Všem nám bude chybět. Samozřejmě myslím padlého šéfa ČSSD Jiřího Paroubka, strašáka voleb; v polistopadové politice byl výjimečným úkazem. Nikdo neměl takový talent šlápnout do jediného hovna široko daleko a pak dělat, že ho má na botě někdo jiný.
Paroubek se minul časem - zhruba o pětatřicet let. Politicky se měl udělat počátkem sedmdesátých let, měl pro ně veškerý talent: fyziognomii, vkus, slovník, myšlení i politické reflexy. Coby milovník špatných obleků a poslední dobou i hokeje to mohl dotáhnout až na tajemníka pro sport a okresního cvičitele blonďaté sekce dívčí spartakiády. Vzhledem k jeho blízkým kontaktům by jistě neměl nouzi ani o bony.
Místo toho to zkusil patnáct let po Listopadu. Vlastně je to jeho největší ironie: jako sociální demokrat se měl stát českým Blairem či Schröderem mladých, kteří obvykle volí srdcem, než se poprvé podívají na výplatní pásce do kolonky daní a začnou stát nenávidět. Místo toho se pro ně stal Klementem Gottwaldem, co je nechá zmlátit.
Jak labouristé, tak němečtí sociální demokraté se posunuli doprava, když pochopili, že státní kasu neplní stát, ale lidi; Paroubek vsadil v přesný opak: lidsky přesný opak romantika si začal hrát na českého Janošíka, jenž bere bohatým a dává chudým. Problém je, že v Česku jsme všichni víceméně chudí, nepočítáme-li emigranty jako Kožený či Pitr. A taky to, že boss ČSSD rád dával hlavně sám sobě.
Historicky se Paroubek zřejmě musel stát, podobně jako Vladimír Mečiar na Slovensku; poslední záchvěv totality rozředěné do naoko demokratického autoritářství. V sobotu sice jako Vlado neodešel za hromadného falešného zpěvu, i tak nikdo v Lidovém domě netrpěl deficitem bizarní zábavy.
„Nezlobte se na mě, že už vám neposkytnu žádný rozhovor,“ řekl nám s vážnou tváří po přečtení rezignace. Buď mu zem lehká. Na někoho, kdo si jen pár dnů předtím poskytování rozhovorů sám zakázal, se opravdu zlobit nemůžeme.
