Dva dny volna na začátku července jsou vlastně největší svátky roku — a pro většinu lidí jen jakási letní protiváha Vánoc, kdy se taky nemusí fachat. Když si ale uvědomíme, co vlastně slavíme, tak z toho trochu běhá mráz po zádech.
Mise Cyrila a Metoděje do střední Evropy nebyla ani tak osvětovou výpravou, jako spíš začátkem něčeho, co se tu odehrává dodnes: přetlačováním byzantinského Východu s latinskou, západní kulturou. Kdyby se povedla, mohlo dnes být všechno jinak — psali bychom azbukou, nad městy a vesnicemi by se tyčily báně pravoslavných chrámů a kultura samoděržaví, klientelismu a korupce by byla jaksi samozřejmá a dávno zažitá.
Naštěstí pánové pracující pro byzantského císaře tehdy neuspěli, ale proč jim přesto nevzdat hold, kterým jinak šetříme i na mnohem jednoznačnějších osobnostech, že? Ostatně, je dost možné, že leckterému ze zdejších potentátů by se líbilo, kdyby je do funkce uváděl pop.
Podobně je tomu i s Janem Husem. Byl to významný myslitel a reformátor — jenže ve své době nijak výjimečný. Čechy na něm zajímá spíš to, že odstartoval husitskou revoluci. A i když v tom byl v podstatě nevinně (mrtvý idol má tu výhodu, že svým žákům do práce nekecá), šlo o největší průšvih naší historie. Zdaleka ne jen národní; když velkoryse promineme, že husité provozovali genocidu vlastního lidu, ničili hmotné statky a kulturní hodnoty vlastního národa a srazili svou zem z postavení velmoci už navždy do role provincie, pak šlo i o průšvih mezinárodní.
Husitská vítězství totiž ztratí na aureole, když si uvědomíme, že drtivá většina jich šla také na úkor širší vlasti, jíž byla — ať se to novodobým českým slavjanofašistům líbí, nebo ne — Svatá římská říše, které byli Češi členy tak plnohodnotnými, že se čeští panovníci stávali jejími císaři.
Oslavovatelé husitů - od naivních obrozenců až po bolševické ideology a hospodské nácky - navíc velkoryse přehlížejí, že právě v té době měla říše (a západní křesťanstvo vůbec) problém, protože sultánovy hordy už kontrolovaly většinu Balkánu a měly namířeno dál do srdce Evropy. A že „šelma ryšavá“ Zikmund, mimo jiné i král uherský v místech, kde už Turci občas řádili, na to musel vojensky i politicky reagovat prakticky po celou dobu svého vládnutí.
Jinak řečeno: husité vrazili Evropě dýku do zad (což si pak čeští politikové radostně připomínali ve vztahu k Rakousko-Uhersku). A mohli tu celá desetiletí „odolávat přesile“ (tj. loupit, pálit, vraždit a navzájem se likvidovat) také proto, že svět měl úplně jiné starosti.
Začátkem léta tedy slavíme dvě věci: nepodařený pokus Východu expandovat do srdce Evropy a téměř zdařilý pokus Čechy z této Evropy vyrvat. Nebylo by proto možná od věci ke svátkům Cyrila, Metoděje a Jana Husa přidat ještě jeden: svátek Václava Klause a českých euroskeptiků. Dnů pracovního volna přece není nikdy dost.
