Po lékařích, kteří se rozhodli, že jsou až třikrát cennější lidé než my ostatní, čehož se po jejich úspěchu u vlády chytili i policisté a hasiči, nadešel čas: dejme výpověď všichni!
Pokaždé, když slyším, že jsme rukojmí lékařů, policistů, hasičů či kohokoli jiného placeného ne úplně špatně z našich daní, kdo se nyní rozhodl, že si právě jeho profese zaslouží vyšší ohodnocení, mám chuť pomalovat sousedovi starou dodávku, přes hlavu navléct legrační triko, nechat růst knír a vzít za rukojmí milé ženy z naší mzdové účtárny. Nechám je naživu pouze tehdy, přestanou-li okamžitě z mé hrubé mzdy posílat státu jakékoli daně.
A nejen z mé: z hrubých mezd všech zaměstnanců v domě. A to není vše - stejně jako třeba Martin Engel, jestli jej znáte, nejsem žádný troškař: ze mzdové kanceláře zavolám mistru PR falše Jiřímu Hrabovskému a za pár miliónů jej požádám, aby můj vzkaz hezky profesionálně večer komunikoval v TV všem ostatním zaměstnancům v soukromé sféře. Bude znít asi takhle: ZAMĚSTANCI VEŘEJNÉ SPRÁVY, DÍKY! UŽ ANI KORUNU!
Samozřejmě že ne! Ostatně zkuste přijít za šéfem firmy a říct mu: včera jsem viděl souseda v novém ferrari, a tak jsem doma trochu přemýšlel a počítal. Patnáct procent navrch teď hned, deset procent příští rok a potom…. Potom uvidím a dám vědět.
Je to perverzní. Jak můžeme být my rukojmími těch, které platíme? Co to je sakra za zvrácenou logiku? Žijeme pořád v komunismu? Jestli si to naši veřejní zaměstnanci myslí, přestaňme je platit.
Nemusíme se bát anarchie. Pokaždé, když se s velkou bolestí podívám na výplatní pásku a vidím, kolik svých peněz posílám jiným lidem, říkám si: za tohle bych se denně mohl nechat prohmatávat sympatickou mladou lékařkou a platit si soukromé detektivy, byť možná ne z ABL. Kde ty všechny prachy jsou?
