V metalu není místo pro rasismus, říká promotér a šéf festivalu Obscene Extreme Čurby | Reflex.cz
nahoru

V metalu není místo pro rasismus, říká promotér a šéf festivalu Obscene Extreme Čurby

Kateřina Kadlecová21. srpna 2014 • 08:00
V metalu není místo pro rasismus, říká promotér a šéf festivalu Obscene Extreme Čurby
Čurby ve svém království
• foto: 
Roman Černý

Vegan, abstinující alkoholik, otec čtyř dětí, fotbalový fanoušek a především metalista až za hrob. Miloslav Urbanec řečený Čurby (40) ví o grindcoru a dalších extrémních hudebních směrech vše a my jsme se ho nebáli zeptat. Rozhovor si přečtěte v Reflexu č. 34, který vychází 21. srpna, a zde nabízíme několik otázek a odpovědí, které se na papír nevešly. 

Šestnáctý ročník Obscene Extreme proběhl před měsícem během čtyř dní, do Trutnova na Bojiště přijelo na 69 kapel z celého světa kolem pěti tisíc nadšenců do extrémní muziky včetně metalu. Co obnáší organizace takového festivalu?

Je to celoroční zaměstnání na plný úvazek; ještě ani nemáme uzavřené finance letošního ročníku a už řeším kapely na rok 2015. Rozešlu e-maily skupinám, které mě zajímají – v žánru metalu typicky nemají manažery, takže to jde napřímo, žádná zdržovačka. Navíc jsou ti muzikanti většinou mí kámoši, známe se léta. Svět je velikej, ale metal na něm neposlouchá víc než pár desítek milionů lidí a ti, co ho hrají, objíždějí pořád stejné štace a všichni náš festival znají. Metalové hvězdy ovšem mívají booking agenty, kteří nám to znesnadňují a pak si za ty dva e-maily, které si vyměníme, vezmou od kapely patnáct procent z honoráře… Věnuju se ovšem i přízemnějším věcem: třeba dohadování festivalového občerstvení.

Což je v případě Obscene Extreme zásadní kapitola, podáváte totiž jen vegetariánskou stravu. Nenadávají chlapi z kapel a z publika?

První roky se na fesťáku ohledně masa skutečně dost válčilo, lidi si mysleli, že jim na ně upírám právo. Dnes už jsou naši fanoušci zvyklí, a tudíž smířlivější; pochopili, že jsem prostě takovej a že jinej festival dělat nemůžu. V začátcích navíc naše jídla nebyla úplně luxusní, ale teď jsme to vymazlili – máme tofu, sójové guláše, vege párky i vege gyros, bramborové saláty a s prodejci, co u nás vaří, spolupracujeme dlouhodobě. Z mnoha našich příznivců se stali vegetariáni a vegani. Ostatně moje nejstarší dcera je veganka a žena s třemi mladšími dětmi jsou vegetariáni. Všichni z etických důvodů – máme rádi zvířata a nebudeme je jíst.

Vy sám jste vegan. Jak dlouho?

Zhruba od osmnácti let. Můj kamarád z hardcore a punkové scény, kde bylo vegetariánství v devadesátých letech velké téma, mi tehdy půjčil nějaké fanziny a videa z jatek. Díval jsem se na to celou noc, spal jsem asi hodinu. Ráno jsem vstal a bylo jasno, řekl jsem tátovi, že už se nikdy v životě nedotknu masa. Podle mne tyhle věci můžou změnit svět a je nutné je šířit. Moje babička měla na talíři maso jednou týdně, v neděli. Proč ho moji rodiče, masožravá dvojice ze vsi, musejí jíst čtyřikrát denně? Jediná újma, kterou já osobně kvůli svému veganství zažívám, jsou laciné vtípky spoluhráčů na fotbale, když špatně vystřelím: „Hahaha, proč si nedáš steak, ať máš nějakou páru?“

Největším a nejstarším českým metalovým festivalem však není váš Obscene Extreme, ale Brutal Assault. Letos vám přetáhl headlinera Repulsion, o něž jste dlouho usiloval. Je mezi vámi rivalita?

Se Shindym, spoluzakladatelem Brutal Assault, jsme kamarádi, naše cesty jsou velmi podobné. Ale teď se zkřížily. Od Repulsion jsem to vzal dost osobně, pro nás jsou to za prvé kamarádi a za druhé kapela, která svou deskou Horrified před čtvrtstoletím definovala grindcore a death metal. Ta patří k nám na festival. Shindy vybudoval akci na světové úrovni pro obrovské, skoro dvacetitisícové publikum, a na rozdíl od nás mají spoustu peněz, které můžou kapelám typu Repulsion nabídnout. Odhaduju o pár tisíc euro víc, než jsme schopni dát dohromady my; mrzí mě, že tohle peníze dokážou. Na rozdíl od Brutal Assault totiž nemáme sponzora – nechci, aby se naše stage jmenovala po nějakém pivu či kořalce, nechceme být přelepení stovkami značek jako přehlídka laciného marketingu Rock for People. Jediné, čemu jsem ochoten dělat reklamu, je veganství, rozumný životní styl a Lékaři bez hranic, které bezmezně obdivujeme a pro které jsme už třetí rok udělali za vlastní prachy benefiční trička. Prodáváme je za 350 korun a celý výnos prodeje jde Lékařům. Celková částka se už přiblížila čtvrt milionu, ale je to málo – před měsícem jsem dočetl knížku jednoho z českých Lékařů bez hranic, Jana Trachty (Tichý dech získal Magnesii Literu 2014 v kategorii Objev roku; pozn. K. K.), o jeho misích v Africe a nejradši bych jim dal všechno, co mám.

Jak jste vlastně v hudebním byznysu začínal?

No, sami posuďte, jestli to byl vážně byznys – vydával jsem těsně po revoluci fanziny Morbid Reality a Suffering, v předinternetové době na koleně, s nůžkami a lepidlem v ruce. Morbid Reality vycházel ve třech stech kopiích, jezdil jsem pak po koncertech s kufrem a prodával ho nebo ho zasílal zadarmo jen za poštovní známku. Tehdy jsme neměli ani pevnou linku, všechno jsme řešili přes dopisy – známky jsme mydlili a používali znova, abychom ušetřili. V roce 1995 jsem pak založil vydavatelskou firmu a rozesílal jsem muziku po celém světě.

Váš festival ctí heslo Good Night White Pride a kapely inklinující k rasismu striktně odmítáte. Co říkáte na prolnutí black metalu a nacionalismu až nacismu?

Narážíte na vlnu xenofobie, kterou nastartovala koncem 80. let satanistická nálada black metalových kapel v Norsku. Jejich členové, třeba Dead z Mayhem, páchali sebevraždy, vypálili spolu s fanoušky na padesát křesťanských kostelů a taky vraždili. Varg Vikernes z Burzum nakonec zabil i nejzásadnější postavu hnutí, kytaristu Euronymouse z Mayhem. Měli ty svoje kožené náramky s hřeby, warpainty (hrůzu vyvolávající pomalované obličeje, zpravidla černě a bíle; pozn. K. K.), na fotkách se tvářili zle – a pak se ta válka nějak přenesla do skutečnosti. Tomu my ostatní metalisti musíme říct jasné Ne.

Posloucháte vy sám black metal?

V začátcích měly blackmetalové kapely jako Mayhem, Burzum, nebo Darkthrone strašně zajímavej zvuk, ale musel jsem je přestat poslouchat, z ideologických důvodů. Z black metalu, na kterém je od té doby stigma, uznávám prakticky jen Masterʼs Hamer, českou kapelu známého typografa Františka Štorma, která začátkem 80. let v někdejším Československu metal vlastně zakládala. Byl jsem členem jejich fanklubu a mám všechny jejich kazety. Dělají srandovní hudbu, navíc Štorm stejně jako já luxusně ráčkuje, což miluju. Jak se zpívá v té písničce z pohádky: Kdo nemá „errr“, nemá charrrakterrr!

Reflex 34 - obálka
Celý rozhovor si přečtěte v novém Reflexu, který vychází ve čtvrtek 21. srpna.



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější