Češi moc rádi špiní své velikány, případně na ně s oblibou zapomínají. Tento konkrétní pozapomenutý filozof prý hovořil více než deseti jazyky, matematiku obohatil třídou vícehodnotových logik, která nese jeho občanské jméno, napsal přes dva tucty knih a do angličtiny přeložil Seifertovy sonety, zkomponoval několik mší, namaloval i nakreslil desítky obrazů a léta v Británii pečoval o krajanský pěvecký sbor i o spoustu duševně chorých. Psycholog, polyhistor, polyglot a psavec kromobyčejný Václav Pinkava alias JAN KŘESADLO (9. 12. 1926 – 13. 8. 1995) zemřel právě před dvaceti lety.
Do života a díla jedné z nejúžasnějších a nejvzdělanějších postav české kultury 20. století a jejích neméně zajímavých bližních se pohroužíte v čtyřstránkové cause, která vychází v Reflexu č. 33 právě dnes. Vypravili jsme se na Vysočinu za jedním z Křesadlových čtyř potomků. Nikoli však za Janem Pinkavou, co kdysi dostal Oscara za jeden z prvních pixarovských snímků, krátký animák Geriho hra z roku 1997 o stařičkém šachistovi, a který má na svědomí i animace v Ratatouille o myším kuchaři a dnes v Kalifornii točí revoluční animované filmy „Spotlight Stories“ (např. A Windy Day) pro ty nejchytřejší telefony. Udělali jsme si výlet za psychologem (vystudovaným v Oxfordu), učitelem angličtiny a překladatelem Václavem Z. J. Pinkavou, který do češtiny přebásnil třeba Lovení snárka, fascinující nonsensovou „agonii v osmi záchvatech“ od Lewise Carrolla, nebo všechny Shakespearovy Sonety.
Hovořili jsme s ním o výchově aplikované trochu podivínským géniem na čtyři neobyčejně nadané děti, o otcových rutinách tvorby, o původu Křesadlova pseudonymu i o autorově averzi k „socialistickému slavíkovi“ Milanu Kunderovi, jemuž se ve svých románech často a obratně vysmíval. A samozřejmě přišla řeč i na velmi otevřenou, ba doširoka rozevřenou, a přitom často zaumně skrytou erotiku v Křesadlově próze. Jan Křesadlo totiž, jak se píše ve zmíněné „cause“, „velmi rád a velmi poctivě špikoval své prózy rozličnými šuky a heky, i když erotické pasáže nevhodné k četbě na pracovišti a možná i kdekoli jinde občas decentně kódoval – v románu Kravex 5 (1985, vyd. 2002) například do počeštěné azbuky, v románu Skrytý život Cypriána Belvy (1990, vyd. 2007) pak dokonce do glagolice, kterou lačné publikum mohlo snadno rozluštit díky přetištěné transliterační tabulce, pokud se chtělo při hltání osudů živočišného vzdělance Belvy zabývat i popisy pohlavních oudů a pohlavních aktů. (…) Mnohé též těšily Křesadlovy přesné rozbory mezilidských vztahů i chodu katolické církve –„Farář se nejprve přiznával, že se mnohokrát pokoušel zrušit či zlomit onen hříšně ohavný poměr, illam relationem nefariam dirrumpere, tamen, eheu! in vanum – avšak běda! marně,“ rozvášnil se například ve svém románu Vara guru Jan Křesadlo, dle slov svého nakladatele Josefa Škvoreckého „Bohem nadaný autor“, „v ČR velmi, velmi nedoceněný“.
Rozvášněte se též a začtěte se do Mrchopěvců, Fugy trium, Zuzany a dvou starců nebo do poučných, hanbatých a časoměrných Dvanácti bajek. Nebo se alespoň poučte na webu věnovaném Janu Křesadlovi, www.kresadlo.cz, případně nahlédněte do naší fotogalerie.
