Jestli může něco deset týdnů před parlamentními volbami zkomplikovat politické soupeření a výsledky, je to paradoxně nový Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí s orwellovskou zkratkou ÚDHPSH.
Celá instituce vznikla jako pozdní plod protikorupční revoluce a nátlaku Rady Evropy, která dlouho upozorňovala, že v Česku nejsou dostatečně regulovány věci spojené s vynakládáním financí v politickém boji.
Zákon zpočátku podporovaly všechny vládní strany v čele s hnutím ANO. Během projednávání v parlamentu se však ze zákona stala součást honu na Babiše. Výsledkem je, že komplexně zreguloval vynakládání peněz tak, aby to znemožnilo jednomu bohatému člověku ovlivňovat politiku. Zákon ale také vkládá do rukou úředníků takovou moc, že mohou zpochybnit jakýkoli volební výsledek.
Jako hlavní ideolog úřadu se začal profilovat Jan Outlý, který si během krátké doby vyšlápl na prezidenta, Babiše i na premiéra. Po prezidentovi požadoval, aby svoje výjezdy do krajů zčásti zahrnul do limitu na volební kampaň. Přitom s pravidelnými výjezdy do krajů začal už v roce 2003 Václav Klaus. Navíc je skutečně neudržitelný Outlého výklad, že setká-li se prezident s úředníky, o kampaň nejde, ale jestliže s občany, pak ano.
Jak je Outlého pojetí neživotné, dokázal i jeho konflikt s Andrejem Babišem. Outlý požadoval, aby část nákladů na Babišovu svatbu byla zahrnuta do 90milionového limitu pro politickou stranu. Outlý Babišovi vytýkal, že nechával přenášet část svatby on-line na stranickém Facebooku. Jenže ve skutečnosti šlo o vysílání deníku Blesk a Babišovo hnutí na tento přenos jen upozornilo.
Premiéru Sobotkovi Outlý zase v rozhovoru pro Seznam oznámil, že jeho účast na jihomoravském Meruňkobraní by také měla být zčásti započítána do volební kampaně ČSSD.
V tu chvíli měl člověk dojem, že vidí pokračovatele olomouckého žalobce Iva Ištvana, který je vždy připraven kvůli krkolomným interpretacím zákona pozavírat půlku národa.
Zákon o ÚDHPSH je natolik obecný, že většina z pěti členů kolegia může kdykoli nachytat jakoukoli stranu a zpochybnit její volební výsledek. Naštěstí poslední instancí přece jen zůstane soud. Nicméně rozhodnutí voličů, které je nadřazeno čemukoli, může být zpochybněno politology, kteří dostali shůry úřad a nyní si užívají svou moc.
Straničtí bossové se volných výkladů zákona trochu obávají, ale z větší části z něj mají radost. Dozor nad financemi totiž způsobil silnou centralizaci volební kampaně v rukou pražských vedení.
Dobrovolnický a spontánní ráz okresních a krajských kampaní je do značné míry omezen, což stranickým šéfům vyhovuje. Úřad se stává dalším kontrolorem, který v regulaci spontánních aktivit vidí smysl existence.
Všechny negativní jevy volebních kampaní, jimž chce úřad čelit, nakonec možná nebudou nic proti tomu, jak do volební soutěže zasáhnou úředníci z ÚDHPSH.
