Nejrychlejší pianista Maksim Mrvica: Přibližuji klasiku mladým. O snoby se nestarám | Reflex.cz
nahoru

Nejrychlejší pianista Maksim Mrvica: Přibližuji klasiku mladým. O snoby se nestarám

ANTONÍN KOCÁBEK1. dubna 2016 • 18:30
Nejrychlejší pianista Maksim Mrvica: Přibližuji klasiku mladým. O snoby se nestarám
foto: Maksim Mrvica PR

Chorvatský klavírista Maksim Mrvica prodává milióny desek a v jihovýchodní Asii je populárnější i adorovanější než mnohé hvězdy světového popu. Loni poprvé vystoupil i v Praze a o koncert byl takový zájem, že se po roce znovu představí hned dvakrát: 16. dubna v brněnském Sono centru a o den později pak v pražském Paláci Hybernia.

V souvislosti s vaší loňskou první návštěvou u nás média neopomněla zmínit, že jste nejrychlejším pianistou na světě. Jak jste k tomu titulu přišel?

Ano, tohle mají novináři rádi. Bylo to díky mému provedení skladby Let čmeláka Nikolaje Rimského-Korsakova, kdy mi celá skladba trvala 57 vteřin. Což se vážně zdá být jejím nejrychlejším provedením na světě, alespoň já jsem neslyšel rychlejší verzi. Odtud to pojmenování „nejrychlejší pianista“. Ta skladba je velmi obtížná právě vzhledem k její rychlosti.

Hrát na klavír jste začal až v osmi letech. Byl to pro vás nějaký handicap? Není to pro pianistu pozdě?

Možná trošku na začátku, ale já pak absolvoval dva ročníky studia klavíru během jednoho roku, takže jsem své kolegy mohl velice rychle dohonit.

Co vás později vedlo k tomu, věnovat se crossoveru, tedy kombinaci klasiky a popu, a nikoli tradiční klavírní interpretaci?

Vždycky mě zajímaly experimenty v hudbě a vždy jsem si i myslel, že klasická hudba potřebuje nový, moderní způsob provedení. Takže jsem začal dělat jiné pódiové úpravy a přidávat produkci na pódiu, i když jsem hrál klasickou hudbu. A nakonec jsem ji začal spojovat s jinými formami, protože v osobním životě jsem poslouchal elektronickou hudbu, takže jsem předpokládal, že spojení těchto dvou stylů může být i pro někoho jiného docela zajímavé.

Studoval jste na Záhřebské hudební akademii, hudební akademii Ference Liszta v Budapešti nebo později v Paříži. Co vašemu dnešnímu směřování říkají vaši profesoři?

Jsem v kontaktu se svým prvním učitelem v mém rodném městě Šibeniku i s profesorem ze Záhřebu a jejich zpětná vazba je docela dobrá. Zajímá je, co dělám. A také můj ruský profesor Igor Lazko, který mě vedl v Paříži, měl mnoho zajímavých postřehů. Myslím, že právě oni všichni vidí crossover jako dobrý způsob, jak s klasickou hudbou seznámit mladé lidi a jak jim ji přiblížit.

Nesetkal jste se s negativním hodnocením, nebo dokonce odsouzením toho, jak s klasikou nakládáte?

Přímo ne. Ale jsem si jist, že jsou i takoví, protože speciálně v oblasti kolem klasické hudby je spousta lidí, kteří se chovají snobsky a jsou uzavřeni jakémukoliv druhu experimentu. Nevadí mi to. Nestarám se o to, protože dělám tento styl hudby pro lidi, kteří ho mají rádi. A je spousta nejen mladých lidí, kteří chodí na mé show a líbí se jim. Takže se soustřeďuji především na ně.

Jedním ze zásadních momentů důležitých pro vaši kariéru byl určitě počátek spolupráce s manažerskou hvězdou Melem Bushem, jenž se už předtím staral například o Led Zeppelin, Davida Bowieho, Phila Collinse, Eltona Johna nebo Paula McCartneyho. Vzpomenete si ještě na úplně první setkání s ním?

Velmi dobře. Můj profesní život se v té chvíli obrátil vzhůru nohama. Potkali jsme se v Paříži. V té době jsem tam studoval a on za mnou přijel. Bylo to na doporučení několika našich společných přátel, protože tehdy hledal pianistu pro pětileté světové turné. Zahrál jsem mu a on pak řekl, že jeho hledání je u konce, protože jeho nový pianista budu já. Už předtím dělal crossoverové koncerty i s Vanessou-Mae a věděl jsem, s jakou spoustou dalších umělců už dříve spolupracoval, takže jsem byl velice šťastný, že si mě vybral. A okamžitě mi bylo jasné, že můj budoucí život bude naprosto odlišný od toho, který jsem žil do té doby.

Jaké vztahy máte dnes? Jste spíše přátelé, nebo je to především profesionální vztah?

Ano, jsme dobří přátelé. Je to už starší pán, nepracuje už se spoustou umělců, ale pro mě je důležité, že pracuje se mnou (smích). Děláme spolu už téměř čtrnáct let.

Mel Bush se v minulosti staral hlavně o rockové a popové hvězdy. Vás nikdy nelákalo, začít se věnovat jenom popu?

Ne, mně nikdy nešlo jen o popularitu. Je příjemné být úspěšný a je hezké mít kolem sebe lidi, kteří pomáhají prosadit váš styl hudby. A určitě je pro umělce skvělé, když vidí spoustu lidí, kteří ocení jeho snahu i tvorbu. Ale hudba vždy musí být na prvním místě.

Sledujete i ostatní kolegy, kteří se věnují podobnému žánru?

Občas ano. Poslouchal jsem rád album Forest Vanessy-Mae ještě dříve, než jsem sám začal dělat crossover. A mám rád její hudbu. Někdy se jdu podívat i na vystoupení jiných kolegů, třeba houslista David Garrett je skvělý. Jsem ale poměrně dost časově vytížený, sám mám spoustu koncertů a hodně času trávím na cestách.

Mají na vás nějaký vliv? Necháváte se rád inspirovat?

Nejde ani tak o inspiraci, jako spíš o informace. Zajímá mě, co moji kolegové dělají. Inspiraci čerpám spíš z klasické hudby a dalších zdrojů.

Vaši hudbu si hodně oblíbili sportovci, například krasobruslaři. A gymnastka Anna Pavlovová použila vaši skladbu pro svou sestavu i na olympiádě v Pekingu. Jaký vy sám máte vztah ke sportu?

Sám nejsem sportovec a asi nikoho nepřekvapí, že sport kvůli nebezpečí úrazu rukou ani nesmím provozovat. Ale možná i proto se rád setkávám s těmi sportovci, jimž se moje hudba líbí. Třeba loni v Moskvě to bylo s Irinou Sluckou, olympijskou vítězkou, která často používá moje skladby pro své jízdy. Moc mi děkovala za mou hudbu a já jí zas moc děkoval, že ji používá, protože ji tím skvěle propaguje. A také mám rád krasobruslení pro tu noblesu i tradici. Krasobruslaři musí mít klasické taneční vzdělání a na jejich exhibicích je zajímavé to spojení sportovního výkonu a klasického tance.

Jste velmi úspěšný, prodáváte milióny desek. Vaši podobně finančně zabezpečení kolegové často investují do sběratelství, například do umění. Za co nejraději utrácíte vy?

Za lepší život. Trvalo mi dlouho, než jsem se dostal tam, kde jsem dnes. Především po válce na Balkáně byla ekonomická situace v Chorvatsku velmi špatná, takže jsem byl opravdu až na dně. Když pak najednou přijde štěstí a vy se stanete úspěšným i finančně, tak peníze mají pro vás úplně jiný význam. A víte, že jste si je vydělal jen svou prací. Ano, mám rád svou práci.

Stále žijete v Chorvatsku?

Rozděluji svůj čas mezi Londýn a Záhřeb. Žiji v Londýně devět let, ale moje dcera chodí do školy v Záhřebu, takže opravdu hodně času trávím cestováním.

Máte nějaké speciální požadavky na pořadatele koncertů ohledně nástrojů, na něž hrajete? Nebo si dokonce vozíte svůj vlastní?

Ne, to by bylo příliš komplikované, vozit si vlastní klavír. Mám ale v rideru pouze tři značky klavírů, které důsledně požaduji. A to je Yamaha, Steinway a Fazioli.

Nejste tedy firemním hráčem pouze jedné konkrétní značky jako někteří jiní klavíristé?

V Asii ano — tam hraji pouze na piana Yamaha. Ale v Evropě nebo jinde ve světě hrávám rád i na jiné nástroje.

Při vašem prvním vystoupení v České republice byla jeho první část věnována klasickému repertoáru a druhá pak byla crossoverová. Jak budou vaše vystoupení probíhat tentokrát?

Poměr bude jiný. Pouze malá část večera bude klasická a větší prostor zůstane pro crossover. Ale mezi koncerty v Praze a v Brně rozdíl nebude. A také to tentokrát asi bude trošku víc show.

Maksim Mrvica

Chorvatský klavírista loni oslavil čtyřicáté narozeniny. Vyrůstal v Šibeniku, už ve dvanácti letech vydal své provedení Klavírního koncertu C Dur Josepha Haydna, ale pak musel svou dráhu přerušit kvůli válce na Balkáně. Po studiích v Záhřebu, Budapešti a Paříži vyhrál několik klavírních soutěží a v roce 1999 vydal své první album Gestures, obsahující skladby současných chorvatských skladatelů. Zatím poslední deska z roku 2015, nazvaná Croatian Rhapsody, je už jeho dvanáctá a čtvrtá pro nadnárodní vydavatelství Universal. Jeho nahrávky získaly Zlatou desku v Singapuru, Malajsii, Indonésii a Číně, platinovou v Tchaj-wanu i v Chorvatsku, a dvojitou platinu v Hongkongu. Celkem se jeho desek po celém světě prodalo více než čtyři miliony kusů a občas vystupuje i na stadionech pro mnohatisícové publikum. Jeho koncerty spíše připomínají představení popových hvězd: sám klavírista používá speciální kostýmy, bohatou světelnou show a lasery. 17. dubna se podruhé představí v Praze a o den dříve ho poprvé uvidí i návštěvníci v Brně.

ANTONÍN KOCÁBEK

Klíčová slova:
hudbarozhovor


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější