Podruhé se spojil Vlasta Třešňák s Temporary Quintetem a po desce Alter ego (2013) vyšla letos zjara (2017) další. Konvolut. Po Třešňákovi s dvanáctistrunnou kytarou a po etapě s bigbeatovou kapelou nebo s cikánsko-kollerovským bandem je tohle spojení asi nejšťastnější. Hlavně proto, že Třešňák sám sice zůstává interpretem umanutě nekompromisním, skoro vzteklým, ale právě Temporary Quintet celou produkci zjemňuje a dělá pro posluchače stravitelnější.
Třináct, nikoli nových písní se dočkalo nových aranžmá, která stejně jako u Alter ega evokuje atmosféru baru lehce po půlnoci, možná nad ránem, kdy hudebníci hrají uvolněně své improvizace a k tomu místní filozof mudruje o životě, o lásce, o životě i o smrti.
Když zůstanu u téhle představy, mám tu i unaveného hosta – posluchače, jenž se najednou, po celém tom divokém večírku, probírá u pocintaného stolku a nejprve nechápavě poslouchá deklamaci a možná i zpěv plný někdy poněkud šroubovaných a komplikovaných sdělení, plných slovních hříček, syčení a mumlání, která se najednou, z ničeho nic, srovnají do úplně jasného a nekompromisního pohledu na svět. Pohledu, který není jednoduché přijmout, protože jestli je svět takovýhle, nikdo, NIKDO by v něm nechtěl žít.
Třešňák má totiž dar vidět věci tak, jak jsou, a nemá chuť je idealizovat, nemá potřebu odpouštět. Stačí si poslechnout hned první píseň Poezie. Poezie, již, myslím, miluje, s kterou obcuje a o níž nemá nejmenší iluze:
Ta co mi dluží prachů
to bylo jednou pětku
podruhý bůra
a těch díků, pane
těch díků!
Prej je do týdne vrátí –
víckrát jsem je neviděla.
Konvolut je dobrá, nebanální a zaplaťpámbuzani deska, která má jednu velkou chybu: není příliš reálné, že ji někdy někde uslyšíte naživo, protože Vlasta Třešňák přestal vystupovat naživo. Což ovšem na druhou stranu znamená, že je to dobrý důvod mít ji doma.
Možná i proto, že za své brzy vezmou i zakouřené bary, do nichž přesně patří. A tak si to prostě všechno musíte nasimulovat doma v obýváku nebo v kuchyni.
Přeju hezký probuzení.
