Koruna Česká | Reflex.cz
reklama
nahoru

Koruna Česká

22. dubna 2010 • 07:54
reklama

 

KORUNA ČESKÁ, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, byla založena nejprve jako Royalistické hnutí KČ na podzim roku 1990 na setkání přívrženců Českého království, které se uskutečnilo v Realistickém divadle v Praze na Smíchově. Setkání proběhlo z iniciativy bývalé opoziční skupiny České děti. Tato skupina na jaře roku 1988 vydala manifest, kterým vyhlásila obnovu Českého království. Tehdejší komunistická moc manifest přetiskla v Rudém právu s cílem zdiskreditovat opozici v očích veřejnosti. Výsledek však byl, jako v mnoha jiných případech, zcela opačný. Manifest, hlásající v prostředí bezduché, uniformní, šedivé doby normalizace obnovu Českého království, nemohl nemít kladný ohlas.

Po pádu totalitního režimu pak vzniklo royalistické hnutí s konkrétním programem a představou českého státu jako konstituční monarchie. K založení tohoto hnutí nás nevedl jen určitý tradicionalismus a úcta k českému státu, ale i přesvědčení, že současná evropská parlamentní monarchie je nejsilnější státní zřízení, které je na jedné straně schopné zajistit co nejširší občanská práva, a na straně druhé přitom zachovat přirozenou strukturu společnosti obrážející v sobě mnohovrstevnatost a rozmanitost života.

Jsme stranou občanskou, interkonfesijní, otevřenou všem spoluobčanům obdobného smýšlení. Vyznáváme tradiční hodnoty vzešlé z našich křesťanských kořenů a stavíme se jak proti socialismu, tak proti jeho souputníku - liberalismu. Jsme si však vědomi toho, že samotná idea parlamentní monarchie jde napříč všemi stranami a ideovými proudy.

Důležitým a legitimním krokem při obnově Českého království by muselo být buď lidové referendum, ve kterém by se nadpoloviční většina občanů vyslovila pro království, nebo dosažení téhož cíle změnou Ústavy.

Konstituční monarchie je jedna ze dvou variant existujících státních zřízení parlamentních demokracií západní, latinské Evropy, ke které český stát přináleží 1000 let. Myšlenkou obnovy Českého království chceme v české společnosti rehabilitovat nepatetické, kulturní, zemské vlastenectví a s ním spojené mravní hodnoty. Ač jsme stranou tradicionalistickou, duchovně ukotvenou v dějinách, jsme přesvědčeni o tom, že nejsme stranou minulosti, ale naopak - v socialismem a republikánstvím zploštělé, společensky vyprahlé Evropě - politickou stranou 21. století.

V naší činnosti chceme spolupracovat se všemi, kteří mají k této zemi hluboký vztah - naše monarchistické přesvědčení v tom není žádnou překážkou.

Předsednictvo KORUNY ČESKÉ

 

ÚVOD

Dvacáté století je již za námi. Bilance však není nijak povzbudivá ani z hlediska našeho státu, ani celosvětově. Jako by se všechny možné rozpory naráz vyhrotily. Lidstvo disponuje nebývalým počtem mezinárodních institucí, paktů a konvencí na ochranu práv člověka, přesto bestiality páchané na nevinných lidech, ať již v internačních táborech některých politických režimů nebo v nesmyslných etnických konfliktech stále sílí. Kulturní státy úzkostlivě dbají na jemné zacházení se zločinci ve věznicích, zatímco četnost i brutalita každodenně páchaných zločinů úspěšně bují. Toto století chce být nazýváno stoletím vědy, avšak hlasy nejvýznamnějších světových vědeckých kapacit, varující před globální ekologickou katastrofou, zůstávají ze strany ekonomů i politiků prakticky bez odezvy. Nikdy dříve neexistovaly tak velkorysé systémy sociálního zabezpečení, jako existují ve vyspělých zemích nyní, zároveň však nikdy předtím nebylo sociální zabezpečení bezostyšněji zneužíváno. Většina našich občanů se jistě hlásí k demokratickému státu, přesto mnozí jsou kdykoliv ochotni poškodit tento stát chytráckým obcházením jeho zákonů. Býti podvodníkem již dávno nepředstavuje vážný společenský handicap, nemorální dovednosti spolu s absencí zábran naopak mnoha osobám imponují a jsou hojně napodobovány. Na vině samozřejmě není jen uplynulá doba totalitních systémů, která vlastně tento stav jen po určitý čas konzervovala. Celý svět prochází vážnou morální krizí, která se navenek projevuje v krizi rodiny, v krizi náboženské víry, v krizi přirozené autority státu i autority vůbec, ve zhroucení systému hodnotových měřítek. Kořeny této krize je nutno hledat již na počátku novověku v krizi vědomí a ducha, které společnost přivedly k jednostrannému zdůrazňování racionalismu a materialismu. Výsledkem je vzpoura lidí proti všem hodnotám, které nepřinášejí povrchní konzumní prospěch. Nečiníme si ambice na vyléčení světa z jeho neduhů, natož abychom nacházeli řešení problémů ve společenských či politických změnách - klidný a pokojný běh lidských dějin je nám nejvyšším zákonem. Tento náš postoj nás však nezbavuje odpovědnosti lidské bytosti vůči něčemu vyššímu, přesahujícímu zájmy individuální, odpovědnosti za vývoj v této zemi. Ve své činnosti se chceme zaměřit na takové principy a etické hodnoty, které prověřila staletí a které jsou podle nás nezbytnou součástí každé zdravé, živé a kulturní společnosti. Proto nabízíme demokratické veřejnosti Čech, Moravy a Slezska tento program.

 

I. STÁT

Dějiny českého státu nezačínají v roce 1993, ani v roce 1918, ale o celé tisíciletí dříve. Tendenci budovat po první světové válce zcela nový stát bez návaznosti na předchozí politické a právní tradice, považujeme za jeden z nejvážnějších omylů československé politiky. Mladé státy, které své dějinné zakotvení teprve hledají, jsou obvykle zmítány vnitřní nestabilitou a ani mezinárodní politická scéna jim zpravidla nepřisuzuje tutéž váhu jako státům dlouhodobě "zavedeným". Případné vymazání mladého státu z mapy proto neuvádí světovou diplomacii do velkých rozpaků. Jsme přesvědčeni, že i tyto okolnosti se výrazně podílely na pohnutém osudu někdejší ČSR v její nedlouhé historii. Chceme vytvářet stát odpovídající době a přitom pevně zasazený do historie, stát opřený o hrdé společenství lidí, vědomých si své tisícileté kontinuity. Toto vědomí je ovšem nutné stavět na dějinách viděných střízlivým pohledem, prostým všech patetizujících či glorifikujících romantických mýtů a účelových falzifikací. Stát, po staletí organicky se utvářející společenství, je podle nás něčím víc než jen pouhou organizací lidí za účelem větší bezpečnosti a blahobytu stáda. Stát nás v naší náboženské, politické, společenské, či národnostní různosti spojuje. Hlásíme se k prastaré české státní tradici, k tradici svatováclavské, která byla po staletí přijímána všemi státotvornými složkami české společnosti bez ohledu na dobové stranictví. Z pohledu dnešní doby, nových potřeb a priorit, chceme navázat na program českého státního práva, který prosazovaly významné osobnosti 19. a první poloviny 20. století. Stavíme se za stát založený na zemském, občanském principu. V tomto smyslu nechápeme národnost jako příslušnost jedince k určitému etnickému celku, ale jako příslušnost ke státu, zemi a jejímu kulturnímu společenství. V rámci tohoto programového bodu chceme usilovat o rehabilitaci historických zemí Koruny české - Čech, Moravy a Slezska.

 

II . ÚSTAVA

Lidské dějiny doprovázejí tři základní státotvorné principy: monarchistický, spojený s vládou jednotlivce, aristokratický, opírající se o vládu vybrané skupiny (přičemž kritérium výběru této skupiny je pro jednotlivé státy charakteristické) a demokratický, zajišťující vládu občanů. Každý z těchto systémů má své přednosti i nedostatky, které vyniknou zejména tehdy, je-li některý z nich uplatňován "v čisté podobě", absolutisticky, s vyloučením principů ostatních. Z těchto důvodů a s ohledem na českou státní tradici se jednoznačně přikláníme k principu vlády smíšené, která využívá předností zřízení monarchistického, aristokratického a demokratického a zároveň překonává negativní stránky každého z nich. Pod pojmem vlády aristokracie zde není míněna vláda privilegovaných, ale vláda nejlepších. Toto pojetí dle nás nejlépe zajišťuje moderní konstituční monarchie, ve které panovník zastupuje princip monarchistický, senát princip aristokratický a poslanecká sněmovna princip demokratický.

Poznamenejme, že v současné Evropě jsou monarchiemi Belgie, Dánsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Monako, Nizozemí, Norsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie a nejnověji též Andorra. Za monarchii sui generis je jistě správné a nutné považovat i Vatikán. Abychom však nebyli nařčeni z "evropocentrismu", dodejme, že monarchiemi jsou i Kanada, Austrálie (zde se republikáni před pár lety - naštěstí bezúspěšně - pokusili o zničení monarchie prostřednictvím referenda), Nový Zéland, ale také Thajsko, Malajsie. Tedy vesměs státy vysoce vážené, velmi prosperující a bohaté. Monarchie na Arabském poloostrově jsou vnímány jako absolutistické, což jistě neplatí paušálně. Jordánské království je nesporně více konstituční monarchií, než jí jsou Spojené arabské emiráty, ty pak jsou opět mnohem více "konstitučními" než Saúdská Arábie. Velmi zajímavou monarchií je rovněž Bhútán se svým programem "hrubého národního štěstí." Monarchie, jako pravděpodobně jediná a poslední naděje na ukončení léta a desetiletí trvajících krvavých bratrovražedných bojů, je předmětem reálných úvah rostoucího počtu politiků v případě Afghánistánu, Iráku, ale i Srbska.

 

II.1. Hlava státu

Úřad hlavy státu zastupuje stát navenek i uvnitř země, představuje kontinuitu státu a zároveň stát zpřítomňuje a v osobě hlavy státu i ztělesňuje. Je to funkce sjednocující, stabilizující, udržující a reprezentativní a její poslání je nadčasové. Z tohoto důvodu nemůže být autorita hlavy státu odvozena od rychle se střídající a dočasné politické moci, jako je tomu u prezidenta. Výše uvedené požadavky podle nás nejlépe zajišťuje instituce dědičného panovníka.

Panovník jako nejvyšší státní nezávislá a nadstranická instituce pomáhá stabilizovat a udržovat politický systém země - parlamentní demokracii.
Panovník se svými značně omezenými pravomocemi stojí mimo denní politiku. Zatímco politické strany a jejich parlamentní klání občany v názorech rozděluje, osoba panovníka je v nejvyšším bodě opět sjednocuje.
Panovník není do své funkce vybírán volbami a úřad panovníka se tak nemůže stát předmětem ne vždy čistých mezistranických bojů a politických třenic s celostátně destruktivním dopadem, který může umenšit vážnost státu a jeho představitele doma i v zahraničí.
Panovník, na rozdíl od prezidenta pravidelně voleného parlamentem, nemusí cítit závazek vůči straně, která ho do funkce prosadila a jeho úřad výrazně omezuje možnost manipulace hlavy státu vlivnými politickými stranami.
Panovník je profesionál, který se ke svému úkolu připravuje od dětství.
Panovník je živým znakem jednoty celé země a všech jejích občanů bez rozdílu.
Panovník je ztělesněním státu, státní suverenity a nezávislosti a dodává i malým státům potřebné vážnosti a důstojnosti. Důstojnost a vážnost instituce panovníka pozvedá důstojnost a vážnost národa.
Panovník uděluje milost.
Instituce krále je zároveň jakýsi všelidský kulturní archetyp, kterým společnost přesahuje sama sebe, který ji pomáhá vést na její cestě vedoucí z minulosti do budoucnosti.

 

II.2. Senát

Senát, horní komora dvoukomorového zákonodárného sboru, by měl v systému politických stran založeném na mnohosti a tím i průměrnosti, zajišťovat určité hodnoty a kvalitu v rozhodování. Klíčem k sestavení senátu nemohou být ovšem jen výsledky voleb - senát takto obsazovaný by se stal pouhou duplikací sněmovny, dolní komory parlamentu, bez většího funkčního významu. Proto je nutné, aby byli senátoři na návrh vážených společenských institucí jmenováni a vybíráni (polovina hlavou státu, polovina sněmovnou) z významných osobností veřejného života, které svou předchozí činností (na poli vědeckém, kulturním, politickém, charitativním, ekologickém atd.) prokázaly potřebné schopnosti, zkušenosti a morální kvality a zasloužily se o společnost a stát. Jmenovaní senátoři by byli doplněni o členy virilní, kteří by se stali senátory z titulu svých funkcí ve všeobecně vážených institucích (vysocí církevní hodnostáři, rektoři významných univerzit, apod.). Ti by byli členy doživotními, respektive konec jejich senátního mandátu by se kryl s případným ukončením zastávané funkce ve výše uvedených institucích. To by posílilo funkci senátu jako důležité pojistky proti případným totalitárním snahám politických stran. Takto pojatý senát by byl i určitou ochranou proti překotným a nepromyšleným změnám a rozhodnutím. Jsme jednoznačně pro funkci senátora jako pro funkci čestnou. Alespoň v senátu by tak byly vyloučeny případy, kdy je určitá funkce přijímána jako zdroj slušného příjmu, výhod a ne jako služba. Tím by vzrostla i společenská prestiž senátu, jehož předsednictvo by mohlo v případě nutnosti zastupovat i hlavu státu.

 

II.3. Sněmovna

Sněmovna (obdobně vláda v čele s premiérem) sestavená na základě volebních výsledků jednotlivých politických stran odráží momentální priority a požadavky společnosti, zajišťuje její dynamiku a přivádí politiku od elitních a mnohdy nerealistických představ k problémům všedních dnů.

 

II.4. Ústavní soud

Ústavní soud bdí nad ústavou a dbá na to, aby ústava nebyla žádnou stranou porušována. Členové Ústavního soudu jsou jmenováni hlavou státu na doživotí. Hlava státu má jako jediná právo je odvolat. V takto pojatém systému řízení státu panovník spolu se senátem stojí nad institucemi odvozenými od vítězných politických stran (vládou a sněmovnou) a chrání tak společnost proti snahám politických stran povýšit své zájmy na zájmy státní a státu vnutit roli svého služebníka. Instituce demokratické (vláda, sněmovna) naproti tomu odebírají panovníkovi důležité pravomoci, čímž mu zajišťují s jeho omezenou mocí spojenou autoritu a důstojnost, tolik potřebnou pro výkon jeho funkce a zároveň panovníka zbavují v dnešní Evropě jen pokušení k nastolení absolutistické vlády. Vláda zahrnující v sobě tyto principy jedinečnosti, výjimečnosti a mnohosti dle nás vytváří pokojnou a vyrovnanou prosperitu moderních evropských konstitučních monarchií.

 

III. SAMOSPRÁVA

Výše uvedený systém řízení společnosti doplňuje široce pojatá samospráva. Jednoznačně se stavíme za to, aby obce, města, utvořené regiony či historické země si o svých záležitostech rozhodovaly samy a pokud možno se samy spravovaly - aby vedle státních věznic a policie existovaly také obecní věznice a obecní policie tak, aby i malá obec měla svého strážníka. S tím souvisí  problém, který v současnosti společnost nejvíce tíží - obecná kriminalita. Policisté by se měli objevit znovu v ulicích, a to tam, kde to znají, odkud pocházejí. Obce by měly mít právo obnovit některé osvědčené instituce, např. domovské právo. Se zavedením co největší možné samosprávy souvisí i radikální zeštíhlení státní byrokracie.

 

IV. ZAHRANIČNÍ POLITIKA

Důraz na naše zahraniční vztahy, a to i v rámci EU, neklademe jen směrem k Německu, ale i k Rakousku, Slovensku, Maďarsku, Polsku, Itálii, Chorvatsku, Slovinsku, tedy k tradičním zemím našeho středoevropského prostoru, ale třeba i k Lucembursku, se kterým nás dodnes pojí pro obě země významná česko-lucemburská minulost. Spolupráce společenství různých států by měla být více než záležitostí politiků věcí přirozenou, všední,  důraz klademe na vytváření regionů bez ohledu na státní hranice. Za základní stavební prvky Evropy chceme nadále považovat po staletí utvářené historické země a území - proto chceme do popředí vždy stavět vztahy Čech nebo Moravy k Bavorsku, Horním a Dolním Rakousům, Sasku, Lombardii či Benátsku, ale i k Polsku a Maďarsku. Vzhledem k tomu,že nám bylo souzeno s mnoha národy střední a východní Evropy projít očistcem stejných totalitních režimů, nebudeme promrhávat kapitál pracně nabytých a draze zaplacených společných zkušeností a společné minulosti.

 

V. LIDSKÁ PRÁVA

Nutnou podmínku plnohodnotného života každého z nás spatřujeme v respektování základních lidských a občanských práv státem, čehož lze podle dosavadních celosvětových zkušeností nejzdařileji dosáhnout v pluralitní společnosti s vyspělým parlamentním systémem. Zejména nesmí být občanům upíráno právo svobodně vyjadřovat a demokratickým způsobem prosazovat politické požadavky, zakládat politické strany a aktivně v nich působit, veřejně vyhlašovat nezávislý politický program a ucházet se o přízeň voličů ve svobodných volbách do parlamentu i komunálních zastupitelských orgánů, právo překračovat státní hranici na místech k tomu určených i právo vzdát se státního občanství. Nikdo též nesmí být zbaven státního občanství jinak než z vlastní svobodné vůle, nikomu nesmí být bráněno hlásit se ke své národnosti, rozvíjet její kulturu a používat svého mateřského jazyka. Věřícím nesmí být bráněno v jejich náboženských projevech a úkonech, pokud nenarušují lidská práva druhých. Podobně musí být šetřena i práva ateistů. Ani jedny ani druhé není možné beztrestně omezovat v projevech jejich světového názoru, který nesmí být hanoben a tupen.

 

VI. LIDSKÉ POVINNOSTI

Základní lidská práva mají svůj neoddělitelný protipól v základních lidských povinnostech, daných dlouhodobě prověřenými etickými normami, v Evropě pak zejména křesťanskou tradicí - opravdu svobodný člověk je jen ten, kdo rozumí pojmům čest, poctivost či služba druhému.

 

VII. VLASTNICTVÍ

Za základ pokojného vývoje společnosti považujeme soukromé vlastnictví, které je nedotknutelné. Jakékoli zpochybňování soukromého vlastnictví je nemorální, protože oživuje ty nejhorší lidské vlastnosti, které společnost zpravidla vedou do anarchie a násilí. Ke svobodné společnosti založené na hospodářské pluralitě patří různé typy vlastnictví - od vlastnictví rodinného, přes vlastnictví církví a různých nevládních institucí a organizací, přes vlastnictví kapitálové až po vlastnictví státní. Důraz klademe na majetek s tradicí. Proto podporujeme důsledné dovedení restitucí majetku jak církvím a šlechtickým rodům, tak potomkům českých podnikatelů do úspěšného konce i jako pokus o obnovení tradičního českého kapitálu spojeného s určitými jmény, s určitými lokalitami a tradicemi, kapitálu děděného z generace na generaci. Tento kapitál považujeme za nedílnou součást toho kterého kulturního společenství. Zároveň se stavíme za takové vlastnictví, které zakládá osobní, úzký vztah vlastníka k vlastněnému majetku, nad finanční vlastnictví stavíme vlastnictví pozemkové. Vlastnictví neobsahuje v sobě dle nás možnost libovolného nakládání s majetkem, zakládá však všestrannou odpovědnost vůči vlastněnému majetku - vlastnictví vlastníka zavazuje. I my považujeme restituční hranici, 25. únor 1948, za definitivní, u vědomí faktu, že jakékoliv její posouvání hlouběji do minulosti by mělo účinky destabilizující až zničující. Zároveň zdůrazňujeme, že takto vymezené a omezené restituce musí být dovedeny důsledně až do úplného a spravedlivého konce a to i v oblasti restitucí zemědělských. Rovněž si ale uvědomujeme, že tyto restituce byly a jsou, jak se praví i v dikci příslušného zákona, toliko  č á s t e č n o u  nápravou bývalých křivd.

 

VIII. RODINA

Rodina se vzájemnou sounáležitostí založenou na příbuzenství, se svými vazbami přátelství a lásky, je jakýmsi předobrazem celé společnosti organizované ve státě, která by měla vycházet ze vzájemné shody. Rodina je základem pro výchovu jedince ve společnosti a má právo volit způsob vzdělávání svých členů.

 

IX. NÁBOŽENSTVÍ A CÍRKVE

Kulturní společnost je bez náboženství nemyslitelná. Z náboženství vyrůstá společenský řád, ze kterého pak vychází svoboda každého člověka (bez řádu není svobody). Vycházíme z křesťanských tradic a plně respektujeme právo jednotlivce na jiné náboženské či ateistické přesvědčení. Ničím neomezené lidské vědomí je pro společenský řád stejně nebezpečné, jako vědomí, které je naopak zcela závislé. Proto musí být náboženství vymezeno institucemi - církvemi. Církve a náboženské organizace hrají v životě společnosti ničím nenahraditelnou roli. Ruší totalitní nároky státu na první a poslední věci svého občana - na jeho narození, uzavření manželství či smrt. Církve jsou společenství mrtvých, živých i nenarozených. Z tohoto vědomí partnerství vyrůstá duchovní síla, která přemáhá egoismus, oceňuje milosrdenství, obětavost a čistotu a obdarovává individuální energií. Pro svobodné a plnohodnotné působení církví ve společnosti je nezbytné, aby byly církve na státu nezávislé. Jsme pro úplnou odluku církví od státu a pro jejich samofinancování z prostředků věřících, darů, účinných a významných odpisů z daní a také z výnosu hospodaření na vlastních statcích. Tyto jim stát, stojí-li o to, aby byly opravdu finančně soběstačné, musí vrátit v co největší možné míře. Důležitá, a podpory státu zasluhující, je samozřejmě činnost církví v oblasti charitativní, vzdělávací a zdravotnické.

 

X. OTÁZKY SOCIÁLNÍ

Otázky spojené se sociálním zabezpečením a důstojnou existencí potřebných nemohou být žádné lidské bytosti cizí. Právě proto by však řešení těchto problémů nemělo být závislé na státní byrokracii, ale těžiště starostí o tuto oblast by se mělo ze státu přenést na konkrétní osoby a společenství, jejichž financování by mělo být zajištěno vhodnou daňovou politikou (nepřímá sociální opatření, daňové úlevy, odpisy z daní). Tam, kde není sociální spravedlnost vyvážena dobročinností, dochází k nemravné závislosti velkého počtu lidí na jakési úřední mašinérii, dochází k narušení přirozené a ušlechtilé vazby mezi dárcem a obdarovaným s destruktivním dopadem na morálku celé společnosti. V této oblasti vidíme činnost náboženských charitativních organizací a korporací jako významnou. Náš názor na tuto kapitolu lze shrnout do hesla: "Sociálnost bez socialismu".

 

XI. ŠKOLSTVÍ

Jsme pro udržení co největší plurality a různorodosti ve všech oblastech lidské společnosti. Vedle škol státních by se měly plným a rovným právům těšit i nadále také školy soukromé a církevní. Potřebná suma vzdělání musí být na všech druzích škol srovnatelná. Rodičům nesmí být upíráno či jakkoliv státní byrokracií zpochybňováno právo vyučovat svoje děti (nejméně od 5. třídy včetně) doma, samozřejmě za předpokladu cyklického prověřování dosažených znalostí prostřednictvím předepsaných zkoušek ve školách veřejných. S velkou skepsí se stavíme k návrhu současné reformy školství, zejména proti zločinnému záměru zrušit či degradovat výuku dějepisu. Národ, který nezná svoji historii může být snadno potrestán opakováním jejích nejtemnějších období. Kategoricky se rovněž ohrazujeme proti jakémukoliv omezování osmiletých gymnázií, státních, soukromých i církevních. Naopak, trváme na obnovení podvojného systému gymnázií klasických a reálných s výukou latiny a v případě gymnázií klasických i řečtiny, alespoň v rozsahu běžném v západní Evropě.

 

XII. HOSPODÁŘSTVÍ

Tržní hospodářství je pouze jedním ze znaků svobodné společnosti. Zásadně odmítáme myšlenku, že politický systém je budován výhradně na ekonomice, jak tvrdí liberálové a marxisté. Před některými formami současného volného trhu a svobodného podnikání dáváme přednost volnému trhu a svobodnému podnikání v tradici ukotvené a tedy odpovědné společnosti. Chceme podporovat tradiční řemeslné a výrobní činnosti.

 

XIII. PŘÍRODA

Bůh svěřil celou Zemi se vším živým i neživým do rukou člověka a ten nese za jejich stav a osud plnou odpovědnost. V oblasti ochrany přírody by měl stát tvrdě postihovat podnikatele a výrobce, kteří ničí, poškozují a zamořují prostředí. Na druhou stranu by měl zvýhodňovat ty, kteří ve své činnosti ochranu přírody považují za samozřejmou. Sama represe či pozitivní motivace však nestačí. Nejdůležitější je výchova člověka od stádního, konzumního způsobu života k takovému životu, kdy je sám sobě, celé společnosti i všem budoucím odpovědný za důsledky své existence v přírodě.

 

XIV. NÁRODNÍ DĚDICTVÍ

Jednu z hlavních priorit obnovené české společnosti spatřujeme ve věnování maximální pozornosti katastrofálnímu stavu našeho kulturního bohatství. Jde nám o záchranu a zajištění téměř zničených a rozpadávajících se unikátních archiválií, obrazů a soch v odpovídajících depozitářích, o zachování cenných sbírek muzeí a galerií, péči o chátrající stavby kostelů, hradů, zámků a jejich zajištění před rabovací morálkou, dnes bohužel tak častou. Národní památky jsou hlavním a nezpochybnitelným svědkem naší existence v dějinách, naší minulosti, přítomnosti a jednou i budoucnosti a zaslouží si naši nejvyšší ochranu. Stav těchto památek je obrazem stavu společnosti a její kulturnosti.

 

XV. ZEMSKÁ ŠLECHTA A NAŠE MINULOST

Poklady hmotných i duchovních hodnot evropské civilizace a kultury byly po celá staletí vytvářeny součinností jednotlivých sociálních vrstev a stavů, byvše tak obohacovány v tom či onom směru. Jakékoli vyloučení té které společenské třídy ze života chápeme jako deformaci, jako těžké ochuzení života lidí a hodnot, které vytváří. Vývoj po roce 1989 přinesl rehabilitaci tradičního stavu podnikatelského. Obdobně je třeba rehabilitovat, především v českém vědomí, zemskou šlechtu, jakožto významnou spolutvůrkyni dějin i kulturního bohatství českého státu a objektivně zhodnotit její působení v nedávné i vzdálenější minulosti. Zvláště v dnešní době vzniku velkého soukromého majetku by bylo nanejvýš užitečné vyzdvihnout nezištné, vlastenecké mecenášství majetných jedinců z řad české šlechty, kteří pomáhali financovat velké projekty české vědy a kultury, jež se staly trvalou chloubou našeho národního bohatství. Nebojujeme za obnovení jakýchkoliv mocenských privilegií šlechty, zároveň však násilnou "plebejisaci" národního vědomí považujeme za velmi nešťastnou. Národ, který si neváží své historické šlechty, neváží si sebe sama.

 

XVI. ŠLECHTICTVÍ

Šlechtictví v moderní Evropě již dávno není důvodem k jakýmkoli výsadám, ale je chápáno jako stav, který svého nositele zavazuje k určitému jednání a zvláštní odpovědnosti především v oblasti morální. Šlechtictví v tomto pojetí pozitivně doplňuje plochou sociální strukturu odstíněnou jen podle výše majetku o prvky, jež otvírají přirozené lidské ctižádosti cestu ke vznešenějším cílům, než jen k nízkému hmotnému prospěchářství. Z toho důvodu jsme v tomto duchu pro obnovení šlechtictví a udílení šlechtictví hlavou státu, jako výrazu zvláštního ocenění vynikajícím osobnostem, které svým významným činem nebo svým celoživotním dílem došly mezinárodního uznání a přispěly k dobrému jménu českého státu v zahraničí. Tímto bychom chtěli také překonat od vzniku novodobé české společnosti  již tradiční názor určité vrstvy duševně plebejských intelektuálů, vnucovaný celé společnosti, že český národ je národem plebejců. Takové, dle nás naprosto neopodstatněné upírání morálních a mravních hodnot českému národu, bylo vždy vodou na mlýn sociálních demagogů nejhoršího ražení, připravujících půdu pro vznik totalitních režimů.

 

 



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama