Nedávno jsem si udělal malý výlet. Za Hřenskem jsem přejel hranici s Německem a malebným polabským údolím pokračoval směrem k Drážďanům. Hned v první německé vesnici jsem si musel položit otázku na tělo: proč Česko pořád vypadá jako Balkán i ve srovnání s někdejším komunistickým sousedem?
Jako by totiž za naší severní hranicí i dnes začínalo nekřiklavé, pohledné a na první pohled příjemné Švýcarsko, čímž nemyslím fialové krávy ani zlaté zuby zplynovaných Židů v bankovních sejfech. Prostě jen všude kolem sebe nevidíte český šunt.
Přitom vůbec nejde o miliardy marek a eur, které Němci dostali z někdejšího Západního Německa, zatímco naši politici náš rozpočet rozkradli, jak často zní naše typicky pohodlná odpověď: i na české straně najdete mnohé původní domy, často i honosné vily, zrekonstruované podobně jako na té německé. A stejně tak hotely či penziony, jež u nás bývají i dražší.
Problém je, že u nás jsou zrekonstruované po česku; buď natřené narůžovo či do sytě fialové, žluté nebo tyrkysové, případně je jejich majitelé hanebně ztrestali nepasujícími okny, dveřmi či jinými estetickými zločiny, v nichž stále záhadně excelujeme. Skoro jako byste zadní kapsy džínů přišili na přední stehna, poklopec udělali uprostřed zadku a pak se divili, že se diví i ostatní.
Dlouho jsem na to měl soukromou teorii zácpy: komunisté v lidech tak dlouho potlačovali lepší i horší privátní fantazie, že když to najednou puklo, bylo nám běžné WC – samozřejmě jen metaforicky – prostě těsné. V záchvatu imaginativní inkontinence jsme popadli kýble s nejkřiklavějšími barvami, lesklé střešní tašky a bílé antické sloupy a provedli svým domům a zahradám zhruba to samé, co dělávají čtyřleté děti, když jim dáte kus papíru a velké pastelky a jdete s manželkou do ložnice. Snad v tom byla i jistá dávka slepé euforie.
Jenže teď má teorie náhle uvolněné zácpy padla. Zaprvé i někdejší východní Němce sužoval stejně represivní komunistický režim jako Čechy a zadruhé jsme zvlášť v pohraničí bývali něco jako spojený dvojnárod; než jsme se začali vraždit a vyhánět, žili jsme po staletí spolu, míchali si jména, stavěli si podobné domy, jedli stejně špatné jídlo, ničili si figury stejným pivem…
Tak proč teď i bývalé východní Německo vypadá, jak má vypadat civilizovaný svět, zatímco Česko pořád připomíná cikánský tábor – a teď v tom nehledejte nic rasistického. Myslím prostě jen divné příbytky, kůlničky, svinčík či vrakoviště aut na dvoře a všechen ten šunt? Řekněte mi: kde se inspirujeme? Protože vkusněji snad se svými domy i okolím nakládají i v Bosně, jak vím z vlastní zkušenosti.
Nedávno jsem se na to zeptal i architekta, jenž se zabývá poúnorovým a polistopadovým architektonickým przněním českého venkova. Upřímně mi řekl, že neví. Částečně za to podle něj určitě může naprosté zničení socioekonomických tradičních vazeb a vlastnických práv, kdy například i Pražský hrad obýval za komunistů coby prezident dement typu Klementa Gottwalda.
Co ale může i dvacet let po Listopadu za zbytek? Vykrádáme podunajské Rumunsko? Přemýšlím a nic moc mě nenapadá. Snad jen to, že i patnáct let po pádu komunismu obýval coby premiér Strakovu akademii jistý Stanislav Gross… Tak možná někde tam.
