Vít Bárta

Vít Bárta Zdroj: Stanislav Krupař

Referenda Věcí veřejných: Cesta ke zkáze

Věci veřejné se chtějí ptát ve svém stranickém referendu na některé důležité reformní otázky. Připadá jim to demokratické. Může se ovšem stát, že pár hlasů anonymních lidí celou koalici a reformy pohřbí.

 

Hlasovat má asi dvacet tisíc lidí a otázky jsou čtyři. A zavání nesmyslem. Tak třeba první otázka: „Mají VV vyjednávat se svými koaličními partnery, aby byly základní principy důchodové a zdravotní reformy schváleny jako ústavní zákon?“ Potíž je v tom, že pokud véčkaři, třeba 11 tisíc lidí, řeknou, že ano, chybí koalici dva hlasy. Ty by koalice musela sehnat od opozice. Jaká by asi byla cena takového hlasu? Sotva jsme se zbavili přízraku Melčáka a křehkého vládnutí, způsobí najednou tento problém vládní strana. Koalice, která má nejsilnější většinu ve Sněmovně za několik posledních vlád, by tak byla VV uvržena v nejdůležitějších hlasováních zase zpět do dob stále se třesoucí Topolánkovy vlády. Dát hlas lidu vypadá korektně, ale má o osudu koaliční smlouvy rozhodnout několik tisíc, ale třeba taky jen několik set hlasů? A tím o reformách, které se týkají generace? Miliony lidí daly přednost pravicovému vládnutí, pár tisíc to může zvrátit. Co vypadá na první pohled demokraticky, demokratické není.

 

 

Ostatně hned na jedné další otázce je vidět úskalí všech referend, totiž otázky návodné: „Souhlasíte se sjednocením DPH na 19 % pod záminkou financování důchodů bez plné kompenzace důchodcům a rodinám s dětmi?“ Véčkař se hned vyděsí, že by se mělo něco dít „pod záminkou“. Jak dojde na záminky, je zle. S tím slušný člověk nemůže souhlasit. Podobným stylem se můžeme ptát na cokoli. Samozřejmě, že každý véčkař je odborníkem na daně, na to vemte jed.

 

 

Je jasné, že na zásadní reformy by měl být jakýsi soulad mezi koalicí a opozicí, protože se týkají všech. Jisté ale taky je, že takový soulad u nás nemůže nastat, protože politika tu připomíná zákopovou válku a obě strany se nenávidí. Výsledek bude jen jeden, žádné reformy, které by stály za řeč, nebudou. Pak ovšem teprve nastane ten pravý kapitalismus jako řemen, kdy se každý bude muset starat sám o sobe, protože stát už pro nikoho nehne ani prstem, protože bude zcela ochrnutý. A bude úplně jedno, co si o tom bude myslet nějaký véčkař.