Próza Alláhovy dcery renomovaného tureckého romanopisce Nedima Gürsela působí ponejvíce jako islámský rodokaps. Devětapadesátiletý autor byl ve své vlasti pro dva roky starý román soudně stíhán za „podněcování k nepřátelství, nenávisti a hanobení náboženství“, a to tak dlouho, až mu loni Svaz tureckých nakladatelů udělil Cena za svobodu projevu a soud jej zbavil viny.
Ve spletitém vyprávění se prolínají dvě linie – aktualizovaný příběh Ibrahima se synem Ismailem, jak byl přejat a rozvinut muslimy od Židů z vyprávění o Abrahámovi a Izákovi, a vyprávění o životě a činech Muhammadových v 6. a 7. století. Dochází k zajímavému propojení dvou historických rovin – raného středověku a epochy od I. světové války do padesátých let minulého století. Pokud jde o styl, lze říci, že se autor v narativní metodě nedostal přes rok 1850 – je to psáno takříkajíc „pro lidi“, ale nějaký umělecký impuls v románu nenajdete. A že se od té doby v literatuře něco dálo: Joyce, Mann, Hašek, Kafka, Beckett... U Gürsela však příběh odvíjí se postaru, aby si každý početl a nemusel namáhat rozum, natož představivost. Možná ale máme co dělat s jiným konceptem kulturního vědomí v zemi s islámskou tradicí, kde je literatura brána pouze jako cosi kratochvilného?
A kdo nakonec jsou Alláhovy dcery? V tzv. satanských verších, které Muhammad při pozdější redakci Koránu do knihy nezařadil, psal o předislámských božstvech pouštních Arabů. Není o nich mnoho známo, asi jedinou zmínku zanechal historiograf al-Masúdí v díle Rýžoviště zlata z 10. století. Hodna pozornosti je ale jiná věc: jak Nedim Gürsel v románu zmotal všechny bohy do jednoho guláše, výživného, až z něho jde hlava kolem. K ustáleným souslovím, jako jsou Svědci Jehovovi, Bratři Ježíšovi, Manitou&Co. tímto přibylo další, a zbývá se už jenom zeptat, zda se jedná o umění, nebo skrytou ideologickou propagandu. Zatímco umění patří k výtvorům lidským, náboženství se zaobírá nadsmyslovou skutečností, a pokud se tyto dva obory kontaminují, vzniká obvykle paskvil nebo kýč. Na můj vkus je v románu Alláhovy dcery tak „přebohováno“, až boha jeho!
Nedim Gürsel: Alláhovy dcery. Přeložil Tomáš Laně. Host, 2010. 248 s.