Jiří Paroubek

Jiří Paroubek Zdroj: ČTK

Černý květ Paroubek

Přišel květen a Jiří Paroubek rozkvetl do obludné podoby. Poslední události v jeho režii bohužel ukazují, jak by to u nás mohlo vypadat, kdyby se nedejbůh stal premiérem. Na zmlácený CzechTek budeme vzpomínat jako na pohlazení.

 

 

Jak si své Česko představuje Paroubkova banda, nejdřív ukázala TV debata z Ústecka, jeho volebního rajonu. Zákulisí brutálně zorchestroval někdejší teplický vekslák a stánkař Petr Benda, dnes expremiérův asistent a krajský čistič, jenž se za své služby veze coby volitelný kandidát do Parlamentu.

 

Benda pojal ústecké veřejnoprávní Otázky Václava Moravce jako Křeslo pro hosta, kde on je režisérem a Paroubek jediným hostem – jeho upřímná představa o demokracii. Do sálu, kde organizoval zasedací pořádek, přitáhl bučící chásku, jež na zvednutí jeho levé a pravé paže řvala během odpovědí ostatních kandidátů buď „fuj“, nebo „fuj“ – jeho dvě nejoblíbenější slova.

 

Doufejme, že Benda v Praze nezůstane řadovým poslancem, na mačkání tlačítek je rychloinženýra se slabostí pro Kateřinu Brožovou škoda. Co třeba menší funkce v rozpočtovém výboru, řekněme předseda? Naše daně si určitě zaslouží hospodáře, co rozumí penězům. Bony, vole?

 

Po Ústí přišly cvičné školní volby, projekt zaštítěný ministerstvem školství. Když se do luxusního hotelu Kempinski, Lidového domu pro elitu, doneslo, že Paroubek sbírá mezi studenty zhruba stejně hlasů jako smutný nácek Tomáš Vandas, skončil celý projekt v koši stejně rychle jako slavný traktorista Miloslav Vlček v politickém pekle.

 

Řekněme, že to neplnoletým studentům, kteří stejně nemohou volit, nemusí tolik vadit; pro vyjádření osobních preferencí vždycky zbývají vajíčka. Co ale Jaroslav Tvrdík s Petrem Dimunem vymyslí, až bude mít jejich šéf podobné preference i mezi námi dospělými, kteří můžeme volit? Pošlou před naše domy ve volební dny náhodné judisty, kteří nám ochotně pomůžou s volebními archy zpátky domů? Nebo rovnou těžkooděnce?

 

Ostatně už i my dospělí se vezeme taky, aspoň v případě preferencí. Minulý týden Tvrdík nelenil, zvedl sluchátko svého jaderného telefonu a vytočil číslo prozatímního ředitele Českého rozhlasu. Samozřejmě že nešlo o nátlak. Tvrdík, jenž nadání pro čísla, hlavně ta záporná, ukázal už v ČSA, měl prostě ohledně ČSSD jen přesnější čísla než Duhan a nechtěl, aby posluchači dostali zkreslené informace. Nedostali.

 

Je morbidní vidět, jak veřejnoprávní instituce i ministři zalézají před Paroubkem ještě před volbami. Co přijde po nich? Indexy, domácí vězení a noční projížďka na Kočkově ruském kole? Nebude to legrace, každopádně. Paroubek je mentálně, pudově, verbálně i stylově kovaný v pražském polosvětě osmdesátých let, v konečné fázi totality. Logicky nemohl okoukat nic dobrého.

 

V brutální nahotě a bez mediální falše se nám ukázal ve dvou kritických momentech: během CzechTeku a ve slavném povolebním projevu. Oboje bylo nebývale hnusné; technoparty naznačila slabost ke zneužití státní moci, projev o agentech-přisluhovačích v žoldu ODS zase představu o demokracii. Je to perverzní, ale svým způsobem bychom měli doufat, že jeho případný režim bude co nejagresivnější a nejrepresivnější. Jinak politický azyl na Západě nedostaneme.