Zpráva o tom, že zemřel bývalý novinář, disident, ministr zahraničí, předseda nevýznamné malé strany a nakonec senátor, mě zaskočila. 73 let, to není dnes přece žádný věk. Jenomže jak se říká, na smrt není žádný věk vhodný.
Životní dráha Jiřího Dienstbiera opakovala oblouk, kterým prošlo mnoho jiných. Nejdříve byl komunista a úspěšný novinář. Mimo jiné byl v letech 1968 - 1969 zahraničním dopisovatelem v USA, pak ho v roce 1969 vyhodili ze strany. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77 a dvakrát byl její mluvčí. Od roku 1979 do 1982 byl vězněn. Po převratu v roce 1989 se stal ministrem zahraničí. Po rozkladu Občanského fóra se do vysoké politiky už nikdy nevrátil. Jeho šéfování jedné malé straně, která měla v názvu příliš mnoho písmen, je spíše tragokomická záležitost.
V komentářích se jistě objeví mnoho zmínek o bývalých komunistech, co měli vždycky navrch. Je to jedna z polovičních pravd. Jedni řeknou, jak kdysi zaznělo třeba na Neviditelném psu v době, kdy se spekulovalo o Dienstbierovi před poslední volbou jako kandidátovi na prezidenta, že byl členem zločinecké organizace, a tak nemá na Hradě co dělat. Jiní namítnou, že byl delší dobu mimo stranu než v ní a že ona sama ho vytěsnila jako cizí těleso. Za odpor proti režimu, který kdysi podporoval, skončil ve vězení. V takovém vězení, ve kterém se řada těch, co v žádné straně nikdy nebyli, nikdy neocitla, protože nebylo proč, byli vždycky spolehlivě zticha. Tohle ať si Bůh sám posoudí a rozsoudí, nebyl jsem u toho.
Faktem je, že je lepší se mýlit v první polovině života, než v té druhé. Ostatně my, co jsme třeba katolíci, o kterých se říká, že jsou také členy zločinecké organizace, máme pro členy jiných zločineckých organizací jisté pochopení. Taky mi vytýkají, že jsem dobýval Cařihrad a upaloval čarodějnice a já bych přitom spadnul z koně už po půl minutě a s čarodějnicemi bych raději hřešil, než je zbožně upaloval. Ale co se dá dělat, stigma je stigma.
Jisté je, že Jiří Dienstbier byl levicový intelektuál, kterému lze levicost věřit snáze, něž některým jiným. Našel jsem jeho článek v Parlamentních listech. Psal tam 3. 11., o návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Byl proti. Píše tam doslova: "Přestože sám jsem byl v šedesátých letech členem KSČ, mohl bych se možná jako aktivní odpůrce režimu v normalizaci, jako chartista, dvakrát mluvčí Charty, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, vydavatel samizdatových tisků, absolvent desítek výslechů, domovních prohlídek a tříletého vězení, za nějakého odpůrce kvalifikovat. Právě proto mě ani nenapadne, abych se nějakého uznání dožadoval. Vím, co jsem dělal, a považoval bych za urážku, aby kvalitu mého života posuzovaly úřady."
Argumenty jsou to dobré. Neřeší ale nijak situaci lidí, kterým režim zničil život a dnes jsou na tom hůře, než jejich nikdy nestíhaní pronásledovatelé, co si žijí v blahobytu. Takový byl zřejmě život a názory Jiřího Dienstbiera. Pravda vedle omylu, ruku v ruce, až do posledních dní.
V každém případě je možné, že jméno Jiří Dienstbier v politice nezmizí, protože se do ní za velké mediální pozornosti pustil i jeho syn. Paradoxně zemřel Dienstbier starší právě v den, kdy se pozornost upřela na jeho syna, který se aspoň symbolicky pokusil vzdorovat trendům v pražské ČSSD. Ale to už je jiná kapitola.
