Hvězda filmů, manželka ambiciózních mužů, milenka radikálů: Jean Sebergová v Reflexu i v Karlových Varech | Reflex.cz
reklama
nahoru

Hvězda filmů, manželka ambiciózních mužů, milenka radikálů: Jean Sebergová v Reflexu i v Karlových Varech

Kateřina Kadlecová4. června 2016 • 19:00
Hvězda filmů, manželka ambiciózních mužů, milenka radikálů: Jean Sebergová v Reflexu i v Karlových Varech
Jean Sebergová
• foto: 
wikipedia.org

Ikona francouzské nové vlny, podle Truffauta svého času „nejlepší herečka Evropy“. Přívrženkyně Černých panterů a radikální levice, slabá žena polykající prášky na nervy, oběť diskreditační kampaně FBI a hvězda více než třicítky hollywoodských i evropských snímků. Článek o JEAN SEBERGOVÉ si přečtěte v pravidelné rubrice Femme fatale v Reflexu, který vychází 2. června, a do kina na ni běžte v červenci v Karlových Varech. Jeden ze Sebergové nejznámějších snímků, Dobrý den, smutku, tu bude uveden mezi osmi filmy sekce Pocta Ottu Premingerovi.

reklama

Dcerce lékárníka a učitelky koluje v žilách švédská, německá i britská krev. Už od dvanácti let netouží po ničem jiném, než být herečkou na Broadwayi. Do oboru herectví na univerzitě v domovské Iowě se jen zapíše, pak z maloměsta prchá za první příležitostí. Dostává ji v ostře sledovaném konkurzu s osmnácti tisíci účastnicemi od Otta Premingera, původem vídeňského židovského emigranta a prvního nezávislého režiséra Hollywoodu. Jde o titulní roli v historickém dramatu Saint Joan, Svatá Jana, podle hry G. B. Shawa.

Kritiky byly zdrcující. Mladičkou Jean Sebergovou nejprve upálili ve filmu na hranici jakožto mučednici Johanku z Arku (a mimochodem, na scéně na ní opravdu chytlo oblečení!), načež pod ní podobnou hranici zažehli i filmoví recenzenti a pomalu a dlouze ji grilovali, jak zdrcená dívka později vzpomínala. 

Následující rok propadl i druhý její snímek, dnes velmi chválené drama Dobrý den, smutku – letos na něj určitě zajděte na karlovarském festivalu. Jean v něm hraje zpovykanou krasavici, která ze žárlivosti na vlastního otce vymyslí na první pohled naivní plán, jenž skončí katastrofou… Premingerova adaptace románového bestselleru Françoise Saganové vzbudila ve své době nadšení francouzské nové vlny, která ocenila mimo jiné černobílé, nostalgické rámování barvotiskově šťastného příběhu jedné nerozvážné holky. Ale v jiných zemích světa, a především na americkém trhu, snímek vůbec nedopadl dobře.

Jean už sice byla připravená na Premingerovu šikanu a jeho nesnesitelné móresy, ale další propadák rozhodně nečekala. Ani krach kratičkého manželství s hercem a režisérem Françoisem Moreuilem situaci nepomohl, týden si pobyla na soukromé psychiatrické klinice. „Ale nebylo to kvůli kritikám,“ tvrdila redaktorce televizního pořadu Cinépanorama v červnu 1960 (viz. video).

„Šlo především o vyčerpání. A pak, mé tři roky práce s Premingerem, to byl jeden šok za druhým. Šok z toho, že jsem opustila svoji rodinu, že jsem byla vržena do neznámého prostředí, kterému jsem nerozuměla, že jsem dostala práci, kterou jsem nebyla schopna zvládnout.“ 

Melancholické, unylé černobílé pasáže snímku Dobrý den, smutku dokonale ilustrují její tehdejší rozpoložení – nic ji nebavilo, z ničeho se netěšila. Z letargie ji vytrhla až nadšená chvála umělců náležících k francouzské nové vlně, kteří tehdy Bonjour tristesse jako jediní pochopili a díky nimž to nevzdala: „Musela jsem se ještě hodně naučit. Styděla jsem se kamery, byla pro mě jako puška. Kdykoli křikli „Akce!“, bála jsem se, že mě zastřelí…“

V sekci Pocta Otto Premingerovi pak, pokud se chystáte do Varů, rozhodně věnujte pozornost ještě minimálně dvěma snímkům. Pokud vydržíte sedět na zadku 160 minut a zvládnete se soustředit na brilantní, rychle a od boku pálené repliky soudce-vtipálka a dvou protřelých a umanutých právníků, běžte na Anatomii vraždy. Černobílé soudní drama vám představí jen zdánlivě černobílý případ: majitel hostince Barney Quill znásilní koketní venkovskou krasavici Lauru Manionovou a její muž, prchlivý důstojník americké armády, jej hodinu poté ze msty zastřelí. Během mistrovsky odehrané soudní pře se dozvíte, jak zhruba asi fungovalo manželství těch dvou, a připomenete si poněkud absurdní americký právní systém s jeho precedenty a porotami. Hudba Duka Ellingtona, skvělé herectví Jamese Stewarta, svého času sedm nominací na Oscara. 

Převratný je i Muž se zlatou paží – podobně syrové ztvárnění boje s heroinovou závislostí bylo v roce 1955, kdy přišel Premingerův černobílý snímek do kin, něco nevídaného. Miláčka davů Franka Sinatru tu Preminger obsadil do jeho životní role vyhledávaného pokerového dealera Frankieho Machina, který se vrací z vězení, kam se dostal, když kryl svého šéfa z herny. Naivní Frankie sice touží hrát v kapele na bicí a (možná) dokázal dát vale heroinu i milence Molly (Kim Novaková), jenže jak odolat tolika štikám, které ho stahují ke dnu? Třeba citovému upírovi v podobě manželky Zosh (dokonale odpudivá Eleanor Parkerová), která po autonehodě skončila na vozíčku. Nebo známým z baru, hlavě ilegálního pokerového doupěte, někdejšímu dodavateli drog… Nepropásněte to!





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama