Aféra kolem spisovatele Milana Kundery otevřela širší téma, které dodnes rozděluje českou společnost – hodnocení padesátých let dvacátého století. Nabízíme vám čtyři pohledy na tuto vzrušenou dobu, kdy kat šel ruku v ruce s lyrickým básníkem, jak o dvacet let později napsal samotný Kundera.
S padesátými lety je to složité, protože v hlavách lidí vyvolávají naprosto protikladné obrazy. Stačí si pustit filmový týdeník z té doby a vidíte stavby vysokých pecí, dým z továrních komínů, hrdě vyhlašované závazky a všudypřítomné plakáty, které se podle ruského vzoru snažily vsugerovat novou realitu.
ZLOM
Sedněte si ovšem ke stolu s jinými pamětníky a najednou se před vámi objeví odlišná epocha. Doba, kdy radikální levice udělala antidemokratický převrat a snažila se vyprojektovat novou společnost bez nejstarších institucí lidstva – trhu a soukromého vlastnictví.
Je to éra, kdy nacistickou rasovou nahradila třídní nenávist, a v její režii jsou celé skupiny lidí (podnikatelé, soukromí zemědělci) vystěhováváni z domovů a zavíráni do vězení (200 tisíc) nebo jsou nuceni odcházet do exilu (60 tisíc). Je to současně éra obrovského rozdělování zabaveného majetku a příprav na válku se Západem, která měla podle plánu sovětského vůdce Stalina vypuknout v roce 1955, k čemuž i díky jeho smrti na jaře 1953 nedošlo.
Celý problém s padesátými lety a dneškem je v tom, že stále existují dvě protikladné vrstvy: jedni, kteří na násilném přerozdělování majetku vydělali, a druzí, jimž padesátá léta rozbila životy napadrť. Tato dělicí čára prochází už ve třetí generaci každou českou rodinou. ¨
DOMÁCÍ ODBOJ
Padesátá léta si nelze představit bez protikomunistického odboje, představujícího dodnes málo popsanou stránku historie.
V obavách z politických represí odešla velká část českých demokratických politiků na Západ v naději, že zopakuje skvělý návrat do funkcí jako kdysi T. G. Masaryk a Edvard Beneš po první a druhé světové válce. V září 1948 mezitím na faře ve Vinoři došlo k setkání představitelů ilegálně působících politických stran, kteří jednali o vytvoření společné odbojové organizace. Nakonec se to nezdařilo a každá ze stran šla po své linii. To už začalo jít do tuhého.
Nejdříve parlament schválil zákon 231/48, podle něhož mohl být prakticky kdokoli uvězněn jen za vyjádření slovního nesouhlasu s vládou. Následoval zákon 245/48 zřizující sto čtyři tábory nucených prací, kam se člověk mohl dostat bez soudního rozhodnutí jen na základě udání tříčlenných komisí pracujících při národních výborech. V českých zemích tak byly po zhruba sto padesáti letech obnoveny otrocké práce. To už znamenalo čisté vyhlášení občanské války všem nekomunistům.
Mezitím na půdorysu protinacistického odboje začínají vznikat stovky protikomunistických skupin, ať už se jmenovaly Pravda vítězí, Šeřík, Praha-Žatec, skupina Jaroslava Borkovce, Sněženka, Světlana, Hory Hostýnské, nebo Černý lev 777. Základ tvořili lidé z druhého odboje nebo propuštění vojáci. Okolnost, že komunistická Státní bezpečnost se do mnoha skupin infiltrovala, nic nemění na tom, že šly do otevřeného odporu, který nakonec nebyl podpořen vojenskou akcí ze zahraničí a vyústil pouze v masové zatýkání a politické procesy. Proč se vůbec vedou spory o toto období?
LEVICOVÝ POCHOD
Příčinou je složitý fenomén komunistického hnutí, které se skládá ze tří vrstev. První je tradiční usilování o společenskou rovnost. Milan Kundera v této souvislosti mluví o levicovém pochodu. „To, co dělá levicového člověka levicovým člověkem, není ta či ona teorie, ale jeho schopnost učinit jakoukoli teorii součástí kýče zvaného Veliký Pochod vpřed. ... Veliký Pochod, to je ta nádherná cesta vpřed, cesta bratrství, k rovnosti, ke spravedlnosti, ke štěstí a ještě dál přes všechny překážky ...“ Statisíce českých voličů se dodnes upínají ke kolektivním utopiím socialismu, což zpětně ospravedlňuje použití jakýchkoli prostředků.
Druhou rovinou je politika konkrétní strany. KSČ už na podzim 1947 podle průzkumů Institutu veřejného mínění zjistila, že její popularita nezadržitelně klesá. Současně komunisté vypadli z vlád ve Francii a Itálii a začali se obávat o své pozice v Československu. Namísto toho, aby si reálně otestovali svou podporu ve volbách, provedli obyčejný převrat. Následných čtyřicet let se pak odvolávali na vítězství v prvních poválečných volbách v roce 1946. Kdo přistoupí na tuto optiku „jednou vítěz, vždycky vítěz“, je pro něj dodnes únor 1948 symbolem jednotné vůle národa.
Třetí a nejhlubší vrstvou komunismu je jeho konspirativní aspekt, spojený s pronikáním ruských tajných služeb do státních struktur všude na světě. Jak napsal filosof François Furet: „Střetnete se, zase a znovu, se všemi těmi, tak početnými ve Francii, kteří stále nechtějí vidět konspirativní stránku komunistického hnutí, aspekt, který nestačí k definování tohoto složitého jevu, ale bez něhož přesto nemůžeme vniknout do jeho historické skutečnosti.“
Protikladné vnímání padesátých let je výsledkem toho, že většina lidí obhajuje nebo kritizuje komunismus většinou za jednu rovinu jeho projevu. Když si pak sednou ke stolu, každý mluví jiným jazykem. I tak vypadá dědictví padesátých let.
PĚVCI REVOLUCE
Lyrika a patos jsou mateřštinou revoluce. Obracejí se k emocím a rozum vyřazují ze hry. Básnické výroky v poezii neleží na ose pravda–lež. Jsou absolutně platné, pokud jsou dostatečně sugestivní a srozumitelné. Proto ten důraz na lidovost v české poezii po únoru 1948. Autor ani čtenář nepotřebují u tohoto typu poezie žádnou předchozí vzdělanostní průpravu. To opět souzní s duchem revoluce, mohutný výlev z bodu nula.
PETR BÍLEK
KANTÁTA RODNÉ KSČ
Pavel Kohout
Náš soudruh Gottwald – inženýr,
slunečnou bránu otevírá,
za níž se rodí světlý mír,
mír, který nikdy neumírá.
Slunečnou bránu otevírá
k míru, jenž nikdy neumírá!
Uprostřed rozkvetlého máje
do dalekého pomezí
nad starým Hradem vlajka vlaje
se slovy: „Pravda vítězí!“
Slova se slavně naplnila:
dělnická pravda zvítězila!
K slavné budoucnosti naše země vstává.
Gottwaldově straně sláva!
Sláva!
Sláva!
PÍSEŇ O STALINOVI
S. K. Neumann
Boje se skončily a hojily se rány.
Po Rusi zahřmělo dělníků těžkým vzlykem.
Ledově chladná dlaň sevřela srdce strany.
Lenin už nebyl. Slova zněla tichem
do oné bolesti, jež jako rána zeje.
To Stalin přísahal nad rakví Leninovou:
„Nám soudruh Lenin velel odcházeje
chránit zem sovětů, vlast všeho lidstva novou,
vlast lidstva bez pánů, vlast lidstva bez otroků.
Nám soudruh Lenin, když se loučil s námi,
přikázal chrániti jak zřítelnici v oku
jednotu, čistotu a sílu naší strany.
Soudruhu Lenine, to tobě přísaháme.“
Leninské výzvy mozolnatou dlaní
otřela slzy zem. Jak maják hořel na ní
leninských hesel lidstvu jasný plamen.
PĚTILETKA
Ivan Skála
Bojovný, dynamický
dějepis v našich hlavách,
Otázky leninismu,
traktorů síla dravá,
krátký kurs našich dějin
a bolševická kázeň,
úvodník v Rudém právu,
koncert, sport, horká lázeň,
to vše je pětiletka.
KDO BYLI AGENTI-CHODCI?
GENERÁL MORAVEC A TŘETÍ ZAHRANIČNÍ ODBOJ
Slovo agent-chodec se v posledních týdnech znovu objevilo v souvislosti s kauzou Milana Kundery. Český spisovatel měl v roce 1950 udat vrstevníka Miroslava Dvořáčka, kterého vyslal do komunistického Československa slavný generál František Moravec. Jak fungovali agenti-chodci?
Komunistický puč v únoru 1948 otřásl většinou českého a slovenského národa. Tisíce mladých lidí začaly hledat spásu v západních okupačních pásmech Německa a Rakouska. Utíkali rovněž důstojníci, kteří za druhé světové války bojovali po boku západních Spojenců a už delší dobu cítili, že je komunisté považují za nebezpečné protivníky. Všichni se loučili se svými blízkými se slovy: „Za dva tři roky se vrátím.“ Vesměs čekali, že vypukne třetí světová válka, protože sovětský diktátor Josif Stalin se netajil tím, že chce ovládnout celý evropský kontinent.
TADY KATEK
V polovině března 1948 vyhostila pražská vláda vojenského atašé USA majora Charlese Kateka a jeho spolupracovníky. Katek pocházel z české podnikatelské rodiny v Chicagu, za války vedl československé oddělení amerického Úřadu tajných služeb (OSS), předchůdce dnešní CIA, a skamarádil se s mnoha československými důstojníky.
Koncem května 1948 se u Kateka začali hlásit českoslovenští důstojníci, kteří uprchli do západního Německa. První byl plukovník Jaroslav Kašpar-Pátý a podplukovník Alois Šeda. Katek je uvítal: „Chci sestavit skupiny, které by vysílaly do republiky vyzvědače. Vždyť hrozí válka mezi Východem a Západem.“ Muže a ženy ochotné ilegálně přecházet hranice do Československa získávali v uprchlických táborech. Stávali se prvními vojáky studené války.
Kurýři vybavení falešnými doklady putovali tajně domů už někdy v květnu 1948. Zpočátku neměli žádný výcvik a chodili beze zbraně. Jejich vedoucí je posílali za kolegy důstojníky, jež komunisté z armády ještě nevyhodili, i za kamarády z druhého, protinacistického odboje. Právě členové druhého odboje se nakonec stali páteří i tohoto třetího, protikomunistického odboje. Od nich přinášeli na Západ informace o stavu armády a průmyslu, o těžbě uranu i o politické situaci. Vybírat si je nemohli – záleželo na lidech, jež navštěvovali, co se dověděli a jaké dokumenty získali. Tito agenti také často převáděli přes hranice další lidi, kteří nechtěli žít pod komunistickou diktaturou. Státní bezpečnost, jež po kurýrech pátrala, je nazývala agenty-chodci.
Čeští a slovenští politici, kteří uprchli do Paříže, Londýna a Washingtonu, si uvědomili, že špionážní skupiny by mohly mít pro třetí odboj velký význam. Proto se je snažili dostat pod svou kontrolu, ale marně.
O totéž se pokoušeli od léta 1948 generálové Sergej Ingr a František Moravec. Západní vojáci a politici jednali s Ingrem, jehož znali jako ministra obrany exilové vlády za druhé světové války, tedy jako politika. Moravec, který vedl československou exilovou výzvědnou službu, měl navíc pověst vychytralého tajnůstkáře, občas se pouštěl do akcí, jež mu nikdo neschválil.
SKUPINA „OKAPI“
Moravec se koncem roku 1948 vrátil do západního Německa a tam vybudoval svou výzvědnou skupinu. Nejdřív měl základnu v amerických kasárnách ve Frankfurtu, potom v Bruhsale u Karlsruhe a nakonec v Bensheimu. Moravec působil ve zpravodajské službě už před válkou, od roku 1930, později vedl československou špionáž a za války organizoval atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Jeho centrála dostala krycí název „Okapi“ – podle málo známého afrického sudokopytníka z čeledi žirafovitých. Působilo tam sedm důstojníků, kteří řídili jednotlivé kurýry. Malá skupina lidí četla pražský tisk a poslouchala pražský rozhlas, všechny zprávy potom analyzovala. Pracovníci znali pouze své úkoly, nesměli však o nich mluvit s ostatními. Celkem pracovalo v „Okapi“ 25–30 mužů a žen.
V centrále působil rovněž americký styčný důstojník, s nímž Moravec projednával další úkoly a jemuž předával výsledky. V uplynulých letech jsem hovořil se dvěma důstojníky, kteří u Moravce pracovali (Miloš Knorr a Herbert Němec-Naylor), se třetím (František Ostrý) jsem si dopisoval; všichni už jsou mrtví. Marně jsem od nich vyzvídal, jaké informace skupina „Okapi“ získávala a jak je Američané hodnotili – nevěděli. Ostrý mi napsal: „Nikdy jsme nedostali posudek, který by ukazoval, jaký měla naše hlášení význam.“
NOVÁ GENERACE
Podle zjištění historika Prokopa Tomka zatkla komunistická Státní bezpečnost okolo 500 agentů-chodců, někteří byli popraveni, většina skončila ve věznicích a v táborech, kde dobývali uran. A s nimi trpěly i tisíce lidí zatčených proto, že jim doma pomáhaly.
Po Stalinově smrti v březnu 1953 se bezprostřední nebezpečí sovětského útoku na Západ pozvolna rozplývalo. Chyběli čerství kurýři, protože uprchlíci ze západoněmeckých táborů odjížděli na nová působiště – do USA, Kanady, Austrálie, Jižní Afriky a jinam. Komunistický režim opevňoval hranice systémem zátarasů, aby jimi nemohli procházet uprchlíci a agenti-chodci. Domácí informátoři, pokud ještě byli na svobodě, ztratili přístup k důležitým zprávám a dokumentům. V polovině padesátých let musela nastoupit nová generace vyzvědačů – lidí, kteří měli důvěru komunistického režimu, takže mohli vyjíždět na Západ. Ve svém postavení znali klíčové informace, ale ve skutečnosti se s touto diktaturou neztotožnili. Na jejich získávání se potom západní tajné služby zaměřily.
KAREL PACNER, AUTOR JE NOVINÁŘ A SPISOVATEL
JAKOBÍNI Z DOBŘÍŠE
SPISOVATELÉ JAKO OPORA TOTALITNÍHO REŽIMU
„Taufře, podívej se, čéče, ty děláš toho Majakovskýho, jdi s ním do Prčic! Řeknu ti, já mám radši Francouze, když blije, než Rusáka, když tančí.“
Byla by to veselá historka, kdyby se básník Jaroslav Seifert těmito slovy nesvěřoval v Goldhammerově vinárně jinému básníku – Jiřímu Taufrovi. Navíc kdyby nebylo rok po komunistickém převratu a Taufer nebyl levicový fanatik.
Takto z toho byla velká aféra. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský chtěl dokonce zahájit očistný soud a jen zásahem vlivného sovětského spisovatele Ilji Erenburga skončila aféra Seifertovou omluvou před ministerskou komisí.
Bylo po legraci. Patos chvíle ojedinělé v lidských dějinách, ba jejich dovršení, nesměla leptat ironie.
DO BOJE
Jakobínští intelektuálové z řad českých spisovatelů se po únoru 1948 ocitli náhle ve snu. Milan Kundera vypráví, že jako septimán při diskusi řekl: „... že socialismus bude sice znamenat dobu kulturního temna, ale já jsem přesto pro něj, protože to bude nutná fáze na cestě k osvobození lidí.“ Euforie mnoha byla bezuzdná. Nikdy předtím neměli pocit, že jde o věc tak důležitou, že je jí třeba sloužit a že na jejich slovech tolik záleží. Poprvé v dějinách se mohli vykašlat na občanské zaměstnání a začít se věnovat výhradně psaní.
Přestup od amatérů k privilegovaným profesionálům umožnila nová honorářová praxe i systém tvůrčích podpor a stipendií. Vznikla jednotná organizace Svaz československých spisovatelů (faktický předseda Jan Drda, čestný předseda František Halas) s vlastním nakladatelstvím Československý spisovatel (ředitel Václav Řezáč, na ideovou čistotu veškeré knižní produkce dávala pozor Ediční komise ministerstva informací), a dokonce spisovatelský zámek na Dobříši, záhy proslulý sjezdy, konferencemi a alkoholem, protože na něj se puritanismus diktatury nevztahoval.
KDO SMÍ
Jednotná spisovatelská organizace měla kolem tří set členů a její dobříšský ustavující sjezd v roce 1949 se nesl ve znamení závazků.
Autoři končili své projevy výčtem tvůrčích činů, jimiž přispějí ke splnění úkolů, které před ně postavil Antonín Zápotocký, Václav Kopecký a Zdeněk Nejedlý. Pod heslem „Pro lid to nejlepší – ryzí kov!“ prý podle vzpomínky Josefa Hiršala exceloval prozaik K. J. Beneš.
Zavázal se k historickému románu, ke dvěma filmovým scénářům, opeře, novele z vesnice, k románu z výrobního prostředí v pohraničí a k románu z divadelního prostředí. Exotický zahraniční host, bohém a skvělý velšský básník Dylan Thomas určitě nevěřil svým očím a uším.
Velmi brzy však i některým jakobínům iluze hořknou. Kritika nápadně přestává být jednou z literárních oblastí, kde jde o otázky po kvalitě textu, argumenty a ideje, a přerůstá v dominantní činnost, jež se zabývá autorovou osobností a zvažuje její přípustnost či nepřípustnost v říši nového člověka a krásy. Váha kritikova slova daleko přesahuje existenciální rozměr a má na spisovatele dopady přímo existenční. V pozici mága, jehož jediné gesto dokáže smést tvůrce, se objevuje Ladislav Štoll. Na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů pronese v lednu 1950 referát Třicet let bojů za českou socialistickou poesii a stvoří tak příručku pro všechny budoucí literární kádrováky.
„U Halase je věc tragičtější, protože zdrojem jeho nevíry, jeho pesimismu není jen vědecká neznalost, ideová nevědomost, ale i chorobný organismus, nedostatečná síla, zlomená energie.“ Při této Štollově přímo biologické selekci napadne čtenáře, že je vlastně dobře, že Halas zemřel několik měsíců předtím.
Na rozdíl od Jaroslava Seiferta a jemu podobných Štoll velmi přesně věděl: „Ironický vtip, cynická duchaplnost dál zabíjejí pathos, dál srážejí k zemi ty, kdo nestojí pevně opřeni o lid. Starý svět se nikdy nevzdává.“ Prvořadým úkolem bylo vybudovat novou kritiku, aby označovala ve stádu vadné kusy.
SLEPOTA A STRACH
Zatímco komunistickým autorům výbuch snové reality oslnil zrak natolik, že ztratili schopnost vnímat individuální osudy semílané soukolím revoluce, zbytek spisovatelské obce zachvátila většinou skepse a strach.
Byl to strach povýtce konkrétní a reálný. Bez možnosti publikovat zůstaly celé skupiny autorů, kromě emigrantů především tzv. legionářští spisovatelé a katolíci.
Záviš Kalandra skončil na popravišti.
Do žaláře putovali kromě jiných Edvard Valenta, Zdeněk Rotrekl, Jiří Mucha, Josef Palivec, Bedřich Fučík, Jan Zahradníček, Jiří Kolář, Václav Černý, Karel Pecka ...
Dne 1. října 1951 umírá vrcholný teoretik české a evropské meziválečné umělecké avantgardy Karel Teige, přesvědčený marxista, jehož tělo nevydrželo permanentní strach z velmi pravděpodobného zatčení. Svorně pak za ním dobrovolnou smrtí odešly dvě ženy, jeho manželka i milenka. Obdobně uštván jako Teige končí na chodníku pod svým bytem básník Konstantin Biebl. Jak si tu nevzpomenout na Štollovu probírku? „Krise poznamenává i druhé, straně věrné křídlo poesie, laděné spíše sensualisticky, representované básníky Nezvalem a Bieblem a vedené na scestí redaktorem RED Karlem Teigem.“
„Kdo nezažil, nikdy si nepředstaví,“ napsal o této době pronásledovaný literární historik Václav Černý. „... ano, s odstupem let si při čtení některých z těch dávných textů ... připadá dodatečně jako zbavený všech smyslů,“ konstatuje o sobě spisovatel Pavel Kohout.
A do třetice o tomto desetiletí napsal další z jeho protagonistů, Milan Kundera: „Padesátá léta mne přitahovala proto, že tehdy dělala historie nevídané experimenty s člověkem, že ho svými neopakovatelnými situacemi ukázala z nevídaných stran a obohatila tak mé pochybnosti i vědomosti o tom, co je to člověk a jeho úděl.“
PETR BÍLEK, AUTOR JE SENIOR EDITOR REFLEXU
BAUMAN JAKO MUČITEL
SVĚTOZNÁMÝ VĚDEC LIKVIDOVAL OPONENTY
Jestliže je ikonou současného světového románu Milan Kundera, pak tentýž věhlas v oblasti populární sociologie má Zygmunt Bauman. Jejich příběhy ze začátku padesátých let vyvolaly v Česku i v sousedním Polsku bouřlivé diskuse.
Historik Piotr Gontarczyk uveřejnil letos v březnu v deníku Rzeczpospolita článek Motýlí křídla Zygmunta Baumana. Navazuje tím na svůj text Soudruh Semjon z roku 2006, který tvoří součást jeho knihy Nové potíže s dějinami. Světově proslulý sociolog byl i u nás znám od šedesátých let svým dílem Sociologie, které se za normalizace ocitlo na seznamu prohibit, neboť, jak se píše v encyklopedických příručkách, Bauman byl v roce 1968 „v důsledku březnových událostí vyhozen z Varšavské univerzity“ a že „v atmosféře antisemitských štvanic odešel z Polska“.
Po krátkém působení na univerzitách v Tel Avivu a v Haifě se trvale usadil na univerzitě v Leedsu, kde vedl katedru sociologie až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.
DOSTIŽENÁ HISTORIE
Gontarczyk cituje obsáhlou pasáž z eseje profesora Baumana Jména utrpení, jména hanby, který vyšel v katolickém týdeníku Tygodnik Powszechny v září 2001: „Morální odpovědnost žádá, aby zločiny spáchané na lidech jejich původcům neprocházely a aby ti, kdo zločiny osnují nebo chystají, věděli, že jim nic jen tak neprojde. Ale odpovědnost vyžaduje ještě řadu dalších věcí, bez nichž zůstává nenaplněnou. Jestliže totiž neseme zodpovědnost za to, aby ve světě, který společně obýváme, nebylo místo pro lidskou nespravedlnost a působení utrpení nevinným lidským obětem, potom není možné dopřát si oddechu, dokud ti, kdo působí zlo, nebudou vydáni spravedlnosti a potrestáni, ale i do té doby, dokud z tohoto světa nevymizí nespravedlností vyvolané pocity křivdy, v nichž se zlo uvelebuje a z nichž tyjí zločinci.“
Imponující nesmlouvavá řeč, navíc svatá pravda. Když se však dozvídáme, co se dělo v oné cudně zakrývané mezeře v Baumanově životopise, vybavují se nám slova Ježíšova doporučení držet se toho, co „farizeové“ učí, ale nenásledovat je v jejich skutcích.
CURRICULUM VITAE
Piotr Gontarczyk v archívech Institutu národní paměti zjistil, že v letech 1945–1953 Bauman působil jako důstojník Sboru vnitřní bezpečnosti (KBW, Korpus Bezpieczeństwa Wewnętrznego), jehož hlavním posláním bylo likvidovat oddíly polského protikomunistického odboje. Podle záznamů jeho tehdejších nadřízených měl velet skupině, které se podařilo pochytat velké množství „banditů“. Z dokumentů shromážděných v Institutu národní paměti se měl přímo podílel nejen na jejich výsleších i krutém mučení. Za své zásluhy obdržel – byť bylo už po válce – Válečný kříž.
Kromě toho se v roce 1947 stává spolupracovníkem (informátor, později rezident) vojenské rozvědky pod krycím jménem Semjon.
Zygmunt Bauman většinu faktů nepopřel, snažil se jim však dát polehčující, relativizují obsah: v rozhovoru pro britský deník The Guardian říká, že pro zaostalé Polsko byl po válce komunismus jediný únosný program, a také naznačuje, že pronásledovaní a posléze likvidovaní příslušníci podzemní armády byli něčím na způsob dnešních teroristů.
ODPRACOVANÁ VINA
Často slyšíme, že lidé jako Zygmunt Bauman nebo Milan Kundera si své případné poklesky v minulosti už dávno „odpracovali“ svým dílem. Jejich dílo a zásluhy nikdo nezpochybňuje – i když je smutné, ano, smutné, když právě u filosofa je mezi dnešními proklamacemi a minulostí do té míry frapantní rozpor. A odpracovat si nelze v obou případech, jakkoli nesouměřitelných, nic.
Piotr Gontarczyk v závěru své studie konstatuje, že komunismus na rozdíl od nacismu neměl svůj norimberský proces. Je jasné proč: nacismus byl v roce 1945 vojensky na hlavu poražen.
Vyrovnání s komunismem se tak posouvá a komplikuje. Nicméně je nezbytné nazývat věci pravými jmény.
JOSEF MLEJNEK ST., AUTOR JE PŘEKLADATEL
Co si vy myslíte o atmosféře 50. let?
