Nejvíce dětí se rodí v těch nejhorších podmínkách. Jako by evoluce chtěla ztráty kompenzovat | Reflex.cz
reklama
nahoru

Nejvíce dětí se rodí v těch nejhorších podmínkách. Jako by evoluce chtěla ztráty kompenzovat

Cyril Höschl11. června 2016 • 07:00
Nejvíce dětí se rodí v těch nejhorších podmínkách. Jako by evoluce chtěla ztráty kompenzovat
Ilustrační kesba
• foto: 
Marek Douša

Kdyby se lidé milovali pouze za účelem rozmnožování, už by tady lidstvo dávno nebylo.

reklama

Vážený pane profesore!

Pracuji již 25 let jako zdravotní sestra u dětí. A postupem let velmi vnímám rozdílný přístup rodičů k jejich dětem. Ať už ve výchově, nebo i v samotném přístupu k dítěti. Někteří rodiče dovolí svým potomkům úplně vše, a někteří se naopak k dítěti chovají jako k věci, s níž mají právo zacházet dle svého uvážení. Jsem matka, svoje děti miluji a nikdy bych jim vědomě neublížila. Proto se velmi těžce vyrovnávám se situací, kdy rodiče s těžkým fyzickým postižením vědomě přivedou na svět stejně handicapované dítě. Jak mu to mohou udělat? Sami jako děti trpěli bolestmi, odloučením (kvůli opakovaným hospitalizacím) a často i nepříliš empatickým přístupem svého okolí. Jak mohou stejný osud vědomě připravit svému dítěti? Co to vypovídá o jejich povaze? A co to udělá s psychikou dítěte, až si celou situaci uvědomí?

Děkuji za odpověď. Dagmar B.

Váš dotaz vychází z předpokladu, že rodičovství je plánovaná, uvědomělá činnost podléhající rozumové kontrole. Kdyby tomu tak vskutku bylo, nepřiváděli by „nezodpovědní“ rodiče na svět děti v oblastech zmítaných válkou a v rozsáhlých částech světa, kde je smrt hlady na denním pořádku. Ve skutečnosti se dá dokonce říci, že cílem sexu není rozmnožování. Kdyby se totiž lidé milovali pouze za účelem rozmnožování, už by tady lidstvo dávno nebylo.

Důvod ke kohabitaci musí být daleko svůdnější a daleko naléhavější, než je vidina nějakého potomka. Proto evoluce opatřila „páření“ vlastním motivačním pohonem nezávislým na rozumné úvaze, takže se často stane, že potomek je naopak nechtěným důsledkem „konzumatorního aktu“, což vede k různým komplikacím od umělých potratů až po „americkou tragédii“, jak ji působivě popsal Theodore ­Dreiser.

Navíc vlastní neblahá zkušenost vede rodiče často k naději, že se u dětí jejich smůla nebude opakovat. To je do značné míry pravda, neboť genetický přenos většiny chorob a postižení je jen částečný, takže pro naději je téměř vždy prostor. A pokud jde o podmínky sociální a psychologické, ty jsou generaci od generace natolik proměnlivé, že i zde bývá naděje na lepší budoucnost. Rodiče s těžkým fyzickým postižením tedy nepřivádějí „vědomě na svět stejně handicapované dítě“, ale svou „zdravou“ naději, v horším případě nezamýšlený produkt vzájemného obcování.

A i v případech, kdy tomu tak není, si lze představit, že oni – sami postižení – svůj úděl vidí (na rozdíl od vás) jako snesitelný, zvládnutelný, neopodstatňující bránit vědomě novému životu, jenž v jejich očích prostě „stojí za pokus“. Oni touží po normálním životě a mít dítě je jeho součástí. Pokud jde o psychiku onoho dítěte, ta svou existenci v drtivé většině hodnotí naprosto z jiného úhlu, než je posuzování nezodpovědné motivace svých rodičů. Navíc děti bývají v hodnocení svých rodičů nespravedliví, v dobrém i zlém.

Že na těchto mých tvrzeních něco bude, dokládá prokazatelná skutečnost, že nejvíce dětí se rodí lidem v těch nejhorších podmínkách a naopak. Jako by evoluce (příroda, pánbůh – podle zaměření) chtěla ztráty kompenzovat. Kde přenos genů a kulturních statků z gene­race na generaci nezajistí kvalita, tam ho musí zajistit kvantita, jež počítá se ztrátami. Na vaše otázky jsou tedy odpovědi jak na úrovni psycho­logie jednotlivce, tak také na úrovni celospolečenských jevů a na úrovni evoluční. Podtrženo a sečteno, množení lidstva, zaplať­bůh, rozumu jednotlivce nepodléhá, i když v některých případech to může nadělat pěknou paseku.



Klíčová slova: dětiporodnostrozmnožování



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama