Únor 2013: Jiří Paroubek prezidentem | Reflex.cz
reklama
nahoru

Únor 2013: Jiří Paroubek prezidentem

Bohumil Pečinka4. prosince 2008 • 09:20
Únor 2013: Jiří Paroubek prezidentem

Je únor 2013. Stojíme před Španělským sálem Pražského hradu, z jehož otevřených dveří vycházejí hloučky poslanců a senátorů. Před malou chvílí zde byla zvolena nová hlava státu.

reklama




Politici opoziční ODS stále ještě nevěří, že pravice definitivně ztratila i poslední ústavní funkci ve státě. Otevřeným oknem se mezitím z třetího nádvoří ozývají břeskné tóny dechovky. Jedenáctým prezidentem České republiky od roku 1918 se stal Jiří Paroubek.
A skutečnost ...






Naznačený scénář je zatím jen fikce, která už zítra může být skutečností. Úspěch sociální demokracie v nedávných volbách nebyl tím typem obvyklého vítězství, kdy u moci levice vystřídá pravici, aby si po nějaké době své místo prohodily. Oranžovou vlnou se zřejmě ohlásila dlouhodobější epocha dominance levice na české politické scéně. Pokusme se nyní toto klubko rozplést od počátku.

KLIENTI STÁTU

ODS od roku 1994 poměrně suverénně vítězila ve většině voleb druhého řádu (komunální, krajské, senátní), které od voleb prvního řádu (do Poslanecké sněmovny) odlišuje volební účast. Zatímco v parlamentních volbách hlasuje mezi 60–75 procenty lidí, zbylých voleb se účastní kolem 20–30 procent.
Důvodem nižší ochoty volit byla převážně lhostejnost tábora levice. Hlavní voličský proud sociální demokracie se většinově řadí k tzv. klientům sociálního státu.
Tedy ke skupině lidí pobírajících některou z několika desítek sociálních dávek. Politika se pro ně rovná přerozdělování a to je zase logicky spojeno s výsledkem voleb do Poslanecké sněmovny, jichž se na rozdíl od „menších“ voleb pilně účastnili. Část z nich tentokrát vstala a odešla k volebním urnám i během krajských a senátních voleb. Co bylo příčinou?
Jejich postupné sociální znejistění.
Je to překvapivé zjištění, když si uvědomíme, že všechny makroekonomické ukazatele, od míry nezaměstnanosti až po průměrnou mzdu, jsou nejlepší v patnáctileté historii. Přesto tento moment rozhodl volby.
Politickou chybou vlády bylo, že nechala projít některé rozhazovačné zákony z Paroubkovy éry a teprve po jejich naběhnutí je zpětně seškrtala. U klientů sociálního státu vznikl dojem, že jim najednou někdo bere peníze. Současně došlo ke zvyšování regulovaných nájmů, vzrůstu cen energií a během krize sklářských firem nedokázala vláda dostatečně nahlas říct, že pro společnosti se státní účastí něco udělá.

