V čase před volbami se vždy objeví spousta rádoby odborných vyjádření k čemukoli, která ovšem při bližším prozkoumání jsou především deklaracemi politických postojů.
Pane profesore,
jakou přikládáte, prosím, váhu tomuto (hoschl.cz/AXB2) vyjádření italského psychiatra o současném francouzském prezidentovi? Je to nějaký hoax, fake news, trolling, hybridní dezinformace, nebo se jedná o reálné hodnocení osobnosti opravdu trochu podivného (a zcela neprůhledného) francouzského státníka?
S pozdravem -JH-
P. S.: Já jsem si myslel, že pojem psychopat je už z hlediska terminologického (mezinárodní diagnostická klasifikace WHO) zastaralý, tedy že se potom začalo říkat „porucha osobnosti“ a úplně nejposledněji snad „psychická porucha“...
Kdo si klikne na uvedený link, narazí na český překlad zprávy o „analýze“ prezidenta Macrona od italského psychiatra jménem Dr. Adriano Segatori. Níže na stránce je i video s jeho výpovědí. Na webu se skutečně dá najít životopis lékaře tohoto jména, jenž se narodil roku 1951, je jungiánem, trénuje eriksonskou psychoterapii a hypnózu a specializuje se mj. na léčbu alkoholových závislostí. Nezdá se tedy, že by šlo přímo o nějaký podvrh, ale jeden dnes nikdy neví. Dr. Segatori považuje nově zvoleného prezidenta Macrona za nebezpečného psychopata, který se ve věku 15 let stal obětí těžké sexuální agrese ze strany své učitelky Brigitte, nyní Macronové, jíž tehdy bylo 39 let.
Segatori nenahlíží jejich vztah jako „velkou lásku“, ale jako brutální zablokování Macronova osobnostního rozvoje v adolescenci s důsledkem nadměrného narcismu a přesvědčení, že vše se smí. Psychopatickou osobnost prý lze charakterizovat například fascinací povrchním vzhledem, neschopností vyrovnat se s konfrontací a návaly hysterie, když obdiv k dotyčnému vadne. S tím prý souvisí i Macronova teatrálnost, jistě nikoli bez vztahu k aféře s učitelkou, jež shodou okolností zrovna učila drama. Macron je podle Segatoriho nebezpečný proto, že (1) má o sobě jako všichni psychopati vysoké mínění, (2) nemá rád Francii a (3) je fanda sám sebe a bojuje jen o udržení své křehké identity.
Ačkoliv jsou tyto psychoanalytické postřehy chytlavé a hezky se poslouchají, čtenář se nemůže zbavit pocitu určité neprofesionality, povrchnosti a politizující motivace toho, kdo je tak senzacechtivě formuluje. O co může Dr. Segatorimu jít? O pomoc „pacientovi“ Emmanuelu Macronovi? Jak? Jeho zostouzením? Nebo o vlastní zviditelnění? Nebo o munici pro své pravicové názorové spojence?
Navíc úvodní tvrzení o použitých zdrojích, jimiž jsou „obrázky, které mám ve svém vlastnictví“, a Macronova „biografie“, zpochybňují etiku klinického hodnocení někoho, koho jsem nevyšetřil. Vlastní Segatoriho argumenty jsou poměrně plytké a popisované charakteristiky posuzovaného jsou velmi nespecifické. To, že je někdo „fanda sám sebe“, je poměrně časté a zdaleka to neznamená, že je nebezpečný pro stát, jakož ani to, že „má o sobě vysoké mínění“. Naopak, vysoké mínění má o sobě zřejmě většina státníků a bylo by s podivem, kdyby tomu tak nebylo. Je to jako vytýkat zpěvákovi, že má zvučný hlas.
Ostatní Segatoriho vývody jsou přinejmenším sporné: jak ví, že Macron bojuje jen o udržení své křehké identity? Jak se její křehkost pozná? Jak ví, že byl Macron „znásilněn“ a že nešlo o romantický příběh à la Julien Sorel a paní de Renal ze Stendhalova románu Červený a černý? Místo toho Segatori upozorňuje, že „kdyby k takovému sbalení došlo někde v proletářském sociálním prostředí, kterého se Emmanuel Macron opovržlivě štítí, tak by to Emmanuelu Macronovi zničilo život a byl by na něj uvalen dozor sociálních služeb a Brigitte Macronová by za to šla do vězení“.
To už nemá s psychiatrickým rozborem nic společného a jde de facto o deklaraci politického přesvědčení. Navíc máte pravdu, že pojem psychopat je zastaralý a z odborné terminologie dnes již vyloučený; zůstává opravdu spíš jen jako nadávka. Psychická porucha je ovšem něco jiného, to je pojem nadřazený, označující jakékoli psychiatrické onemocnění či psychopatologické projevy.
