nahoru

Nechtěla jsem, aby pro mě Milada Horáková byla jen perfektní hrdinka, říká herečka Ayelet Zurerová

Kateřina Kadlecová2. listopadu 2017 • 15:30
1080p720p360p

Snímek Milada dnes vstupuje do kin a recenze kritiků nejsou tak nadšené, jak by český vlastenec rád čekal. „Stejně jako Masarykovi či Anthropoidu i filmu o Miladě Horákové podrazily nohy přehnané ambice a dramaturgická nejistota,“ píše Tereza Spáčilová mimo jiné v recenzi, kterou si můžete přečíst v dnešním vydání Reflexu. Mluví v ní také o „soustředěném výkonu hlavní představitelky“, izraelské, dnes již léta v Kalifornii žijící herečky Ayelet Zurerové, známé nejen ze Spielbergova Mnichova nebo z hlavní ženské role Howardových Andělů a démonů. S ní Reflex č. 44 přináší rozhovor – a zde pro vás publikujeme několik otázek, které se na papír nevešly.

Kdo je ve vašich očích Milada Horáková?

Je především reprezentantkou, vyznavačkou a zastánkyní svobody projevu. Je matka a ochránkyně své rodiny, báječná žena, právnička, politička, feministka, socialistka, osobnost mnoha tváří a bohatého vnitřního života, který ovšem bohužel příliš nesouzní s tím životem, který musí, ať už za války, nebo za komunismu, žít navenek.

Jak jste se na roli připravovala?

Samozřejmě jsem si přečetla všechny její dopisy sestře Věře, manželovi Bohuslavovi, dceři, tchyni, všem. Mluvila jsem i s jinými pamětníky kromě Jany Kánské. Četla jsem knihy a dokumenty, co se jí týkaly, i ty, co popisovaly politiku té doby – abych měla představu, jak se u vás věci měly, co byly příčiny a jaké jejich důsledky. Vážně jsem se snažila, abych pochopila každičké slůvko scénáře, aby pro mě Milada nebyla jen obrázkem perfektní hrdinky.

David Mrnka v necelých čtyřiceti letech dosud nenatočil ani jediný celovečerák; přitom pro Miladu napsal scénář, režíroval ji, produkoval ji. Nebylo to riskantní, taková zodpovědnost v rukou debutanta?

Možná by bylo, kdyby se byl neobklopil tak svělým a zkušeným týmem. Scénář navíc nepsal úplně sám, s těmi desítkami verzí mu pomohli dva zkušení Robertové, Conant a Gant. Česká produkce byla taky moc dobrá a velmi nápomocná. Risk myslím nebyl o nic větší než u jakéhokoli jiného filmu.

Vycházela jste se členy natáčecího týmu dobře?

Točili jsme asi měsíc a půl v zimě a pak týden na jaře, docela jsme se poznali. Moc jsme si to užili hlavně s Martinem (kameramanem Martinem Štrbou, který mimo jiné točil i Masaryka, Jánošíka, Hořící keř, Občanský průkaz a jiné filmy související s československou historií; pozn. red.) a s Vlastíkem (první asistent režiséra Vlastimil Kadeřábek; pozn. red.). Oba mi pomáhali, překládali, co bylo třeba, a hlavně měli pořád dobrou náladu. Davida Mrnku, režiséra, jsem znala z dřívějška, ten je naprosto OK. Moje vlasová a make-upová stylistka Andrea McDonaldová pak je zářným příkladem toho, že se každý člen týmu počítá, že je každý nesmírně důležitý. Ta vždycky věděla, kdy se potřebuju vymluvit a kdy obejmout, kdy mě má nechat samotnou… A byly skutečně dny, kdy se mnou nebyla řeč, kdy jsem byla úplně citově vyprahlá a bez jakékoli emocionální energie. No a Simona Rybáková, designérka kostýmů, to je tak vřelá, hodná a šikovná ženská! Herci byli taky prima, ale moc slov jsme spolu neprohodili. Já když hraju, tak toho moc nenamluvím. Odvádělo by to moji pozornost od role.

Vaše maminka utekla z Československa, když jí bylo šestnáct. Jak přesně to bylo?

Moje maminka je Slovenka. Jako malá holčička se za války schovávala v klášteře, pak v jedné rodině a nakonec se se svými rodiči shledala až rok před koncem války – byli partyzáni, žili v lesích. Po válce se rozhodli zůstat na Slovensku. Maminka studovala v Bratislavě, ale pak u vás začalo přituhovat, komunistický režim rodině víc a víc zasahoval do života, tak se se sestrou přestěhovaly do Izraele. Dědeček s babičkou se ale na Slovensku nějak zasekli, a než se dokázali dostat ven, spadla závora a hranice se definitivně zavřely. Přes deset let se neviděli! Maminka si mezitím v Izraeli vzala mého tatínka, úředníka, který ve volném čase rád maloval.

Od roku 2006 žijete v Kalifornii. Je pro vás s ohledem na čas, vzdálenost i peníze těžké přijímat filmové role v evropských produkcích?

Snažím se neposuzovat filmy podle toho, kde, kdy a za kolik, spíš co a s kým a jak mě zajímá konkrétní role. Ty ve velkofilmech nebývají, pravda, nic moc, ale v jedné věci se jim nic nevyrovná: nejsou tak psychicky náročné jako natáčení nezávislých psychologických dramat, takže čistě teoreticky můžu točit klidně několik blockbusterů do roka. Je to zábava, je to snazší práce a vůčihledně za to dostanu víc peněz. Na druhou stranu jsem máma a mám doma dvanáctiletého kluka, takže snažím být dost s ním. Kdybych byla jen sama za sebe, možná jezdím po světě a točím mnohem víc filmů, ale v posledních letech se radši držím v baráku. To ustavičné žonglování s kariérou a rodinou, život pracující mámy, zažíváme všechny, a je to ostatně silné téma i v Miladě. Jak udržet rovnováhu mezi snahou zachránit svět a nezničit svému dítěti a muži život? Jak mít obojí? Milada se snažila – dokud neselhala.

Více o Miladě Horákové si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 2. listopadu.

Reflex 44/2017





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,540
21,650
28,580
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře