nahoru

Zeman mě vytočil, říká čerstvý sedmdesátník Vladimír Mišík v rozhovoru pro Reflex

Marek Gregor8. března 2017 • 07:00
Zeman mě vytočil, říká čerstvý sedmdesátník Vladimír Mišík v rozhovoru pro Reflex
foto: Nguyen Phuong Thao

Vladimír Mišík, muzikant, který na hudební scéně září již neuvěřitelných 54 let! Před třemi lety vyšla jeho vzpomínková deska a rok před tím odmítl na Hradě převzít kvůli nesouhlasu s chováním prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání. Rozhovor, který v roce 2014 poskytl Reflexu, si dnes, v den Mišíkových sedmdesátin můžete opět přečíst.

Narodil se na Štvanici, celý život strávil na Letné. Vloni na podzim odmítl pro nesouhlas s chováním prezidenta Miloše Zemana převzít na nedalekých Hradčanech státní vyznamenání. Svůj čin tehdy nechtěl jakkoliv komentovat. Vrací se k němu až  v rozhovoru pro Reflex.

Do letenského domu, kde manželé Mišíkovi již léta žijí, jsme dorazili společně s jeho dvorním grafikem Karlem Halounem, vedoucím ateliéru grafiky na pražské VŠUP. Mistr nás přivítal oblíbenou single malt whisky, manželka Eva přinesla kávičku a koláč. Usadili jsme se a Karel vyndal maketu knižního obalu Mišíkova nového výběrového cédéčka Královský večírek/Balady/1972–2010.

„Když se ozvali ze Supraphonu, že by chtěli vydat další výběr, trošku jsem se zamyslel. Mám teď více méně tendenci pouštět si po večerech internetová rádia, například Jazz 24 ze Seattlu. Mají super dramaturgii, žádný smooth jazz, to je nuda, ale rozmanité středně tempové věci s atmosférou. To mě baví, rád si u toho čtu, a tak jsem si usmyslel, že navrhnu desku z těch našich poeticko-pomalých a v některých případech až folkových písniček k večernímu nebo nočnímu poslechu. Jako název mě automaticky napadl Královský večer, podle písničky s krásným textem od Josefa Kainara. Vedle Kainarových básní tam jsou známé i méně známé texty od Václava Hraběte, Františka Gellnera, Jiřího Suchého nebo Jiřího Dědečka, a dokonce i ode mě …,“ vysvětluje vznik vzpomínkové desky Vladimír Mišík.

Před čtvrtrokem jste odmítl převzít státní vyznamenání z rukou prezidenta Zemana. Byl tím důvodem fakt, že mezi oceněnými byl i tvůrce „slušovického socialistického zázraku“ Čuba?

Když jsem se dozvěděl o návrhu Poslanecké sněmovny, že jsem ještě s Radimem Hladíkem navržen na státní vyznamenání, tak jsem se docela zasmál. Představa stárnoucího rockera mezi těmi všemi dalšími důstojnými osobnostmi mě pobavila. Pak telefonoval pan Forejt, ředitel prezidentského protokolu, a oznámil mi, že pan prezident mně vyznamenání hodlá udělit, a tak jsem, pravda, souhlasil. Přece jen státní vyznamenání dostane člověk jednou za život. Říkal jsem si, co je vyššího, než že máme demokracii. Jejím principem je volba, v případě prezidenta přímá. Většina určuje směr. Tak to má být.

Ale druhou stranou mince byla má dlouhodobá nevole k některým krokům pana Zemana již od dob opoziční smlouvy, kdy si dvě pravolevé strany rozparcelovaly sféru „obchodních“ zájmů, a již tehdy prezident Havel hovořil o nástupu mafiánského kapitalismu.

A jak jsme během voleb jezdili po republice, všude možně byly obrovské billboardy zemanovců s portrétem pana prezidenta, a když pan rektor Bek nepovolil jeho přednášku v předvolebním období na Masarykově univerzitě, což je mimochodem jeho absolutní právo, prezident se ve své ješitnosti urazil, že byl dotčen jeho majestát. Následně oznámil, že rektora nepozve na víceméně formální záležitost, jakou je účast na předávání vyznamenání v den státního svátku. To mě vytočilo, stejně jako když přeteče pěna u piva. Po probdělé noci, kdy jsem se převaloval a v hlavě mi znělo: „Jdi! Nechoď! Jdi! Nechoď!,“ řečeno slovy pana prezidenta: „Jen blbec nemění svůj názor,“ jsem se rozhodl panu prezidentovi omluvit a pro vyznamenání jsem nešel. Místo rozumu ve mně převládl cit. A konečně, když vás někam zvou a vám se nechce, je normální se omluvit a nejít tam.

Svůj krok jste nechtěl jakkoli komentovat …

Hned se ozval Honza Kraus, abych šel k němu do televize, ale víte, jak to v Česku chodí. Spousta lidí by mě napadala, že jsem to hned zkapitalizoval. Raději jsem se rozhodl dát si od médií několikaměsíční pauzu a v den předávání vyznamenání jsem vyrazil s rodinou a několika přáteli místo na Hrad do podhradí, do hospody Lokál na Malé Straně, kde jsme chutně povečeřeli, a bylo veselo.

Zmiňoval jste úctu k demokracii. Jaká je podle vás česká demo­kracie roku 2014?

Myslím, že standardní. Samotný systém je nastaven: máme strany, máme volby, máme svobodu slova, ale jak bych to řekl, na druhé straně je způsob chování a etika politiků a některých dalších … a to je bohužel Česko. Nad tím už nezbývá než si jen povzdechnout. Na druhou stranu jsem šťastný, že politiku nemusím sledovat, což je jedna ze zásadních vlastností demokracie. Že se politikou s jejími excesy nemusíme neustále zabývat. Často v zájmu psychického zdraví.

Demokracie se k nám začala navracet na konci roku 1989. Sám jste se stal – krátce po revoluci – poslancem České národní rady. Jak vnímáte své dvouleté poslancování dnes?

Ocitl jsem se tam více méně náhodou. Na jaře roku 1990 mě poprosilo tehdejší Občanské fórum, zda se nechci zúčastnit předvolební kampaně v severních Čechách. Souhlasil jsem s podmínkou, že nechci být poslanec. Říkali, že jsem zlatý člověk, protože tam chtěli skoro všichni. Pak mě přemluvili a nasadili doprostřed kandidátky. Říkal jsem si, že jsem stejně nevolitelný. Jenže už tehdy – před lustracemi – odpadávali někteří lidé, jak na ně cosi vyplouvalo, a k tomu jsem dostal navíc ještě nějaké preferenční hlasy. Takže jsem se do České národní rady vlastně prozpíval. Ty dva roky pro mě ale byly útrpné. Jednak jsem se ocitl v prostředí pro mě neznámém, k tomu tamní malé lavice, ve kterých se blbě sedí, a pak třeba – co může muzikant vědět o takovém důlním zákonu? Opravdu jsem nebyl příkladným typem poslance a jsem rád, že to trvalo jen dva roky. Ke konci jsem to měl jak na vojně, když se stříhá metr.

Zmínil jste, jak někteří lidé z kandidátek OF odpadávali pro „nevhodnost“. Cítil jste zklamání, když se otevřely archívy StB a vy jste si najednou uvědomil, jak na vás někteří z vašeho okolí donášeli?

