V důležitých zprávách o tom, že poradci premiéra Petra Nečase "dřou jako koně" nebo že prezidentský nekandidát Tomio Okamura naboural svůj luxusní Aston Martin na dálnici D1, minulý týden téměř zanikla nedůležitá zprávička o tom, že ministerstvo školství bude rušit některé školy ve vesnicích a malých městech.
Vlastně promiňte, ministr školství kategoricky odmítl "rušení škol", vždyť jeho úřad předložil pouze "reformu regionálního školství". Ovšem z ní vyplývá, že od státu by měly dostávat peníze jen školy, která zaplní třídy aspoň dvaceti žáky. Což je v některých místech nemožné.
Proč kvůli tomu dělat randál, že ano? Navíc to zní logicky, v době krize musíme všichni šetřit a stát si prostě nemůže dovolit posílat milióny do škol, které se pak sotva naplní. Děti mají nožičky a jejich rodiče auta, takže žáci zrušených škol můžou dojíždět do oklních vesnic nebo měst. Ono je neubyde!
Kéž by to bylo tak jednoduché! Dětí určitě neubyde, mnohé možná budou dojíždět docela rády, protože ve městech nebudou tak na očích jako doma na vesnici. Ale nejde jen o děti. Kdysi mi jeden Američan říkal, že aby jakákoliv obec fungovala, musí se v ní život opírat o tři pilíře: místní noviny, kostel a škola.
Máloco komunistický režim zdevastoval tak jako venkov, a ani za více než dvacet let se to moc nezlepšilo. Přibývá vesnic, kde lidé žijí vedle sebe, nikoliv spolu. Zvlášť kolem velkých měst. Lokální tisk v Česku v podstatě nikdy nevycházel, kostely máme víceméně pro okrasu. Školy jsou tak posledními institucemi, které nějakým způsobem udržují v obcích život. Když je zrušíme, stanou se vesnice definitivně místy na přespání.
Žijeme v nesmírně bohatém státě, který si může dovolit stavět nejdražší dálnice i cyklostezky na světě a který vyhazuje peníze za zbytečné megalomanské sportovní haly.
Je ostuda, že chce ušetřit pár stovek miliónů zrovna na malých školách.
(Psáno původně jako sloupek pro slovenský deník Sme).