VZPOURA RÁDIOVEK
Refrénem těchto pocitů se staly třicetikorunové poplatky za ošetření u lékaře, které – paradoxně – ani ODS, ani Strana zelených neměly ve svém volebním programu. Souběh všech věcí namotivoval voliče levice k politické akci a ochraně svých ekonomických zájmů.
Zatímco v krajských volbách v roce 2004 volilo ČSSD zhruba tři sta tisíc lidí, letos jich bylo o sedm set tisíc více. Někteří z poraženého tábora říjnovou oranžovou vlnu hanlivě označují jako „vzpouru rádiovek“, nezdůvodňují tím ovšem úbytek voličů pravice.
Zatímco levice vyjádřila aktivně svůj protest, část voličů ODS byla naopak silně demotivovaná. Občanští demokraté z větší části rezignovali na program modré šance, jehož jádrem bylo výrazné snížení daní. Namísto něj došlo ke zvýšení cen energií, daně z přidané hodnoty, zrušení společného zdanění manželů, a především začal vadit velkopanský politický styl některých politiků.
Vláda v čele s ODS tímto způsobem vyrobila pro levici odhodlané voliče na několikery volby dopředu. Kyvadlo se rozhoupalo směrem doleva a čeká se, na jakou dobu se vychýlí. Pokud se sociální demokracie bude chovat jen trochu obratně, může to být minimálně na dvě volební období.
PREZIDENTSKÁ VĚTŠINA
Nevysloveným důsledkem letošních voleb je předobraz nové prezidentské většiny. ODS ji definitivně ztratila, a naopak ji úspěšně dává dohromady vítězná ČSSD. Sociální demokracie má zatím 71 poslanců a 29 senátorů, přičemž pro zvolení prezidenta ve třetím kole je třeba 141 volitelů. Pokud vyjdeme z průměrných hladin průzkumů politické podpory, pak by po sněmovních volbách v létě 2010 mohla mít ČSSD o patnáct až dvacet poslaneckých mandátů více.
Když k tomu připočteme ještě senátní volby v říjnu 2010, kde ODS obhajuje osmnáct a ČSSD žádný senátorský mandát, pak si místo čísla X můžeme střízlivě dosadit deset senátorských křesel. V tom případě by za dva roky touto dobou sociální demokraté měli kolem 125–130 prezidentských volitelů.
Zbytek dají s přehledem dohromady komunisté a ČSSD si zvolí svého prezidenta s nejvyšší převahou od roku 1993. Úvodní fikce získává reálnou podobu.
DOVLÁDNOUT DO KONCE
Zaskočená ODS zareagovala na oranžovou revoluci tím, že se semkla a před svým kongresem zvolila taktiku dovládnout až do hořkého konce. Pod tímto praporem sjednotil Mirek Topolánek nejen ministry, jejich náměstky a vládní lobbisty, ale i komunální politiky a většinu krajských, takže na nadcházejícím kongresu s přehledem vyhraje. Vůdčím motivem se stalo dokončit privatizaci Letiště Praha a Budvaru, udělat poslední státní rozpočet, převést slíbené dotace na různé lokální akce, a ještě vyjednat poslední peníze z evropských fondů. Připomíná to přípravu na dlouhý pobyt v opozici a pokus užít si posledních zbytků moci, té moci, k níž se ODS poprvé dostala hned po sametové revoluci.
Jestli totiž dynamika oranžového kyvadla vydrží do komunálních voleb v říjnu 2010, může být ODS poprvé ve své historii totálně odstavena od veřejné správy. Strana moci možná zůstane kompletně bez reálné politické moci.
SÓLISTÉ
Po volební porážce nenásledovala v ODS ani analýza situace, natož pokus o změnu. Strana naskočila na neproduktivní soupeření symbolizované jmény Topolánek a Bém. Samo o sobě je paradoxní, že po drtivé volební porážce proti sobě jdou dva nejvyšší představitelé, kteří za tuto porážku nesou přinejmenším politickou odpovědnost.
Oba totiž odlišným dílem přispěli k tomu, že se dokonale rozpadla jednotící programová linie ODS. Mirek Topolánek vždycky sjednocoval ODS pouze mocensky. Pavel Bém zase nebyl schopen vytvořit autentickou alternativu.
V médiích se vedou vášnivé debaty o „rozkročování ODS“, což má většinou podobu ideologického plku. ODS ročník 2008 nejvíce likviduje autonomizace na všech úrovních. Jinak řečeno, každý okres, kraj, poslanec, senátor nebo ministr dělá odlišnou politiku, přičemž platí: vy si dělejte, co chcete, my si budeme dělat, co chceme, vzájemně si poskytněme krytí, a hlavně se moc nekritizujme. Tato autonomizace všech článků je hlavním rysem Topolánkovy éry. Když se totiž řekne ODS, vybaví se už jen čistá moc.
ŽOLDÁCTVÍ
Druhým vnitřním problémem je žoldáctví. V očekávání volebního vítězství na centrální úrovni se kolem roku 2004 prosadila nová generace stranických funkcionářů, kteří mají blízko k loupeživým rytířům. Šlo vesměs o podnikatele, kteří se kvůli kontrole nad zadáváním veřejných zakázek na radnicích pokusili ovládnout místní sdružení ODS. Prostředkem se staly masové nábory vlastních zaměstnanců, kteří dostávají za účast na různých nominačních konferencích přímo zaplaceno.
V konkurenčních politických válkách se tak začali používat žoldáci. Přičemž platí zásada: čím větší město, tím vyšší výskyt tohoto jevu. Případy oblastí jako Praha 8, Praha 5, Praha 4, Jižní Město, Most jsou alarmující. Hlavním centrem žoldáctví je Ústecký kraj, který se díky záhadným nárůstům o stovky členů stal jednou z nejsilnějších entit ODS. Odhaduje se, že za závratným osmitisícovým nárůstem členské základny v posledních třech letech stojí minimálně ze třetiny žoldácké vrstvy.
Mirek Topolánek k tomu mlčí, protože ho tyto struktury většinově podporují, Pavel Bém se zase bojí cokoli říct, aby proti sobě nepoštval vlivné lidi. Třetí člověk v nedohlednu a v ODS se rozmáhá čisté politické gangsterství, o němž se zřejmě na nadcházejícím kongresu v zápalu soupeření Topolánek–Bém mluvit nebude.
NOVÁ STRANA?
Tyto pod koberec zametané problémy už dlouhou dobu vyvolávají poptávku po nové politické straně napravo od ODS. Jednou věcí je vznik euroskeptické formace před evropskými volbami v červnu 2009. Volební systém do Evropského parlamentu, kde existuje pouze jedna kandidátka pro celou republiku, přímo vybízí k založení protestních uskupení se silnou osobností v čele. Zvláště když v české oficiální diskusi o evropském sjednocování převládla jednohlasnost. Druhou věcí je vznik plnohodnotné strany napravo od ODS na delší použití. O důvod víc, že KDU-ČSL se v některých krajích pomalu rozpouští a mizí ze scény. Stejně jako Strana zelených, jež se svou energetickou politikou stává i pro městského voliče finančně neúnosným břemenem. Otázkou tedy je, zda ODS, která se posunula příliš do středu, dokáže za takové situace „obsloužit“ celý pravicový elektorát, když nalevo tuto funkci plní dvě strany (KSČM, ČSSD).
Dosavadní strategie ODS ve stylu dovládnout do hořkého konce sněmovních voleb v létě 2010 umetá takové iniciativě chodníček.
Současně víme, jak to po listopadu 1989 bylo s novými stranami. Češi jsou jako voliči mimořádně konzervativní a od roku 1992 v podstatě volí pořád stejně, přičemž doprava nebo doleva se přelévá minimálně hlasů. Zakládání politické strany, pokud v ní chybí charismatický vůdce, také připomíná Dům hrůzy, kdy na sebe za strašného hluku narážejí zduřelé ambice vůdcíčků. Vývoj v tomto smyslu může jít jakýmkoli směrem.


Co si o situaci na české politické scéně myslíte vy?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama