Josef Dobeš

Josef Dobeš Zdroj: Jan Ignác Říha

Ministr Dobeš je pro dobrovolnou sexuální výchovu

O tom, jak se ministr Kalousek šalamounsky vykrucuje z obviňování ministra Vondry, o tom, jak se poslanec Huml nemohl rozhodnout, zdali chce nebo nechce být vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání a také o tom, jak panu Bělohradskému vadí Reflex.

V souvislosti s „Případem Vondra“ poskytl Miroslav Kalousek rozhovor Právu, MfD a Lidovým novinám. Vondru už k rezignaci nevyzývá, ostatně nežádali prý Vondrovu rezignaci kvůli smlouvě s Promopro, ale kvůli nedostatečnému pokání. K tomu je třeba říci, že pokání ovšem žádali kvůli smlouvě s Promopro, takže tohle je pokrytecká finta. Pokud jde o dohodnutou formu pokání, tvrdí, že na ní „padla jasná a závazná slova, jak bude probíhat čtvrteční schůze Sněmovny“. Jasná a závazná slova prý zněla: „Vondra si posype hlavu popelem a především si udrží naprostý distanc od nějaké teorie spiknutí oproti němu.“(MfD) „Pan ministr Vondra vystoupí sám a dostatečně se omluví.“ To je víc než mlhavé, co znamená „fatální porušení“ takové dohody, co znamená „dostatečně se omluvit“, resp. „posypat si hlavu popelem“? kdo bude rozhodovat, zda je to „dostatečné“? Podle Kalouska byla prý na koaliční schůzce (či bezprostředně po ní?) uzavřena dohoda „na bázi důvěry“ mezi Vondrou a ministrem Schwarzenbergem, měli spolu dohodnout formulace.

 

 

Po Vondrově projevu ve Sněmovně se Kalousek prý ptal Schwarzenberga, „zda obsah projevu byl tím, na čem se dohodli“, a Schwarzenberg řekl, že ne. (Vondra ovšem zase prohlásil, že omluvné formulace se Schwarzenbergem konzultoval, měl by se tedy vyjádřit přímo pan Schwarzenberg). Jinak musel ovšem ministr Vondra klesnout dost hluboko, když na tak ponižující podmínky přistoupil, normální člověk by žadatele poslal někam a funkcí by praštil. Pan Vondra je ovšem, jak říká, „politik“ a pro ty zřejmě platí jiná pravidla. TOP09 i Věci veřejné tvrdí, že nechtějí koalici rozbít, to by ještě scházelo, podtrhli by si sami pod sebou stoličku. TOP09 stačí, že Vondru (a zprostředkovaně i ODS) dostatečně dehonestovala. Není vyloučeno, že se to teď s Vondrou potáhne jako s Čunkem. Klesla už ODS (pokud jde o politickou váhu, samozřejmě) na úroveň KDU-ČSL?

 

 

Poslanec Huml nejprve chtěl být vydán Sněmovnou k trestnímu stíhání, pak nechtěl, pak zase chtěl. Nakonec nebyl, pro jeho vydání nehlasovalo dost poslanců. On sám se při hlasování zdržel, což je v podstatě totéž, jako kdyby byl proti (počítají se hlasy pro). Takže nakonec nechtěl. Jeho stranický kolega ministr Dobeš prohlásil: „Ti, kteří nehlasovali pro vydání, jsou politickými dinosaury“. Když člen VV prohlásí o někom, že je politický dinosaurus, je to ta nejstrašnější nadávka a prokletí, jaké si lze představit (asi jako když Pavel Landovský řekne o někom,že je „kokotführer“).
A když už jsme u ministra Dobeše, chce, aby se na základních školách vyučovala sexuální výchova, ovšem v rámci nepovinného předmětu „etická výchova“. To je řešení jednak šalamounské, jednak podivné, věcně to patří do biologie (něco jiného je láska, ale ta se snad nemusí vyučovat). Proč by se měli žáci základních škol vyučovat, že děti nenosí čáp, jenom nepovinně?

 

 

Václav Bělohradský otiskl v Právu po dlouhé době článek, který mi připadá docela zajímavý. Upozorňuje, že diskontinuita státu vede k potřebě zdůvodňovat jej ideologicky („platí obecně, že stát, který netrvá, se musí trvale zdůvodňovat mytologickými prostředky“), což v Česku způsobuje vlny antipolitiky. V loňské volební kampani to podle něho byla jednak „brutální delegitimace demokratické levice“, jednak „masové využití morální paniku vzbuzujících hesel o vládě kmotrů, o všepronikající korupci, proti níž lze bojovat jen založením nových antipolitických stran, jejichž antipolitičnost symbolizují postavy jako kníže Schwarzenberg nebo novinář Radek John. V demokratických zemích se proti korupci nedemonstruje na ulicích, kdo má informace o spiknutí kmotrů, předá je policii, pokud ne, jedná se o morální paniku.“ „Způsob střídání vlád a elit nesmí připouštět vítěze nebo poražené totální, musí mít jen vítěze nebo poražené marginální“, nesmí se připustit, aby vítězové zavedli pravidla, podle nichž už budou vítězit vždy. Bělohradský dále mluví o „produktivní ose střídání“, podle níž se formují instance vlády i opozice, střídají se liberálové se socialisty. „V Česku ideje nejsou nástroje k pochopení světa, které vyměníme, když se svět změní a už mu neodpovídají, v Česku se ideje vyznávají. Je to dědictví dob, v nichž se za ideje umíralo v Kostnici, na střelnici v Kobylisích či v uranových dolech. Místo aby se idejí využívalo k popisu situací, které se snažíme vyřešit, jsou vyznávány jako Pravda, pro kterou se musíme obětovat.“ To poslední by chtělo asi nějak upřesnit, proč má „svět“ přednost před „idejemi“, co je to „svět“, navíc za ideje se vždycky umírá, jen to někdy trvá déle a míň to bolí. Nicméně jakési pseudonáboženské uvažování (fanatismus) je u nás dost časté – jenže, řekl bych, napravo i nalevo.

 

 

Nezdá se mi např., že „mediální obraz Paroubka jako diktátora“ by byl úplně od věci, Paroubek znamenal skutečné nebezpečí a jeho „levicovost“ byla vzhledem k tomu nebezpečí něco podružného a nezajímavého (Sobotka ani Hašek žádné srovnatelné nebezpečí neznamenají, i když se jim nepodařilo od paroubkovské politiky docela distancovat). Panu Bělohradskému vadí Reflex, mně zase nenávistné výlevy lidí jako Martin Hekrdla, Jiří Hanák, Jan Keller. A když tvrdí, že „tato vláda je jiná než vlády předchozí,… je nejen nejhorší od roku 1989, ale … vychyluje osu politických změn z lib-lab (liberální, labouristický, bd) do jiné, brutální polohy, která nemá v Česku obdoby“, přehání a prezentuje zleva totéž, co kritizuje napravo. Tahle vláda jistě není nic moc, ale to, co ji odlišuje např. od Špidlovy koalice, je jen a jen to, že má velkou většinu v parlamentu. Navíc podle průzkumů veřejného mínění průběžně ztrácí podporu ve veřejnosti, takže princip střídání se nezdá být ohrožen. A konečně, politiku je třeba posuzovat z toho hlediska, je-li pravdivá, správná, spravedlivá, a to může být, když klade důraz na iniciativu, i když klade důraz na solidaritu. Je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení.

 

V Lidových novinách pokračuje diskuse o Havlově filmu Odcházení. Vlastně toani moc velká diskuse není. K tématu se vrátím.

 

Více na: http://www.bohumildolezal.lidovky.cz/