Ruský vědec: „Lidé mají strach z radioaktivity zbytečně, vždyť může i prospívat“ | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ruský vědec: „Lidé mají strach z radioaktivity zbytečně, vždyť může i prospívat“

Jan Jandourek14. dubna 2014 • 15:00
Ruský vědec: „Lidé mají strach z radioaktivity zbytečně, vždyť může i prospívat“
Georgij Iljič Tošinskij
• foto: 
Atominfo.ru

Georgij Iljič Tošinskij (86): „Pokud jde o ideologii, byli jsme sice všichni už od dětství pod určitým ideologickým tlakem, a když je pod ním člověk pořád, nemůže ho to neovlivnit. Na druhou stranu jsme si uvědomovali, že je studená válka, a věděli jsme, že USA mají plán jaderného útoku na SSSR. Proto jsme ze všech sil pracovali na vývoji reaktoru pro jaderné ponorky a byli jsme na to hrdí.“

reklama

Rozhovor s profesorem Tošinským jsme dělali již před časem. Najednou je znova aktuální. Vyostřuje se díky nové mezinárodní krizi situace kolem energetiky. V těchto dnech panel OSN vyzval k obnově jaderné energetiky. Jiné země od ní zase ustupují. Názory profesora Tošinského budou znít dost provokativně.

Pokud jde o historii sovětské a ruské vědy, člověka napadne, jak si mohla udržet úroveň. Přešla jedna revoluce a druhá světová válka…

Bude to znít staromódně, ale to slovo, které bych použil, je patriotismus, láska k vlasti.

To byl hnací motor, jenž byl pro spoustu lidí hlavní. Ruská věda zažila v posledních letech ledacos, zvláště v devadesátých letech, kdy došlo k velkému odlivu mozků do zahraničí a pozastavilo se fakticky financování celé ruské vědy. Všichni lidé ale neodešli, pro mnohé byla láska k vlasti a vědě hnacím motorem, který je vedl k tomu, aby zůstali. Teď se situace mění, peníze přicházejí a lidé zůstávají. Někteří se dokonce vracejí zpátky.

Pro každého vědce je velmi důležité, aby jeho bádání bylo použitelné, a to také v jeho vlasti. Především pro starší generaci vědců.

Jak to za vás bylo?

Vzpomínám si z mládí, kdy jsem jako čerstvý absolvent přišel do ústavu, kde byl šéfem Alexandr Iljič Lejpunskij, a pracovali jsme ve skupině, jež dělala jaderný reaktor pro ponorky. Byli jsme docela mladí lidé, bylo nám pětadvacet třicet let. Představte si, že třeba náš vědecký šéf mohl přijít a říci: „Tak, přátelé, v jedenáct večer si uděláme poradu.“ Světlo v oknech nezhasínalo do dvou do tří v noci a ráno jsme zase byli v práci.

V jedné knize od Alexandra Solženicyna je scéna, jak na ideologické přednášce sedí v zadní řadě dva vědci a tajně pracují na nějakých plánech, aby neztráceli čas. Je tohle duše ruského vědce, že je nejdříve odborníkem a Rusem a ideové věci nechává stranou? Když Čech slyší o atomové ponorce, představí si za tím něco ideologického.

Věda zůstávala vědou a vědecký život vědeckým životem, nicméně život byl obohacený tím, že jsme hodně sportovali, chodili na výlety, k tomu jsme vedli aktivní kulturní život, jezdili do Moskvy na koncerty a další kulturní akce, na divadelní představení i přednášky na polytechniku. Nezapomínejte, že byla doba uvolnění politické situace. Pokud jde o ideologii, byli jsme sice všichni už od dětství pod určitým ideologickým tlakem, a když je pod ním člověk pořád, nemůže ho to neovlivnit. Na druhou stranu jsme si uvědomovali, že je studená válka, a věděli jsme, že USA mají plán jaderného útoku na SSSR. Proto jsme ze všech sil pracovali na vývoji reaktoru pro jaderné ponorky a byli na to hrdí.

Na druhou stranu vědec zůstává vědcem nejen ve svém oboru, ale je vědcem v každodenním životě a je zvyklý pořád analyzovat informace, které dostává. Zažili jsme otřesy, zemětřesení v politice.

Jaká zemětřesení?

Stačí připomenout Beriju, jenž byl později označen za nepřítele lidu. Všichni jsme tušili, že je to boj o moc. Pak přišel v roce 1956 Chruščovův proslulý proslov o Stalinově kultu. Avšak už jsme na to byli zvyklí a neviděli za tím ideologii, ale zase boj o moc. Dalším zemětřesením byl rok 1968, to námi otřáslo stejně jako s vámi. Potom přišlo období perestrojky, kdy se ne všechno, co bylo tak hezky řečeno, uskutečnilo. Na druhou stranu se leccos podařilo, stačí si vzpomenout na pád berlínské zdi.

Na Západě se dnes ohledně jaderné energetiky hodně hovoří o otázce bezpečnosti. Znova se ta otázka otevřela po nehodě ve Fukušimě. Čím byste mohl argumentovat ve prospěch bezpečnosti jaderných reaktorů? V Německu došlo ke změně celé energetické koncepce.

Jde o to, co chápeme pod pojmem bezpečnost. Žijeme v nebezpečném světě. Každý den v televizi ukazují katastrofy, letadla padají, bourají vlaky, všude děsivé havárie automobilů, to všechno je technika. A to nemluvím o přírodních událostech, jako je tsunami, tornádo nebo zemětřesení, kde jsou tisíce obětí. Při posledním tsunami v Japonsku zahynulo 16 tisíc lidí. Pokud jde o nehodu v jaderné elektrárně ve Fukušimě, tak tam není ani jedna prokázaná oběť. A všechny televize a noviny mají zprávy jen o Fukušimě.

Pochopitelně chápu lidi, kteří se toho obávají. Mohu uvést příklad z vlastní rodiny. Mám syna v Japonsku, je ruským vědcem a zabývá se jadernou energetikou. Má za ženu Japonku a má tam malého syna. Sám se jako vědec nebojí, ale jeho žena ano.

Lidé se smířili s tím, že přírodní živly jsou a budou, ale nepřestali se jich bát. V Japonsku lidé také zůstávají žít, i když ty přírodní katastrofy hrozí dál.

Ale elektráren se bojí…

Pokud však jde o jaderné elektrárny, postavili je a provozují lidé, proto je také vztah lidí k jaderné energetice jiný. Někteří mají strach z radiace. Ten strach je iracionální, nedá se vysvětlit. Proč se lidé tak bojí radioaktivity, velké i malé? Protože se nedá ucítit a vnímat nějakým lidským orgánem, nemůžeme to nebezpečí odhalit, není vidět, i když ji přístroje dokážou přesně změřit. Proto se nám jeví tak velká a nepřekonatelná.

Existují údaje, že lidé přeceňují nebezpečí radioaktivity tisíckrát a vícekrát. Před nedávnem v Moskvě proběhl seminář, kde zazněla přesná čísla, kolik lidí zahynulo v důsledku havárií na jaderných elektrárnách. Jedná se o 73 lidí za celou dobu existence jaderných objektů po celém světě. A kolik lidí se zabije při autonehodách? Podle posledních údajů 1,2 miliónu lidí za rok.

Obětí 73 včetně Černobylu?

Včetně Černobylu.

Byly tam ale uzavřené celé oblasti, kam se lidé dodnes nemohou vrátit, takže taková banalita to není.

Šlo spíše o politické rozhodnutí, nebylo odůvodněno vědeckými výzkumy. Gorbačov cítil vinu a odpovědnost a bylo pro něj jednodušší udělat rozhodnutí, jež by nějakým způsobem podpořila lidi. Mám na mysli výplatu kompenzací obyvatel v evakuované zóně a jejich přestěhování.

Ale z vědeckého hlediska nemůžeme říci, jak to lidi ovlivnilo. Je tu radiofobie, která ovlivnila celou společnost. Mnohá onemocnění, jež jsou dnes považována za následky radiace, mají ve skutečnosti psychosomatické příčiny. To znamená, že si je vyvoláváme právě naší radiofobií, pocitem bezmoci před neviditelnou hrozbou. To vede k tomu, že úplně zdravý člověk na sobě začíná hledat a nacházet příznaky nejrůznějších nemocí, které připisuje vlivu radiace.

Lidé ve skutečnosti vědí jen velice málo o tom, jaké jsou účinky malých dávek radiace na lidské zdraví a organismus. Příkladem může být třeba život v regionech, kde jsou ložiska uranu, třeba v Čechách, na Sibiři, na Kavkaze. Tam přece všude vznikají lázně, kam se lidé přijíždějí zotavovat a léčit. Jsou jim ordinovány radonové lázně a radon – to je přece radiace. Ale o tom se málo ví a píše.

Ještě bych udělal jedno srovnání, na každé jaderné elektrárně, nejen v Rusku, kde se pracuje s radioaktivitou, mají zařízení, jež ukazuje míru radioaktivity. A mohu vám říci, že úroveň radiace tam nedosahuje vysokých hodnot a je nižší, než je například úroveň přírodní radiace v Brazílii nebo v Mexiku, kde je místy třeba až padesátkrát vyšší než v nějakém městečku u jaderné elektrárny, a lidé tam přesto žijí a nic se neděje. Na Kavkaze lidé žijí velmi dlouho, ta oblast je proslulá tím, že se tam dožívají vysokého věku a neztrácejí zdravý úsudek ani v 80 nebo v 90 letech. A přitom je tam úroveň přirozené radiace mnohokrát vyšší než v jaderných objektech.

Chcete říci, že o nic nejde?

Chtěl bych ještě uvést dva příklady. Za prvé: radiace v malých dávkách posiluje imunitu organismu. Je znám experiment, při němž vědci porovnávali dvě skupiny bílých myší, které byly vystaveny různým dávkám radiace. Jedna skupina byla v olověných krabicích, kde byl filtrovaný vzduch. Měly speciální žrádlo, jež neobsahovalo žádnou příměs radioaktivity. Druhá žila v úplně standardním prostředí. Ta první skupina se dožívala nižšího věku. To znamená, že malé dávky radiace prospívají imunitnímu systému už jen z toho důvodu, že samy jsou neoddělitelnou součástí prostředí, ve kterém žijeme.

Ještě ten druhý příklad: chtěl bych zmínit polonium. To je radioaktivní prvek, jenž vzniká v rámci jaderné reakce. Na veřejnosti se o něm začalo mluvit po případu s Litviněnkem, který byl v Londýně otráven poloniem. Polonium se získává a je využíváno speciálně jako zdroj neutronů. V 90. letech proběhl v USA, ve státě Ohio, výzkum, v jehož rámci byl monitorován zdravotní vztah čtyř a půl tisíce lidí, kteří pracovali s poloniem. Výsledek byl takový, že se nezjistila žádná korelace mezi úmrtností a tím, že ti lidé pracovali s poloniem. Dokonce ani lidé, kteří dostávali tisíckrát větší dávku, než je běžné, norma je jeden milisievert za rok, neměli větší zdravotní problémy než lidé z kontrolní skupiny.

To snad ale neznamená, že bychom měli být shovívaví k projektantům bezpečnostních systémů nebo samotných reaktorů?

To v žádném případě. Nesmíme stavět žádné jaderné elektrárny, na nichž by mohlo dojít k havárii. V roce 2011 měl generální ředitel Rossatomu Sergej Kirilenko projev na mezinárodním kongresu o zdokonalování jaderných elektráren, jenž se v Nice uskutečnil krátce po havárii JE Fukušima. Strategii Rossatomu popsal následujícím způsobem. První fází – v krátkodobém výhledu – bylo provedení zátěžových testů na ruských jaderných elektrárnách, jež jsou v provozu, a kontrola jejich odolnosti. Tato fáze se uskutečnila a potvrdila odolnost jaderných elektráren i v mimořádných situacích. Další etapou – střednědobou — je modernizace projektů jaderných elektráren, které jsou ve výstavbě. A třetí, dlouhodobá etapa je vývoj reaktorů, jež mají takzvanou přirozenou bezpečnost.

Co je to přirozená bezpečnost?

Vždy, když pracujeme s radiací, tu jisté riziko existuje. Ale reaktory s přirozenou bezpečností se liší tím, že i když k něčemu nepředvídatelnému dojde, radiace nikdy neunikne ven z reaktoru, nikdy, za žádných okolností. V současné době takový reaktor vyvíjíme – jde o SVBR-100, kde je chladícím médiem směs olova a bismutu. Představte si, že tato směs má bod varu až při teplotě 1700 stupňů Celsia. To znamená, že tam zkrátka nemůže dojít k situaci, kdy začnou vznikat páry nebo plyny pod vysokým tlakem. A právě takové plyny znamenají hlavní riziko výbuchu a následného úniku radioaktivních částic ven z reaktoru. V Rusku se také vyvíjí reaktor BREST-300 s čistě olověným chlazením. Rád bych zdůraznil, že žádná z havárií na JE, ani těch nejtěžších, nebyla havárií tak říkajíc jadernou. K explozím, jež následně vedly ke škodám a úniku radiace na velké území, došlo v důsledku vysokého tlaku páry, který se stal příčinou výbuchu vodíku.

Není budoucnost jaderné energetiky spíše v menších reaktorech? Sám jste projektoval reaktory pro atomové ponorky, to je určitě něco jiného než ty kolosy s velkými chladicími věžemi.

Víte, docela s vámi souhlasím. Ve světě teď začíná skutečný boom projektů jaderných elektráren o malém výkonu. Vždyť na základě zkušeností s výzkumným reaktorem o malém výkonu je možné vyrábět energobloky o nejrůznějším výkonu, podle přání zákazníka. Podstata je ovšem v ekonomice. Pokud se začnou používat reaktory o malém výkonu, dosáhnete konkurenceschopnosti díky jejich sériové výrobě a tomu, že je celé můžete smontovat ve výrobním podniku. Totéž platí pro chladicí věže, jež jsou i na tepelných elektrárnách. Jsou nezbytné pro termodynamiku celého procesu – když nejsou chladicí věže, musíte mít velkou řeku, která chlazení zařídí. Nevyužité teplo je třeba odvést do okolního prostředí. To je přírodní zákon, jenž platí pro libovolný způsob přeměny prvotní tepelné energie.

Jednou z hlavních předností malých reaktorů jsou jejich rozměry. Malé reaktory do výkonu 100 MW můžete naložit na vlak a odvézt na místo určení. Lehce se instaluje a jeho provozování je poměrně jednoduché. Cena klasického reaktoru vzrostla po Černobylu dvakrát jen kvůli nezbytným investicím do zvýšení bezpečnosti.

Vy tedy věříte v budoucnost jaderné energetiky, vzdor vší skepsi…

Jenom jaderná energetika může lidstvu zajistit budoucnost. Globální oteplování nás nutí, abychom se intenzívně zaměřili na bezemisní zdroje energie. Kromě toho dochází k růstu populace v zemích jako Indie, Čína nebo Bangladéš. Všichni tam brzy budou chtít mít auto, ale musí to být auta s ekologicky čistými motory. Dnes to jsou elektromobily. Takže budou potřebovat ekologicky čisté zdroje energie o velkém výkonu, aby mohli nabíjet akumulátory. Budou nezbytné i reaktory, které zajistí odsolování mořské vody. A budou i takové, jež nám pomohou poznávat vzdálený vesmír. Objeví se nové technologie, které jsou dnes jen na papíře. Jaderná energetika má budoucnost. Je to mé přesvědčení, jež není založeno na víře, ale na poznatcích a faktech.

Georgij Iljič Tošinskij (86) patří k nejstarší generaci jaderných vědců a celý svůj profesní život věnoval malým jaderným reaktorům: je autorem pohonu pro nejrychlejší jaderné ponorky třídy Alfa projektu 705K, na nichž pracoval několik desítek let. V 90. letech jako první přišel s návrhem využít je v civilní jaderné energetice. Jezdí často přednášet do Česka.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama