Dnes už by si při jízdě v tramvaji málokdo vzpomněl na Haiti či horníky z Chile – odnesl to čas, jak se říká. Právě nad tím se ale Ondák pozastavuje a přichystal si repliku kapsle Fénix 2, ve které byli zachráněni právě zavalení horníci z Chile. Vyrobena byla vesměs jako ta první, ve spolupráci s NASA. Přesná kopie je to jediná a k vidění je nyní v Oxfordské galerii moderního umění.

 

Umělecká kopie Fénixe 2 je ve tmavé, nažloutlé místnosti, která má napodobovat prostor pod zemí. Kapsle vypadá trochu jako extrémně malé vesmírné plavidlo. Na stropě nad ní je díra, která jako by v dálce naznačovala modré nebe. Koridor nad vaší hlavou je tak úzký, že stačí milimetrová výchylka a záchranná operace se zkomplikuje. Přesně takový pocit máte na výstavě Romana Ondáka v Oxfordské galerii.

 

 

To je to kouzlo, které Ondák má. Jeho další díla, kdy kupříkladu na Benátském bienále vytvořil lesopark mezi výstavními pavilóny se zelení, křovím, stromy a cestou, který pak přesunul ve věrné replice do interiéru, přitahovala nevšední pozornost návštěvníků. „Pracuji s prostředím pavilónu, ve kterém umělec reprezentuje svou zemi. Z mého pohledu však národní pavilóny ztrácejí smysl, protože jsou zúžené pouze na moment té reprezentace,“ zní oficiální vyjádření slovenského výtvarníka. „V našem případě je to specifické v tom, že Československo už neexistuje. Jenže náš pavilón toto povědomí měl stále. A tím, že prostředí, které obklopuje budovu, v totožné podobě pokračuje dovnitř a zase rovnou ven, zdá se, jako by byl pavilón ,vymazaný’. A právě naši zdvojenou identitu jsem chtěl vyřešit tím, že jsem potlačil samotnou stavbu.“ „Je to hra s tím, jak dnes vnímat umění,“ popisuje svůj záměr Ondák.

 

 

Jeho další slavný počin byl, když nechal všechny návštěvníky galerie změřit a zakreslit jejich míry na bílou zeď, což se stalo nejnavštěvovanější expozicí s největším počtem autorů. Vedle instalací a performancí využívá Ondák ve své tvorbě různorodých výtvarných forem, jako je kresba, videoart i fotografie.