Vůbec jsem do těch archívů nešel! Uvědomuju si, že spousta lidí podlehla. Někteří naši kamarádi byli i ve vězení, kde to podepsali, jenže ve velké většině když přišli zpátky, řekli to. To chápu. Ale pak tu jsou pozůstatky minulosti, jež mi moc příjemné nejsou, jako třeba Jarek Nohavica. Když se to na něj provalilo, nedokázal se k tomu lidsky postavit. Vždyť mě lámali taky! Jednou přišel Mirek Hrdina z naší agentury – Středočeského krajského kulturního střediska –, který s nimi asi spolupracoval, a povídá nám: „Bacha! Kluci jdou po vás!“ My na to kašlali, viz ta Lucerna (legendární vystoupení z konce roku 1982, jež se stalo základem k zakázání Mišíkova veřejného vystupování a k několikaletému rozprášení skupiny Etc…; pozn. red.). Nejdřív mě zakázali a pak po několika měsících přišli, že se naskytla „situace“. Pozvali mě tehdy do Reduty. Trochu jsem se třásl. Jenže ten důstojník říkal chvílemi až tak komické věci jako třeba, ať si nemyslím, že by Elvis Presley nebyl tak slavný bez pomoci CIA … Tlak byl jasný, ale když jsem jim řekl: „Nezlobte se, musím vypadnout,“ estébák zkysnul a Mirek Hrdina za mnou ještě běžel po schodech nahoru a volal: „Ty vole, Vláďo, dej si s náma panáka, vždyť si posereš život!“ Byl jsem dost rozhozenej. Takže chápu, když to někdo podepsal. Život není černobílý.

Na jedné holešovické zdi se sice tehdy objevil neustále obnovovaný a policajty zamalovávaný nápis „Nechte zpívat Mišíka“, ale vy jste oficiálně zpívat nesměl, kde jste tou dobou hrál? A jak jste vnímal tehdejší underground?

Hrál jsem v zákazu, více méně jen na nějakých festivalech, které většinou pořádali – jak jinak – svazáci. Třeba v Olomouci na setkání folkových zpěváků. Dokonce mi dali honorář, nějaká slečna svazačka odevzdala účtenky na záclony, aby mně mohli vyplatit dvě stě padesát korun. Takže ty lidi byli docela fajn a zase to nebylo černobílý. S undergroundem jsem měl vlastně jen letmý dotek. Kdysi jsme chodili s Honzou Hrubým k Petrušce Šustrový na nějaké ty mejdany. Jenže oni pořád dokola poslouchali Plastiky a to my moc nemuseli. Až pak jednou Honza Petrušce povídá: „Hele, vypni to, to se nedá poslouchat, vždyť to je strašně falešný!“ Čímž ovšem nechci shazovat dopad Plastiků, ba naopak.

Suneme se zpátky vaším životem, nelze se nedotknout skupiny Flamengo a legendární desky z roku 1972 Kuře v hodinkách, již si dovolím označit za Marketu Lazarovou českého bigbítu ...

… když mě vyhodil Radim Hladík z Blue Effect, zavolal Erno Šedivý: „Hele, vole, co děláš? Nemáš čas?“ A já na to, že mám. Jejich Flamengo byla původně bluesová parta. Když jsem nastoupil, naznačoval jsem, že bychom měli hrát vlastní věci, vlastně šlo o spontánní dílo a hodně času jsme strávili ve zkušebně. Pepa Kalina, který se mimochodem později proslavil jako navigátor Karla Lopraise na Rallye Paříž–Dakar, psal anglický texty, hodně jsme tehdy hráli v Polsku, ale pak přišel můj kamarád, producent Hynek Žalčík, s nabídkou, že pokud to chceme natočit, tak jedině česky. Navrhl, abychom oslovili Josefa Kainara, který mimochodem těsně předtím otextoval Město Er Michalu Prokopovi. A protože jsem už znal volná přepracování amerických ever­greenů z jeho básnické sbírky, věděl jsem, jaký byl geniální básník a že jeho texty vždycky přímo vyzývaly k melodii. Sedli jsme do auta a zajeli za ním na Dobříš.

To musela být zvláštní výprava; začínající prověrky, a vy s kolegy vyrážíte do sídla právě normalizovaného Svazu československých spisovatelů na Dobříš.

Jsou jisté náznaky, proč byl Josef Kainar zatlačen do role předsedy přípravného výboru Československého svazu spisovatelů (Kainar zemřel na konci roku 1971, ještě před ustavením ČSS, takže se nedožil ani premiéry Kuřete v hodinkách o rok později; pozn. red.). Byl už nemocný, ale především myslím, že za tím stála jeho paní, kterou hluboce miloval. Víte, co ženský někdy dokážou, takže to asi vzal hlavně jako úlitbu své lásce. Na druhou stranu si totiž pamatuju, že když jsme seděli u něj na Dobříši v pokoji zařízeném ve stylu Ludvíka XIV. a společně poslouchali naši muziku, přišel tam nějaký pán, zřejmě řidič, s tím, že má odvézt soudruha Kainara na schůzi. A on mu povídá: „Josífku, já tady mám chlapce. Běžte si dát dolů páreček.“ Seděli jsme tam asi ještě další dvě hodiny, takže tu funkci evidentně moc neprožíval. On vyprávěl nám, jaké to bylo za války, a my jemu třeba o problémech se zákazama. Jak po nějakém koncertě někde v kulturáku, kde někteří mladí chodili na pivo do hospody a jiní se pomilovat do křoví, napsal jeden rozhořčený hasič dehonestující dopis ve smyslu toho, že „zapříčiňujeme absolutně asocialistické chování u mládeže“. Takže my kvůli tomu, že si to nějaké máničky šly rozdávat do křoví, dostali zákaz asi na tři týdny. Josef Kainar se u toho popadal za břicho a říkal: „To my za války jsme to měli s naším jazzovým orchestrem podobně.“ Takže jsme se bavili jako hudebník s hudebníkem.

Zmínil jste máničky, zvláště v sedmdesátých letech jste to neměli moc jednoduché.

Nikdy jsem nebyl ulítlý hippie. Teda je pravda, že jsem býval ověšenej, čím se dalo, ale to byla spíš legrace a částečně provokace. Já byl spontánní člověk, který byl šťastný, že se tím, co má rád, začal dokonce i živit, pak ta lehká euforie na pódiu, a navíc my muzikanti máme tu výhodu, že jak dohrajeme, lidi okamžitě zatleskaj’ – druhá euforka. Že tady chodili nějací „šediváci“ a že nás naháněli? V dobách akce „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“ (legendární televizní propaganda z první poloviny sedmdesátých let, v níž šéfkuchař našel v omáčce dlouhý vlas a na základě toho vyhodil dlouhovlasého učně; pozn. red.) to byl spíše folklór. Sice přituhovalo, ale když jsme seděli v hospodě a blížilo se nebezpečí, zpravidla za náma někdo přišel a řekl: „Bacha, kluci! Už jdou!“ A z putyky jsme se zdekovali. Hospodskému jsme ještě po cestě stačili říct: „Přijdem za chvilku!“ Nikdy jsem to moc dramaticky neprožíval a taky jsem nikdy nedostal do držky. I když s přibývajícím časem se vytlačují ty negativní pocity. Jasně že jsme zažívali diskriminaci některých hospodských – tak jsme se sebrali a prostě šli do jiný hospody. Když se totiž narodíš do pracovního tábora, kde se právo na práci změní na pracovní povinnost, tak v zemi, jež je obehnaná ostnatýma drátama, a když chceš utéct, tak tě klidně zastřelí, bereš to nedůstojné prostředí jako standard, a proto jsme z toho nebyli nijak zvlášť zděšení. Samozřejmě že mezi mladýma a rodičema byla neustálá schizofrenie, i má maminka mě neustále varovala: „Myslet si můžeš, co chceš, ale bacha, neblbni, nemluv a nezlob!“

Svého otce jste nepoznal – jaké bylo vůbec dětství s maminkou?

S maminkou jsme bydleli v natřikrát rozděleném bytě, na Letný na Obránců míru. Ve tři plus jedna, s jednou koupelnou a záchodem dohromady pro tři rodiny: Akademický malíř Bílek s manželkou, dvěma dětmi a s babičkou v kuchyni a jednom pokoji; pak bývalý majitel bytu pan Hejhal – napůl Němec, který si tam posléze vzal ženu s dítětem; a my s mámou. Koupelna patřila k části pana Hejhala, který nám tam občas dovolil se osprchovat. Jinak jsme chodili po návštěvách, kde mě maminka koupala. A jestli jsem něco v té době opravdu těžce nesl, bylo, že jsem neměl tátu, a proto jsem se upínal k fotkám. Dodnes z toho mám asi trauma, že jsem ho nepoznal a že údajně padnul v Koreji v roce 1947, tedy v době, kdy se tam ještě neválčilo.

V knize Vladimír Mišík – Letní rozhovor s Ondřejem Bezrem jste vyprávěl, že i v době, kdy jste už hrál například s Flamengem, vás maminka často vyháněla z postele brzy po ránu.

Nesnášela můj obrácený režim. V devět ráno vždycky v našem malinkém bytě spustila: „Co vyspáváš, mladej!“ A třískala hrncema. Pak jednou byla potichu jak myška a přišla až v jedenáct hodin: „Vláďo, máš tu dopis! Přišly ti nějaký peníze.“ Já, protože jsem nějaký honorář za desku čekal, kouknu na složenku, vidím dvojku, pomyslím si: Sakra, jen dva tisíce, a povídám: „Maminko, to mě kvůli tomu budíš?“ Ona perplex: „Tak se na to podívej!“ Kouknu se znova a tam je černý na bílým: 20 tisíc. To byl tehdy celoroční plat. Ten den byl úžasnej. Vyzvednu peníze, přijdu do kavárny Slavia a tam kamarádi. Normálně jsme měli všichni všechno spočítané na korunu. Usadím se a spustím: „Nechte to bejt, já to dneska beru.“ A jak jsem prásknul, že dobrý, že dnešní finanční situace všech je naprosto volná, uvolnila se fantazie: gruziňáky, dortíky … dekadentní odpoledne. Nikdo nešel do školy. Pak jsme si řekli, že nebudeme celý den jen chlastat, ale že půjdeme do Dejvic na divadlo, kde hrál náš kamarád Pavel Büchler. Tah jsme zakončili u slavného ­kiosku Na špejchaře (dnes již neexistující místo proslulých nočních setkání, vedle stejnojmenné hospody; pozn. red.), místní Elvis tam zpíval na stole, já asi taky zpíval ... Radost všeobecná, až přijeli fízlové a my se rozprchli, jako když hodíš granát. Bral jsem to domů přes Letenskou pláň, na sobě džínovou bundu, v ní 19 tisíc korun. Tou dobou jsem toho vydržel hodně, ale najednou před budovou ministerstva vnitra jsem zabloudil do křoví a pojednal poctivého „chačaturjana“, popošel ještě o kousek dál, až jsem pocítil slušnou únavu a s těma prachama jsem se tam svalil a usnul. Rozumíte, mánička v džínech, a u sebe takovej balík. Probudily mě kroky kolem pochodujících strážných se samopalama. To už bylo skoro ráno, zpoza keře čučím na policajty a říkám si: „Teď se nesmíš ani pohnout!“

Vycházející deska Královský večer končí dvěma písničkami o smrti, přemýšlíte o ní?

A kdo by v tomhle věku tak trochu o smrti nezapřemýšlel? Když to kolem v řadách kamarádů …

… pár vašich kolegů, kteří už nejsou mezi námi, jsem také znával: Vladimíra Padrůňka, Petra Kalandru, Ivana Khunta, Kášu Jahna nebo Ivana Wünsche …

A to je jen zlomek. Člověk se snaží vyhnout té ponurosti stáří především koncerty. Dnes už nejsem tak společensky aktivní. Jinak bych tady už možná nebyl. Doby, kdy jsme tři noci nespali a po koncertech na Moravě trávili čas ve sklípcích, jsou pryč. Já už brzdím a raději lehce doma popíjím už jen ty mé oblíbené single maltky. Ani mě moc nebaví chodit do hospod na kořalku, ne z důvodu, že by kolem nebyli známí, tady, na Letné, to žije. Většinou ale nabírám síly, abych mohl zase vyrazit na koncerty.

Jak byste se dnes charakteri­zoval?

Jako spokojený pracující důchodce, který má osm až 14 koncertů do měsíce, bezvadnou rodinu, skvělou kapelu, zaplaťpánbůh spoustu prima kamarádů, ale manželka Eva by mohla popsat, v jakém stavu po leckdy dlouhých cestách přijíždím domů a jak hodně vzdychám.

Rozhodně však nevzdycháte ze svých tří talentovaných dětí.

S Adamem (16 let, hudebník a herec; pozn. red.), který ještě nevylétl z hnízda, žijeme pořád. Navíc tenhle dům má takové fluidum, že náš majitel Jirka Matějovský, zvaný Čmoudík, tady o patro výš pronajal jeden byt Maťovi (38 let, hudebník a výtvarník; pozn. red.) a druhý Barunce (28 let, herečka). Takže jsme tady celá rodina. Občas pořádáme večeře. S Evou chodíme na Barunčina představení nebo na předchozí Adamovu kapelu The Colour­blinds spíš než na to jeho současné, popové angažmá. Snažím se mu do toho nemluvit. Dobře si pamatuju, jak moje maminka, zvyklá poslouchat swingové orchestry, vřeštěla, když ode mě poprvé slyšela Radio Luxembourg. Generace swingařů taky pohrdala bigbítem, dokonce Laco Déczi říkal, že rockového hudebníka poznáte po­dle toho, že na nástroj hraje „rok“. Z hudebního hlediska rád řeknu Adamovi, co se mi líbí a co ne, ale vůbec nezpochybňuju jeho teenagerovskou odvahu, a dokonce ji považuju za šťastnou. Takže, když jste se ptal, jak se cítím v té demokracii, tohle je jedna z věcí, která je skvělá, protože když děti něco uměj’, mohou se tím živit a jezdit po světě. Adam byl před například nedávnem v Americe, Bára na měsíc na stáži v Paříži. A zaplaťpánbůh, že žijou v jiným systému než třeba v Severní Koreji.

P. S.: Domluvili jsme, dali si posledního panáka a Vladimír dodal v reakci na nedávné televizní vystoupení Marty Semelové z KSČM v pořadu České televize Hyde park, v němž hájila popravu Milady Horákové argumentem, že se ke všemu přiznala:

„Úplně nejvíc mě teď naštvala ta komunistická poslankyně! Po tom všem, co se stalo, co je zdokumentované, je neuvěřitelné, že tahle bytost – nechci říci půvabného zjevu, ale je to přece jen žena – plácá takovéhle stalinistické strašidelnosti! Pak najednou jako pracující důchodce přestávám být v klidu!“


Vladimír Mišík zpíval s celou řadou kapel, od roku 1963, kdy si v šestnácti založil amatérskou kapelu Uragán, hrál například s Kometami, Matadors, Blue Effectem, Flamengem, Formací … V roce 1975 zakládá skupinu Etc…, se kterou s krátkou pauzou dvou let, kdy Vladimíra komunisté zakázali, hraje dodnes. V listopadu 1989 hrál na obří manifestaci na Letné, o rok později předskakoval Rolling Stones na Strahově. Jeho písničky Stříhali dohola malého chlapečka, Variace na renesanční téma nebo Proč ta růže uvadá zlidověly.





Kurzy měn
25,620
21,830
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře