Ta paní, co vymyslela Harryho Pottera. Ta blonďatá bohatá Britka, co nesnáší novináře a nutí nás zrušit klecová lůžka v ústavech. Ekologická a lidskoprávní aktivistka, socialistka, potížistka posedlá kontrolou nad svými knihami i nad osmi hollywoodskými filmy, co se podle nich natočily. Obyčejná ženská, co ke štěstí přišla a od sociálních dávek se díky literárnímu talentu, úžasné fantazii a pevné vůli za pět let dopracovala ke stamiliónům dolarů a teď bohatým bere a chudým dává … Na motivy osudu J. K. ROWLINGOVÉ by se dalo natočit parádní romantické drama – jenže to ona nikdy nedovolí.
Její životní příběh už PR specialisté tolikrát dokonale předžvýkali a všichni jsme jej už tolikrát četli, že minimálně kapitola „mladé letá“ chutná jako pěkně odleželý dietní párek. To nejzajímavější z ní? Malá Jo se narodila 31. července 1965. Začala psát už v šesti letech, aby mohla číst své smyšlené pohádky o dva roky mladší sestře – asi byla podobně přechytralá jako její malá čarodějnice Hermiona. Jejich maminka trpěla roztroušenou sklerózou a s tátou neměla prvorozená dcera příliš dobré vztahy (jsou na bodě mrazu od chvíle, kdy prodal v aukcích své výtisky potterovských knih s osobními věnováními). „Nebyla jsem nijak zvlášť šťastná. Je to hrozné životní období,“ vyjádřila se Rowlingová o dospívání v loňském rozhovoru pro časopis New Yorker.
Na Oxford se tehdejší fanynka punkrockových The Clash nedostala, vystudovala tedy francouzštinu a základy humanitní vzdělanosti o schůdek níž, na Exeteru. Pak začala spolu s Amnesty International bojovat za lidská práva, když u jedné z nejznámějších nevládních organizací světa nastoupila jako úřednice. A potom začala psát. Skoro.
ZRODILA SE HVĚZDA
V roce 1990, ve zpožděném vlaku z Londýna do Manchesteru, napadl pětadvacetiletou Joanne příběh o klukovi navštěvujícím čarodějnickou školu. Že by právě kvůli místu inspiračního prvopočátku nakonec hrály v sedmi potterovských knihách vlaky směřující do školy čar a kouzel v Bradavicích takovou roli? Joanne tehdy sice při sobě neměla pero, ale začala Harryho příběh rozvíjet na papíře ještě ten večer. Pak přišel rozchod s přítelem, stěhování do Portugalska za prací (všichni známe ty mladé učitele angličtiny, kteří chtějí poznat cizí zemi, a tak v ní jsou ochotni žít za pár šupů vydělaných výukou své mateřštiny), seznámení s portugalským televizním novinářem Jorgem Arantesem, vdavky … Ale psát Joanne nepřestávala.
Jenže manželství se nevydařilo. Z Porta odjížděla mladá učitelka zpět do Británie už třináct měsíců po svatbě, se třemi kapitolami své zamýšlené knihy a s půlroční dcerou Jessikou, již pojmenovala po politické a lidskoprávní aktivistce a investigativní novinářce Jessice Mitfordové. Sedm let po získání bakalářského diplomu je Joanne bez práce, bez domova, bez muže a bez peněz. A právě z tohoto neutěšeného podhoubí vznikla nejprodávanější knižní série všech dob.
ALE NEPŘEDBÍHEJME …
S dcerkou v půli devadesátých let žily, nebo podle spisovatelčiných vzpomínek spíše živořily, s pomocí nízkých sociálních dávek. Joanne zažádala o rozvod, zapsala se na Edinburskou univerzitu na roční kurs, aby mohla začít učit ve Skotsku, a doufala v lepší zítřky. Kdykoli mohla, naložila Jessiku do kočárku a vyrazily ven. Když holčička usnula, zabočila s ní její maminka do nejbližší kavárny, sedla si a psala. Mnoho postav a událostí knihy je inspirováno spisovatelčiným životem. Třeba v tomto období trpěla depresemi a uvažovala o sebevraždě; právě tehdy se zrodili mozkomoři, přízrační strážci azkabanského vězení živící se lidským štěstím a vzpomínkami (další důkaz toho, že takzvaná mateřská dovolená nemusí být jen samá radost).
Když Joanne roku 1995 na starém psacím stroji konečně doklepala svou knihu, nabídla ji dvanácti nakladatelstvím. Jak už to tak bývá, odmítla ji všechna do jednoho. Až o rok později se rukopisu chopilo prestižní londýnské nakladatelství Bloomsbury; prý hlavně díky ředitelově osmileté dceři. Táta jí dal zkusmo přečíst první kapitolu a ona se okamžitě dožadovala další. A pak že děti nemají ve světě dospělých žádné slovo!
První náklad tisíce kusů Harryho Pottera a kamene mudrců vyšel v červnu 1997 (výtisky z tohoto „vrhu“ si dnes sběratelé cení bratru na třicet tisíc liber). Titul začal okamžitě sbírat nadšené recenze a literární ocenění stejně jako všech šest pokračování, která vyšla v následujících letech. Propracovaná fantasy, v níž trojice hlavních hrdinů v průběhu dospívání bojuje se zlem a černou magií, čelí smrti, učí se novým kouzlům a prožívá přesně to co běžní teenageři, oslovila děti i dospělé bez rozdílu. A rekordy v prodejích se kácely jako smrtijedi při styku s bystrozorovou kouzelnickou hůlkou – šestý díl, Harry Potter a princ dvojí krve, dosáhl už v prvních čtyřiadvaceti hodinách po vydání devíti miliónů prodaných výtisků a Harry Potter a relikvie smrti, sedmá a poslední kniha série, dokonce jedenácti miliónů.
CESTA J. K. R. DO ČR
Potterovská série J. K. Rowlingové se do Česka dostala v době, kdy se informace ještě nenesly takovou rychlostí a kdy soupeření mezi nakladateli nebylo tak líté, zvláště ne na tehdy poněkud ospalém českém trhu dětských knih. Harryho Pottera a kámen mudrců jsme tak v češtině mohli číst až tři roky po vydání knihy v Británii a vlastně za to spíše než pozornosti nakladatelských redaktorů vděčíme štěstí a náhodě. „Nastoupil jsem do Albatrosu v půli srpna 1998 a hned v říjnu jsem jel na veletrh do Frankfurtu,“ vzpomíná na svou „šťastnou hodinku“ programový ředitel nakladatelství Albatros Media Ondřej Müller. „A v metru jsem se tam, jak to tak dělávám, neslušně podíval přes rameno jedné dívce na to, co čte. Zaujal mě už samotný název knihy, ale pak mi oči padly na větu Zlo musíš umět pojmenovat, abys mu mohl čelit a byl jsem lapen. Knížku Harry Potter a kámen mudrců jsem si sehnal a přečetl a začali jsme jednat o vydání. Podmínky v té době ještě byly zcela standardní – agentura Rowlingové Christopher Little si nás naopak předcházela, že jsme velké a tradiční nakladatelství. To ještě netušili, že se jejich autorka popularitou zařadí po bok u nás vydávané Astrid Lindgrenové nebo knih o medvídkovi Pú a Malém princi.“
Kdyby tehdy nakladatelství Albatros vědělo, že ulovilo svou zlatou velrybu, jistě by na Vladimíra Medka, překladatele prvního dílu Harryho Pottera (a ještě dalších dvou), více spěchalo. K dnešnímu datu se v češtině prodalo na 1,7 miliónu kusů potterovské sedmidílné ságy, což z J. K. Rowlingové učinilo jednu z nejprodávanějších hvězd v historii největšího českého nakladatelského domu. Zatímco první kniha série u nás vyšla „jen“ v sedmitisícovém nákladu a po jejím vydání se nestalo vůbec nic, pátý a šestý díl se tiskly v rekordních prvonákladech 200 000 kusů, vyprodaly se během dvou týdnů a dodnes se pravidelně dotiskují. Jejich popularitu zvyšují jak filmové adaptace, tak činnost a semknutost fandovské komunity i dobrý marketing. Mimochodem, aby to měli ostatní, Ondřeji Müllerovi podobní nakukovatelé přes rameno v dopravních prostředcích jednodušší, v českých vázaných vydáních knihy najdeme dole u čísel stránek malý blesk symbolizující Harryho jizvu – tak hned poznáme, s jakou knížkou spolucestující právě obcuje.
Od konce 90. let se ovšem kolem britské spisovatelky mnohé změnilo. Potterovské filmy začaly být tak přísně hlídané, že je před premiérou nesmějí vidět ani novináři, v licenčních smlouvách na vydání knih se poněkud nafouklo spisovatelčino procento z prodeje a její zástupci si vynutili právo schvalovat obálky všech jazykových mutací, a od pátého dílu dokonce překlady názvů a leckdy i celých textů. Zatímco někteří světoví autoři vydávají své knihy v několika jazycích prakticky zároveň, a poskytují tedy vybraným zahraničním nakladatelům rukopisy o několik měsíců dříve, než poprvé spatří světlo světa vytištěný originál, J. K. R. a její lidé volí opačný postup – než kniha vyjde v angličtině, nesmí ji nikdo spatřit, takže se překlady zpožďují.
Prázdné místo zaplněno
Totéž platí o posledním románu J. K. Rowlingové – na Prázdné místo se netrpělivě čekalo dlouhých pět let, i když nikdo netušil, jaká kniha z mámy Harryho Pottera nakonec vypadne. Téměř při každé z té hrstky audiencí, které byla prozaička ochotna novinářům poskytnout, padla otázka po tom, co právě píše, a kdyby byla pravda všechno, co v rozhovorech od roku 2006 prohlásila, měla by teď v laptopu dvě dokončené dětské knížky a pěkných pár rozpracovaných konceptů. Jednou přísahá, že s žánrem fantasy nadobro skončila a že vybudovat další podobně komplikovaný fikční svět není v jejích silách, načež v talkshow Oprah Winfreyové připouští, že se nebrání osmému pokračování Harryho příběhů, a vágně slibuje, že začne pracovat na obsáhlé potterovské encyklopedii, plné dosud nezveřejněných materiálů.
Po Prázdném místě se na pultech jen zaprášilo – v prvních třech týdnech po jeho vydání loni koncem září se prodalo přes milión výtisků. Není divu, ideálním čtenářem by mohl být někdo, kdo v roce 1997 začínal jakožto čerstvý teenager na prvním dílu Harryho Pottera a kdo je po patnácti letech od prvního střetnutí s lordem Voldemortem a ostatními potterovskými padouchy věkem i jinak zralý na to, aby chtěl politické, třídní i rasové problémy nahlédnout z poněkud komplikovanější perspektivy. Zatímco sedmidílná potterovská sága vyšla ve dvou stech zemích světa, prodalo se přes 450 miliónů výtisků a podle údajů českého nakladatele byla přeložena do 74 jazyků, Prázdné místo je po všech stránkách skromnější. I tento román, začínající smrtí a končící hned dvěma pohřby, však bude zfilmován, ačkoli „jen“ jako televizní seriál BBC.
HVĚZDNÝ PRACH
Roku 2004 časopis Forbes uveřejnil ve svém výročním „zbohatlickém speciálu“ informaci, že se J. K. Rowlingová ve svých osmatřiceti letech stala první dolarovou miliardářkou mezi literáty a doplnila na prestižním seznamu Stevena Spielberga, George Lucase a Oprah Winfreyovou jako čtvrtá osobnost showbyznysu, která své miliardy dosáhla. Spisovatelka sama však tvrzení dementovala s tím, že má sice spoustu peněz, ale miliardu rozhodně ne, a Forbes to kupodivu uznal a loni ji ze svého seznamu stáhl – když J. K. R. věnovala v přepočtu přes tři miliardy korun na charitu, a navíc platí ty hrozně vysoké britské daně, miliardářkou už prý být rozhodně nemůže. To ovšem nic nemění na faktu, že ona ani její rodina nebudou muset až do skonání světa sáhnout na práci – před šesti lety byla „značka“ Harry Potter oceněna na patnáct miliard dolarů. Nejde jen o knihy a filmy, ale i o klasický merchandising: figurky hlavních hrdinů od Mattela, videohry, kosmetiku nebo třeba krabičky Bertíkových lentilek tisíckrát jinak (v e-shopu Amazonu je k dostání mix dvaceti oblíbených příchutí včetně lahodné chuti holubů, ušního mazu nebo špíny).
Nejen díky nesmírnému bohatství, ale i pro její obrovský vliv ve světě politiky a charity pak roku 2007 postavil magazín Time tuto „socialistku-samoučku“ ve svém populárním žebříčku osobností roku hned na třetí místo, za Vladimira Putina a Ala Gorea. Dobrá přítelkyně někdejšího britského ministerského předsedy Gordona Browna, a především jeho manželky Sarah se nerozpakovala veřejně přiznat dar miliónu liber labouristům a vzájemně si skládají komplimenty i s prezidentem Obamou, jenž prý pro potěšení vlastní i svých dvou dcer přečetl všechny její potterovské knihy (většinou nahlas; těch celkem 4200 stran muselo dát tichému introvertovi zabrat)
SÁGA KONČÍ
O J. K. Rowlingové se říká, že nesnáší novináře – a není to jen proto, že o ní tisk občas referuje jako o Joanne, což její agentura výslovně nedoporučuje, ačkoli její jméno jí nikdo neodpáře. Autorská značka „J. K. Rowling“ (iniciálu K uzmula své babičce Kathleen) vznikla proto, aby nebylo zřejmé, že je pisatelkou knih o čarodějích a „mudlech“ žena – nakladatel předpokládal, že původní zamýšlené cílové publikum, malí kluci, by knížky od ženské nečetlo. Jisté je, že spisovatelka podala na média, a nejen na bulvární tisk, na padesát žalob a že si chrání svoje soukromí do takové míry, že dnes paparazzi raději obcházejí terasy, kde se sluní s rodinou, velkým obloukem. Prostřednictvím svého agenta „s politováním“ odmítla Reflexu dát interview už nejméně třikrát, ovšem ne všichni se vzdávají tak rychle jako my: jeden novinář jí kdysi nechal vzkaz v tašce její pětileté dcery, další na ni útočil s fotoaparátem týden po porodu a jiný se při vyzvídání adresy jejího partnera převlékl za kontrolu z berňáku.
I proto je drtivá většina pokusů o její biografii neautorizovaná, až na jedinou, sterilní a bezkrevnou knihu „otázek a odpovědí“. Ještě aby pokusy o životopis autorizovala, když zejména ty britské často bez okolků veřejně perou její špinavé prádlo a vytahují pár kostlivečků ze skříně – prý lhala o svém místě narození a přesunula je „na lepší adresu“, prý ji první manžel bil, prý zatajila spoustu podrobností o svém potratu (co je na tom divného?) i o tom, proč se vlastně rozhodla úplně od sebe odstřihnout svého tátu ... Většina knih o ní se jen snažila vyždímat z fanoušků peníze, na stránkách nebylo nic jiného než vylouhovaný internet a výtažek z denního tisku. Snad jen životopis z pera Connie Ann Kirkové se vyhnul skandalizování i romantizování J. K. R. a odolal i autorčině lacinému obrazu jakožto chudé matky samoživitelky trpící v nevytopeném bytě; byla prostě dočasně nezaměstnanou vysokoškolačkou, jakých jsou dnes v západní Evropě milióny. O co méně se však píše o Rowlingové, o to více stromů padlo na papír knih o jejím díle. Stejně jako na romány Tolkienovy nebo ty od Dana Browna se na pottermanii nabalila spousta více či méně erudovaných vykladačů a vykradačů – po světě existují desítky potterovských bestiářů i filozofických příruček typu Hledání Boha v Harrym Potterovi nebo Harry Potter a filozofie: Kdyby byl Aristotelés ředitelem Bradavic. U nás například loni vyšel „hlubinněpsychologický výklad potterovské série“ z pera německého psychoterapeuta Matthiase Junga, Kouzlo sebeuskutečnění s podtitulem Harry Potter v nás.
Tečku za osudy malého čaroděje a jeho přátel i nepřátel učinila Rowlingová poslední, sedmou knihou série v létě 2007. V češtině jsme Harryho Pottera a relikvii smrti měli k dispozici půl roku nato, nepočítáme-li ilegální fanouškovské kolektivní překlady, které se na internetu objevily už čtrnáct dní po vydání originálu. Z knihy je zřejmé, že se spisovatelka se svým světem skutečně loučí a pálí mosty, respektive zabíjí své miláčky – Harryho sovou Hedvikou to počíná, Crabbem a Fredem Weasleym pokračuje … V epilogu se mnozí přeživší nakonec požení, povdávají a sbratří a se svými dětmi žijí šťastně až do smrti. O pět let později, v první knize J. K. Rowlingové pro dospělé čtenáře, ovšem lásky a štěstí nenacházíme ani jedinou kapku – ale o tom si povíme více v příštím čísle Reflexu, které vyjde 4. dubna stejně jako Prázdné místo.
HARRY POTTER NA FILMOVÉM PLÁTNĚ
Má-li J. K. Rowlingová někomu doživotně líbat ruce, pak dámě jménem Nisha Partyová. Byla to právě sekretářka Davida Heymana, kdo roku 1997 z poličky s označením „nedůležité“ vyhrabal rukopis nazvaný Harry Potter a kámen mudrců. Když pak Heyman, toho času nepříliš zkušený producent dvou nezávislých filmů, položil na poradě obvyklou otázku: „Co jste četli zajímavého?“, přihlásila se s textem o „nějakém čaroději“. „Snad nemyslíte ten brak?“ reagoval Heyman.
„Ten brak“ jej dokázal okouzlit během jediného večera; koho však neokouzloval vůbec, byli obchodníci ze studia Warner Bros. Příběh spojený s londýnským nádražím a červenými telefonními budkami byl na Američany příliš britský, ostatně ani sám Heyman neměl pocit, že by držel v ruce budoucí hit. „Konec devadesátých let, to byla éra britpopu a Trainspottingu. Pottera jsem vnímal jako levný rodinný film, rozhodně nic mimořádného,“ prohlásil Heyman o titulu, jehož filmové adaptace vydělaly na celosvětových tržbách téměř osm miliard dolarů.
Na osmidílné sérii, již produkoval od začátku do konce právě Heyman, se vystřídali čtyři režiséři různých národností: Američan Chris Columbus, Mexičan Alfonso Cuarón a Britové Mike Newell a David Yates. Jedním z prvních, s kým studio vyjednávalo, byl i Steven Spielberg. Oficiálně se jeho odstoupení od projektu zdůvodňovalo tím, že ho Harry Potter zajímal jen jako animovaný snímek, ve skutečnosti však řešil zcela jiný konflikt – Rowlingová chtěla mít nad filmovou verzí absolutní moc. Autorka filmaře nadstandardně kontrolovala po celé potterovské desetiletí, ačkoli to ona sama popírá a její spolupracovníci taktně mlčí. Jediným člověkem, jemuž bezmezně důvěřovala, se stal scenárista Steve Kloves: „Stačilo říct, že mám radši Hermionu než Pottera.“ Tenhle trik se mu vyplatil – z devíti filmů napsal scénář k osmi a ten jeden vynechal jen proto, že prostě nestíhal.
Tereza Spáčilová
