Česká strana národně sociální | Reflex.cz
reklama
nahoru

Česká strana národně sociální

22. dubna 2010 • 07:39
reklama

Program ČSNS

Předkládáme Vám program, o kterém se domníváme, že představuje koncepci přechodu od totalitní společnosti ke společnosti občanské. Od společnosti zmatků, krizí, ke společnosti založené na fungování práva. Jenom na podkladě právních norem je možno vyvést naši společnost z krize, ve které se ocitla vlivem nekoncepční politiky, jak současné tak minulých politických garnitur.

Co je na našem programu to nejpodstatnější? Především jednota dlouhodobých a krátkodobých cílů, kdy tím dlouhodobým je vytvoření občanské společnosti, k jejímuž dosažení předkládáme soubor věcných východisek.

Jednotou cíle a kroků k jeho dosažení vzniká, kompaktní program, ze kterého je možno vyjít k cíli, který bude znamenat veliké změny v našem dosavadním životě. Není možné, abychom měnili svět, a sami přitom zůstali nedotčeni. Představitelé současné politické reprezentace nechápou, nebo spíše nechtějí pochopit, že doba ve které žijeme je skutečně přelomová a tak i řešení na překonání všech problémů, musí být přelomové povahy. Nápravu v žádném případě nepřinese “záplatování” a nekoncepční řešení dílčích problémů.

Dosažení cílů vyžaduje přechod od společnosti stále ještě totalitní, nebo spíše pseudototalitní, postavené na nekontrolovatelné moci státu, ke společnosti založené naopak na občanských právech, na respektování člověka a jeho přirozených lidských projevů.

Program, který předkládáme stojí na začátku těchto snah.

Analýza dnešní doby - důvody pro zásadní změny

Největším naším nedostatkem, který se jako červená nit vine celou naší společností ve všech jejích oblastech, je nefunkčnost právního řádu. Všechny programy politických stran, které byly doposud předloženy, hovořily o tom, že je nutné vytvořit funkční právní systém, ale to bylo v podstatě vše, co v tomto směru udělaly. Právní systém je skutečně nejdůležitějším podkladem, pokud má společnost řádně fungovat.

Bez funkčního právního systému je společnost zmítána partikulárními zájmy, dochází k ochromení společnosti ve všech jejích oblastech, což se u nás v současné době děje ve velké míře. Vše, co se doposud na tomto poli vytvořilo, bylo pouze shlukem postřehů a námětů, navíc silně subjektivních, které nejsou nijak vnitřně provázány.

Právní systém, respektive systém zákonů představuje výchozí předpoklad, na něm vše stojí a s ním také padá. K tomu, aby byl tento právní rámec vytvořen, je nutné “najít”, definovat, potřebný výchozí faktor. Tímto výchozím momentem je vždy síla, která odráží skutečnost. Není to tedy něco umělého, je to v podstatě jenom “zhuštěná” skutečnost.

Každá doba měla svůj výchozí moment, svou určující sílu. V totalitním systému výchozí silou byla absolutní moc jakési ideje, lhostejno, jestli to byla obecná idea vědy, která platí všude a pro všechny, nebo idea strojové výroby, která nás ovládla, respektive moc a vliv státu.

Tento model nekontrolovatelné moci státu, přešel i do totalitních komunistických režimů v podobě vedoucí úlohy komunistické strany. Všichni lidé představovali jeden univerzální typ člověka, který měl stejné vlastnosti, což bylo dokladováno tím, že všichni lidé byli proletáři.

Doba se však zásadně změnila. Nastává obrat od obecné ideje a tedy i příklon ke konkrétnímu člověku. Vnucuje se otázka, co způsobilo tuto změnu? Proč se hovoří o renesanci člověka, o novém chápání jeho práv a povinností? Není to jenom módní filosofický trend, za kterým nic nestojí? Je nutné jednoznačně říci ne. Nové chápání člověka bylo vyvoláno zásadními změnami v těch oblastech, které doposud tvořily základní pilíře totalitního chápání světa. Mění se totiž povaha poznání, povaha výrobních technologií, mění se zásadním způsobem i život člověka. Zhruba řečeno z nástrojů respektive z filosofie těchto nástrojů, jimž byl člověk doposud podřízen, jako byla výroba, věda, stát atd., se staly pouhé nástroje, které mají člověku sloužit při jeho poznávání okolního světa. Situace se tak obrací. Z člověka - dosavadního služebníka ideje - se najednou stává pán a vlastník této ideje.

Pád komunismu představuje i pád novověkého myšlení, postaveného na obecné ideji, která se projevila ve všech oblastech lidské činnosti, včetně činnosti výrobní, založené na mechanických strojích. S nástupem výpočetní techniky se situace zásadně mění. Filosofii výpočetní techniky není totiž možné vysvětlit z povahy novověkého myšlení, je postavena na zcela jiných základech. Její uvedení do výroby navíc umožňuje opětovný návrat k vystižení lidské individuality, neboli tento způsob výroby dává možnost zavést opětovnou individuální výrobu dle požadavků člověka. Člověk se již nepodřizuje tomu, co mu stroj předloží, ale naopak stroj vyrábí přesně na “míru” zákazníka.

Podobně je tomu i v teorii poznání, které se rovněž zásadním způsobem mění. Je totiž provedena kritika výchozích předpokladů vědy, na nichž stojí každá věda. Ty jsou důležitější než vlastní závěr poznání. Vnucují totiž člověku přijmout takové předpoklady, které jsou ve světě v němž žije naprosto neuskutečnitelné, jsou pouhou filosofickou fikcí. Celé poznání je pak jenom zdůvodňováním těchto předpokladů, a o co jim nevyhovuje, je považováno za “nevědecké”, respektive za nepravdivé. Např. klasická fyzika je pravdivá, pokud by člověk žil ve vakuu. Podobně marxistická filosofie je uskutečnitelná, pokud by člověk byl proletář atd. Protože řada těchto předpokladů je vyvrácena a je zřejmé, že člověk chce být člověkem svobodným a žít v reálném světě, musí i politika toto reflektovat.

Prioritní se tak stává jev, který hodlá člověk poznat, respektive prioritní je problém a nástroje poznání jsou druhotné. Doposud tím určujícím byly naopak výchozí předpoklady vědy, a teprve poté člověk, což znamenalo, že se jim musel podřizovat, aby tak z toho vzešel překroucený pohled na svět a to ve všech směrech. Chceme-li jít dále, je bezpodmínečně nutné narovnat lidský život.

Tento přechod z jednoho světa do druhého není lehký a přinese s sebou celou řadu problémů, které se u nás projevily v plné míře. Je bezpodmínečně nutné změnit společenský a politický systém, povahu a strukturu státu a s tím i právní rámec, respektive všechny důsledky, které z toho plynou. Z dosavadního podřízeného vztahu člověka vůči státu, se musí stát rovnocenní partneři. Podobně jako se člověk nepodřizuje obecné ideji v jakékoliv podobě, tak se již nemusí podřizovat státu ve všem co koexistenci státu a jeho občana vymezuje.

K jednoznačnému přechodu od státu k občanovi u nás bohužel za posledních téměř deset let nedošlo. Na jedné straně stále stojí občan usilující o svá skutečná práva, na druhé stále silný stát. Existuje snaha po osobní angažovanosti, občanovi je dána jistá možnost osobního projevu - může podnikat, volně cestovat, zakládat politické strany atd., ale na druhé straně existuje stále ještě silný stát, který na tyto projevy hledí s nedůvěrou, protože ho tento proces zbavuje ohromné moci, kterou donedávna disponoval. Stát si svou moc zajišťuje např. v hospodářské oblasti prostřednictvím ohromného množství nařízení, předpisů, oběžníků, atd., kterými zásobuje podnikatelskou veřejnost, až se ztrácí schopnost jednoznačně určit, kdo je skutečným vlastníkem a svobodným nositelem práva.

Tento vztah státu a soukromé sféry umožňuje vytvářet takové propletence, které nejdou vůbec právně postihnout. Jsme takovou společností, kde není v podstatě nic zakázáno, ale současně není nic dovoleno. Vše je v podstatě trpěno. Svět zásadního paradoxu, který není možné řešit jinak než příklonem na jednu nebo druhou stranu. Tento nepořádek neodstraní ani akce podobné té, která se nyní rozbíhá pod názvem akce “čisté ruce”, protože je postavena na stejných základech, na jakých se pohybovali údajní viníci.

Společensko - politická část

Pro totalitní systém byla charakteristická absolutní uzavřenost do sebe. Vše bylo v jednom celku, rozpory se stíraly. Neviděl se rozdíl mezi obcí a městem, mezi prací fyzickou a duševní, mezi voličem a voleným zástupcem. Nebyl proto ani viděn rozdíl mezi občanem a státem. To vše nyní padá, protože nastupuje síla “druhé strany”, svět člověka. Tím vzniká základní požadavek, a to jak správně a tudíž i právně definovat prostor pro jednotlivé účastníky tohoto velikého dramatu. Je nutné rozhodnout, co může spravovat občan sám a co musí nadále zůstat v rukou státu.

Nastává doba, kdy někdo stojí proti někomu. Občan proti státu a naopak. Odpovídá, ale těmto zásadním změnám naše současná politická realita?

Máme několik politických stran, ale plní skutečně svou roli? Máme skutečné zástupce lidu? Máme skutečné poslance? Zastupují toho, kdo je volil? Něco je totiž proklamace a něco skutečnost. Každý hájí toho, kdo ho platí. To je nezvratný fakt a na tom nic nezmění žádná vzletná slova. Zájemci o místo poslance, kteří se před volbami zaručovali, co pro voliče udělají, se po volbách změní nikoliv na zástupce voličů, ale na zástupce státu, protože ten je platí. Poslance nezajímají voliči, protože mají svůj jistý příjem a to po celou dobu volebního období. K voliči nemají žádný vztah, a tak přestávají býti jeho zástupci. A neexistuje žádná moc tento fakt změnit. A stálé poukazování na to, že po příštích volbách to bude lepší, protože zvolíme lepší poslance, již nezabírá. Lepší to nebude, do té doby, dokud nebudou poslanci více svázáni alespoň se svou politickou stranou a peníze od státu budou dostávat zprostředkovaně právě její cestou.

Stát má nezastupitelné místo, musí ale dostat nové poslání, stejně tak jako dostane nové poslání občan, respektive jeho zástupci. Moc občana se musí projevit i ve větší moci obcí, regionů.

V konečné fázi budou na jedné straně stát občané, samospráva, zákonodárci a na druhé straně stát a vláda. Pro nastartování tohoto trendu je nutné učinit alespoň základní kroky. Je třeba posílit roli prezidenta jak pravomocemi, tak jeho přímou volbou, vytvořit vyšší územně správní celky přirozenou cestou sdružování samosprávních okresů, redukovat počty zákonodárců v Parlamentu ČR vytvořením 150ti členového jednokomorového parlamentu voleného kombinovaným způsobem, který povede k posílení role samosprávy v zákonodárném sboru. Je nepochybně nutné, chceme-li nechat bohatnout občana, musíme zredukovat náklady vynakládané na stát např. redukcí počtu státních úředníků, tedy i počtu ministerstev. Vše toto je možné a současně podmíněné přenesením rozhodovacích pravomocí na občana a samosprávu.

Hospodářská část

Občanský faktor se musí přenést i do hospodářské oblasti. Naše ekonomika i společnost se ocitly ve špatné situaci. Problémy, které zde existují jsou v podstatě dvojí povahy. Jednak jsou to problémy ekonomické, daňového zatížení, zastaralost techniky, strukturální problémy ekonomiky atd., a pak je to problém vynutitelnosti zákona. K žádné zásadní změně nedojde, pokud nedojde k zásadní změně v oblasti práva, respektive skutečné držby majetku a jejího zajištění. Podnikání musí mít rovněž určité normy, kterými je nutno se řídit, a které musí platit jednoznačně. Jestliže má postupně klesat moc státu v občanské oblasti, pak musí zákonitě postupně klesat i jeho moc v podnikatelské oblasti. Neodlišujme podnikatelskou sféru od sféry společenské. Síla občanského projevu prostupuje celou společností. Právo je možno vymáhat pouze na někom, kdo je jiný od toho, kdo právo vymáhá. Pokud, ale existuje provázanost, kdy není znát, kdo je na straně žalobce a kdo na straně žalujícího, ničeho se nedosáhne.

Příčinou je jednoznačně propletenec státních a soukromých vlivů v podnikání, který umožnil nekontrolovatelné přelévání kapitálu z jedněch podniků - státních, respektive polostátních - do podniků soukromých, ale obsahuje v sobě i riziko opačných snah. Tak vzniká známý fakt “tunelování”, na který není prakticky žádný právní postih, protože tím hlavním viníkem je sám stát už svou pouhou přítomností v sektorech společnosti, kde být nemá, a který nedá na sebe sama trestní oznámení, když jeho konání je navíc v intencích zákona, jehož je tvůrcem.

Jak tuto situaci vyřešit a jak postavit naši ekonomiku na nohy. Opět je to v přenesení oprávněnosti podnikání ze státu na jedince. Bohužel v dnešní době jsme svědky toho, že současná politická garnitura, která je u moci, postupuje zcela opačně proti duchu doby. Namísto toho, aby předávala postupně moc do soukromých rukou, tak se snaží naopak svoji moc posílit. A tímto směrem se ubírá i její kritika privatizace. Místo toho, aby kritizovala průběh privatizace z její nedotaženosti tj. z nedotaženosti “privatizace a osvobození vlastníka”, tak privatizace kritizuje z pohledu ztráty moci, kterou dříve stát měl, respektive kamufluje svou nechuť diskusí zdali cena byla správná.

Skutečným úkolem státu je vydávat pouze rámcové zákony popř. předpisy a vše ostatní má být svěřeno podnikateli, který tím získá skutečnou kontrolu nad svým podnikem, za který bude na druhé straně také plně odpovídat. Předpisy nemají mít omezovací povahu, mají zůstat u povahy pocitu občanské potřeby a odpovědnosti a mají mít přirozeno právní a ne právněpozitivistický původ.

Zdravotní a sociální oblast

Sociální a zdravotní oblast je v podstatě zmenšení rizika, nebo jeho rozložení na delší časový úsek, popřípadě přenesení zátěže na více lidí. Vyplývá to z faktu, že člověk si celou řadu těchto kroků nemůže zajistit sám.

Každý budeme jednou starý, každý jsme někdy nemocný, popř. požadujeme podporu při vzdělání, při zajištění dětí atd. To vše je nepopiratelným faktem, rovněž tak, že někdo tuto podporu potřebuje ve větší, někdo naopak v menší míře. Také je faktem, že na zajištění této péče musí být prostředky. Dříve než se peníze vyberou, tak se musí vytvořit. Problém však zůstává v tom, že někdo do tohoto koše přispívá více než kolik by musel a někdo naopak vybírá více než kolik by naopak měl. Těžiště problému v této oblasti není v tom, že by společnost nechtěla zajistit potřebné sociální jistoty a zdravotní péči všem svým příslušníkům, popř., že není dostatek finančních prostředků, ale v tom, jak učinit toto rozdělování spravedlivější, než tomu je v současné době.

Nejjednodušší forma zajišťování této péče je za komunismu, kdy do společného koše přispívají všichni lidé stejně a rovněž všichni stejně z něj odebírají. Spravedlnost je dána tím, že se jedná o proletáře. Pokud se nacházíme v občanské společnosti a my o ní usilujeme, pak princip rovnostářství je silně diskriminační.

Problém dnešní doby spočívá v neadresnosti služeb, které stát poskytuje. Stát není schopen vystihnout, rozdíl mezi podporou, kterou občan skutečně potřebuje proto, že se nachází v situaci nouze, do které se dostal ne vlastní vinou, a případy kdy naopak sociální podporu vědomě zneužívá. Důsledkem pak je to, že se v této oblasti peníze nedostávají a nikdy dostávat nebudou nenastane-li změna.

Společnost si je vědoma, že sociální i zdravotní podpora je zneužívána a snaží se to řešit různými úpravami, ale ty se míjí účinky, protože se stále vychází z obecného předpokladu, celého státu, který je svou povahou neadresný. Spravedlivý by byl, pokud bychom byli všichni stejní, ale pokud stejní nejsme, je nutné najít jiné řešení, než jenom v rámci státu, jak se to děje doposud.

Přerozdělování dosáhlo obrovských rozměrů. Příspěvky na sociální a zdravotní oblast jsou stále větší a větší, a přesto se jich nedostává. Pro některé skupiny lidí je totiž výhodnější žít z podpory než z vlastní práce. Je nutné jednoznačně říci, že bohatství se bude docilovat pouze aktivní prací a nikoliv pasivním přijímáním sociálních podpor prostřednictvím přerozdělování.

Tento způsob sociálního a zdravotního pojištění prostřednictvím státu, je však v současné době již přežitek, protože existují možnosti, jak si tyto služby může občan zajistit jinak a navíc lépe. Současná technologie, informační technika atd., to vše vytváří podmínky pro různá občanská sdružení, družstva, společnosti, právnické osoby, u kterých se bude moci každý občan pojistit či dopojistit individuálně podle své potřeby, zájmů, ale nepochybně i možností. Navíc bude mít kontrolu, jakých služeb se mu dostalo a za co vydává peníze.

Je nutné zavést systém založený na osobní odpovědnosti. Jestliže je dána občanovi odpovědnost v oblasti společenské, ekonomické, pak ji musí za sebe převzít i v oblasti zdravotní a sociální. Občan se musí daleko více podílet na zajištění svého zdraví, resp. důchodu, vzdělání atd., než doposud. Člověk především patří sobě, nikoliv státu jako doposud, proto se i jeho podíl na zjištění těchto osobních potřeb, musí zvýšit.

Ale ani za této situace nebude stát opomíjen. I za existence osobního zapojení, resp.občanských sdružení atd., bude stát v této oblasti hrát nezastupitelnou roli. Sociální a finanční zajištění se tak rozloží na část, kterou si bude hradit občan sám, a na části, které si bude hradit prostřednictvím občanských sdružení, resp. prostřednictvím státu.

Sociální aspekt zůstane nadále zachován, vždy se objeví situace, kdy je člověk v těžké situaci, ve které potřebuje pomoci ze strany státu, ze strany společnosti, ale tato pomoc může přijít až tehdy, když člověk vyčerpal všechny své možnosti. Na stát se může člověk obrátit tehdy a stát je mu povinnen pomoci, když už si není schopen přes veškerou snahu pomoci sám. Sociální a zdravotní podpora nesmí býti zneužívána a toho se docílí pouze kontrolovanou adresností vybudovanou na principu prověřené indiviudální žádosti.

Právní stát

Co je příčinou toho, že u nás není právní stát? A co je zapotřebí, aby byl nastolen? Je to jednoznačně neexistence pravidel činnosti jednotlivých subjektů ve společenském životě. Každá doba má svá pravidla hry. Pro totalitní společnost je charakteristická jednota všech jejích příslušníků do jednoho celku. Všichni jsou zde jenom proto, aby naplňovali pomyslnou ideu, která je více než právo.

Ale i v totalitní společnosti byla jednoznačně definována náplň činnosti např. každého poslance. Ať byla jakákoliv, tak byla jednoznačně dána. Dnes je situace zcela jiná, ale náplň činnosti např. poslance, resp. všeho, co s touto činností souvisí tj. směr odpovědnosti popř. finanční odpovědnost, resp. smysl práce, to vše zůstává zachováno při starém. To, že nemusí kandidovat jenom za jednu stranu na věci nic nemění, protože všechny jsou postaveny na stejném základě, jako ta jediná, všemocná. Všechny jsou do jisté míry v područí státu

Dnes je od poslance ale požadováno, aby hájil voliče, občana, nikoliv aby hájil stát. Jak to ale může dělat, jestliže je placen státem? Pak není představitel občanů, ale je v podstatě v roli jakéhosi vysokého státního úředníka.

V současné době nikdo neví, kdo jakou má funkci, od koho je za svůj výkon placen, a tím pádem ani neví jaká má být náplň jeho činnosti. Chceme-li dosáhnout ve společenské oblasti pozitivního obratu, musíme nejprve jednoznačně definovat skutečnost, tj. definovat určující sílu a pak pravidla jednotlivých subjektů, určovaných touto silou.

Co je tím určujícím prvkem od kterého se musí vše odvíjet? Je to jednoznačně vznik nového člověka, a tím pádem i vznik dvou světů - člověka a státu. A od toho se pak budou jednoznačně definovat i činnosti jednotlivých subjektů v těchto oblastech.

Ať už bude poslání jednotlivých institucí postaveno tak nebo jinak - to ukáže doba - vždy bude nutno postupovat tak, aby každá instituce byla spornou vůči druhé. Musí být dosaženo toho, aby směr služeb šel přesně tím směrem, jako odpovědnost za ně.

Vztah občana a státu

Rozdělení kompetencí na oblast člověka a oblast státu neznamená, že budou stát proti sobě v nevraživé pozici. Vztah občana a státu vychází ze změněných podmínek, které vychází ze skutečnosti, že tam, kde si může danou službu provést občan sám a navíc lépe a levněji, nechť tak učiní.

Stát bude vykonávat to, co má skutečně vykonávat, a naopak občan si bude zajišťovat ty služby, které si může zajistit sám. Dosavadní promíchanost způsobuje, že se všichni starají o všechno a v podstatě nikdo o nic.

Do kompetence státu bude rozhodně spadat obrana, zahraniční politika, bezpečnost občanů, teoretická věda atd., vše ostatní si může občan zajistit sám, nebo alespoň se na jejich zajištění výraznou měrou podílet. Nadále totiž bude existovat celá řada oblastí, kde se budou jejich kompetence vzájemně prolínat, ale musí jich ubývat. Stát bude vykonávat např. roli garanta v celé řadě oblastí např. sociální a zdravotní politiky, vzhledem k potřebě minimální jistoty. Zde bude role státu nadále nezastupitelná.

Současná situace je však taková, že stát si neplní ty funkce, které by si plnit měl, zatím co na druhé straně zasahuje do oblastí, do kterých by zasahovat neměl, resp. ne v takové míře, jako je tomu doposud.

Občanská společnost

Jak se projevuje politická a ekonomická moc státu a co je potřebné k jejímu prosazení? Jsou to především peníze, které vybírá od občanů ve formě daní. Za předpokladu změněné úlohy státu, je pak anachronismem současný způsob vybírání a tak i její výše. Daně vlastně představují “hmatatelný” projev vztahu mezi občanem a státem. Občan jejich prostřednictvím si “platí” služby, které mu stát zajišťuje. Pokud si je ale bude schopen zajistit sám, musí se radikálním způsobem daňová zátěž zmenšit. Mezi člověkem a člověkem, resp. člověkem a kolektivem vztahy vždy existují, jsou to vysloveně lidské vztahy jako je soudržnost, kolegialita, soucit, láska atd. To jsou vlastnosti, které jsou mu vlastní, a které není možné od něj odtransformovat, a proto není nutné je ve formě daní ani překračovat. Pokud by k tomu došlo, stal by občan opět majetkem toho, kdo jejich výši překročil, tedy státu. Daně mají vysloveně lidskou povahu, a proto by neměly překročit její rozměr a únosnost.

Mezi člověkem a druhým člověkem existuje vazba vyplývající z přirozené lidské podstaty, která je stimulem pro vztahy mezi člověkem a kolektivem. Toto je zcela jiný pohled na společnost lidí, než jak ji doposud vnímáme. Naše současné vnímání odráží klasické pojetí člověka, kdy každý byl součástí druhého člověka, a všichni byli součástí lidské společnosti. Vznikl jakýsi obecný člověk. Každý člověk byl součástí ba přímo ztotožněním kolektivu. Proto i vazba byla mimořádně intenzivní natolik, že se v ní člověk jakoby přímo “rozpustil”. Individuální člověk se podřizoval myšlence, postupu kolektivu. A to nejenom v oblasti ideové, ale i majetkové. Ústřední myšlenkou komunistické ideologie, ale ne jenom její byla představa o společném vlastnictví a nenahraditelné roli státu. Člověk se dostal do područí státu do takové míry, že ztrácel jakoukoliv svoji samostatnost. Proto i všechny aspekty o kterých se hovoří včetně velikosti a způsobu vybírání daní, vyplývají z tohoto principu. Ty jsou tak veliké, že nedávaly a nedávají člověku prostor pro vlastní život. Dnešní člověk chce vidět svět tj. chápat svět jako člověk zařazený do přírody, určovaný respektive determinovaný pouze svými projevy a právy.

Daně jsou vlastně “materiální” vyjádření vztahu mezi člověkem a státem. Můžeme proto tvrdit, že daně nemají jenom povahu ekonomickou, ale filosofickou, občanskou. Daně ze strany státu jsou především výrazem občanské závislosti na něm. Občanovi je odebírána podstatná část bohatství, kterou vyrobí, aniž ten má možnost se k tomu jakkoliv vyjádřit, popř. měl možnost pohyb těchto peněz efektivně kontrolovat a řídit. Vybírání daní z tohoto pohledu je výrazem nejen společenského anachronismu dnešní doby, ale také výrazem nedůvěry a pohrdání člověkem. Pokud přecházíme od proletáře ke skutečnému člověku, který přebírá nad sebou i podstatnou část povinností, pak je nutné mu tyto peníze ponechat. Nechat mu je plně v jeho kompetenci. Občanovi musí být ponechána většina bohatství, které vydělal. Pouze část svých peněz musí předat na oblasti, které jsou pro něj nezbytností, a které by si jako jedinec nebyl schopen zajistit.

Vše začíná a končí u daní. Jejich snížením, které odpovídá duchu dnešního doby, stoupne výrazně jeho materiální zajištění, osobní bohatství, protože dostane plně zaplacenou hodnotu své práce. Daňová zátěž bude minimální. Zaplatí totiž jenom částku nutnou na chod státu a vše ostatní si ponechá. Z této částky si pak bude zajišťovat, jak sociální zabezpečení, tak vše ostatní zejména svůj osobní rozvoj. Tento příspěvek však bude vzhledem k tomu, že se bude ke svým problémům stavět aktivně, neboť peníze půjdou z jeho kapsy, nepoměrně lépe strukturovaný než tomu bylo doposud.

Daňové zatížení klesne i podnikům, které budou moci nastartovat hospodářský rozvoj, protože nebudou muset podstatnou část svého zisku odvádět státu. Nastane tak hospodářský rozvoj, navíc stimulovaný zvýšenou kupní silou občana.

Daňová úleva občanů se však na druhé straně negativně dotkne doposud silného státu, který bude muset omezit svůj vliv v řadě oblastí, které doposud spravoval. Nebude mít na to jak peníze, tak toho nebude ani zapotřebí, protože si tyto služby občan z větší části zajistí sám. Tak bude omezeno přerozdělování, které v současné době narostlo do obludných rozměrů a brání jak společenskému tak ekonomickému rozvoji.

Je nutné však při této příležitosti říci, že tento postup bude nutné uvádět do života jenom postupně a uvážlivě, protože to doslova rozhází celou společnost. Část lidí na tomto systému vydělá, zatímco druzí to velmi citelně a to negativně pocítí především neproduktivní stát a jeho zaměstnanci, byť na přechodnou dobu, protože akcelerující ekonomika volné pracovní síly vstřebá.

Předávání pravomoci probíhající v právním státě umožní vzhledem k odluce občana od státu jednoznačněji definovat vzájemné vztahy a působnosti. Bude možno jednoznačně definovat oblast člověka a oblast státu. Pak není obtížné žít na přirozenoprávním základu, neboť právo není nic jiného než definice společensky žádaného nebo akceptovaného stavu.

Občanská společnost navíc přinese i doposud velmi opomíjený projev a to projev národní. Obecný, totalitní stát něco takového nepřipouštěl, neboť svou povahou byl státem obecným, universálním. Projev národních zvláštností, zvyků, folklóru, považoval za projev nacionalismu, neuměl je totiž postihnout, popsat, proto je odmítal. Naproti tomu občanská společnost z toho vychází, tyto projevy do sebe přímo zahrnuje, vtahuje, protože zahrnuje skutečného člověka, který chce být svůj. Dnešní doba vyzvedává občana se všemi jeho projevy. On je jejím určujícím objektem poznání a jemu je vše podřizováno a to se vším všudy. V tomto kontextu je nutno vnímat i národní politiku a obhajobu národních zájmů v integrující se Evropě. Evropě, která spěje ke společnosti postavené na občanském principu, a která je jedinečná a pozoruhodná národními zvláštnostmi, kulturami a tradicemi. To jí činí bohatou a tvůrčí silou určující budoucí světové trendy.

Program, který Vám předkládáme je začátkem toho, jak si představujeme postupné předávání moci od státu občanům. Je souborem našich myšlenek a věcných řešení, který nastíňuje cestu ke skutečné netotalitní společnosti. Dynamika jeho vývoje musí však vždy být krok před dynamikou společnosti, a tak není ani dokonalý ani konečný. Tak jako ostatně nic v životě.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama