nimi skvěle komunikovat, a právě proto o nich také dokázal tolik říct,“ souhlasí další „neblondýna“, Karen Blacková, hvězda filmu Rodinné spiknutí. „Ženy jeho snů, to byly Janet Leighová, Eva Marie Saintová, Tippi Hedrenová. Nedosažitelné plavovlasé bohyně, ty ho fascinovaly,“ říká.
Nutno říci, že jedna z těch plavovlasých bohyň možná až tak nedosažitelná nebyla. Pohybujeme se sice stále jen v rovině spekulací, nicméně Hitchcockův vztah k Ingrid Bergmanové zaujal i jinak spíše zdrženlivého Patricka McGilligana. Důkazy nejsou, McGilligan však argumentuje teorií o spřízněnosti duší: oba byli v Hollywoodu cizinci, oba postrádali Evropu a oba byli frustrováni nároky amerických studií. Navíc prý měli stejný smysl pro humor. „Dost na to, aby mezi nimi vzniklo minimálně romantické přátelství,“ soudí McGilligan a upozorňuje ještě na jeden důležitý faktor Hitchcockova vztahového života: absenci sexu. „Sám otevřeně mluvil o své impotenci,“ tvrdí McGilligan s tím, že i proto veškeré své sexuální představy vetkl právě do postav ženských filmových hrdinek.
Jeho slova do jisté míry podporuje i vzpomínka Hitchcockovy scenáristky Jay Pressonové-Allenové. Když spolu psali snímek Marnie, svěřil se jí, že „žije v celibátu“. A prý ho to kupodivu ani příliš netrápilo. „Hitch si připadal ošklivý, a vybudoval si tak nevědomky vůči ženám blok,“ přispívá konečně svou troškou do mlýna další z režisérových platonických lásek, francouzská hvězda filmu Chyťte zloděje Brigitte Auberová. Později, konkrétně poté, co jí neúspěšně dělal návrhy, jej soustrastně nazvala „nebohou hlávkou zelí s nádhernou duší“. Chudák Hitchcock.
Patrně se už nikdy nedozvíme, jak to mezi ním a ženami fungovalo doopravdy, platit totiž nemusí ani to, co o sobě šířil on sám, známý mystifikátor. Jeden z mála pamětníků, osmadevadesátiletý Norman Lloyd, alias muž, který ve filmu Sabotér padá ze sochy Svobody, má ostatně teorii, která vše dosud řečené doslova roznáší na kopytech: „Nezapomínejte, že Hitch a Sam Goldwyn byli marketingoví géniové. Koncept hitchockovských blondýn tak nebyl ničím jiným než skvělým reklamním trikem,” řekl v rozhovoru pro New York Times. A pak se v tom chtějte vyznat.
