V tištěném Reflexu najdete mou poměrně jízlivou analýzu činnosti a výsledků vládní kampaně Hate Free Culture. Tento opravdu exemplární příklad neomarxistického sluníčkářství naštěstí platí z osmdesáti procent zahraniční sponzoři a jen z dvaceti procent my z našich daní.
Jestli někdo neumí měnit postoje lidí, tak je to stát. Nedávná kampaň s názvem Ryba domácí nás stála 178 milionů korun. Projekt měl reklamní kampaní zvýšit spotřebu sladkovodních ryb. Podle Českého statistického úřadu jejich spotřeba na hlavu ale od roku 2009 klesá.
Změna psychologického postoje má složitý mechanismus a řadu součástí. Nastává buď persvazívně — přesvědčováním –, nebo korektivní zkušeností. Zásadní je kredibilita zdroje a informace, jež vede ke změně postoje, styl a struktura komuniké a také kanál, kterým informaci dostáváte. Nejdůraznější je osobní zkušenost.
Kampaň Hate Free Culture (zlovolně xenofoby překládaný jako „nenáviď svobodně“ či „nenáviď svobodnou kulturu“) vytvářejí pro stát čtyři zapálení nadšenci. Pokud ale zcela neznámí mládenci bez jakékoliv marketingové a sociálně psychologické průpravy začnou psát nějaká moudra na Facebook, je téměř vyloučeno, aby to vedlo ke změně jakéhokoliv postoje kohokoliv k čemukoliv — ani toho k celozrnnému pečivu, jež vedle nenásilí server Hate Free propaguje.
Ohledně postoje k uprchlíkům z Blízkého východu a severní Afriky je navíc nutno připomenout, že značné množství Čechů má osobní korektivní zkušenost s těmito populacemi ze svých výletů do Egypta či Tuniska. A ta zkušenost bývá (jako třeba v případě autora tohoto článku) často otřesná. Takže teorie, že by plácání nějakých sluníčkářů na internetu a samolepky v kavárnách mohly změnit postoje formované na základě osobní zkušenosti, je spíše úsměvná. A muselo to být jasné i těm úředníkům a politikům, kteří projekt rozjeli. Proč tedy vůbec existuje?
Odpověď je jednoduchá: Neomarxismus chce měnit svět, deformovat realitu podle svých představ a vychovávat ostatní k obrazu svému a svých iluzí. Což je velmi těžké, ne-li nemožné. Proto se sluníčkáři pokoušejí to zlepšování světa a převýchovu národa alespoň vykazovat, alespoň ukázat, že NĚCO — alespoň NĚCO — proti nějakému konkrétnímu zlu dělají. Přestože to nebylo k ničemu, oni mají svědomí čisté, páč se snažili.
V Reflexu najdete veselou analýzu Hate Free projektu, včetně jejich financování a nedostatečné distance od náboženského a ultralevicového násilí. Třídní nenávist jim, na rozdíl od nenávisti rasové, zjevně tolik nevadí a loga propagující násilí proti náckům byla k vidění na demonstracích ve prospěch Hate Free. Ale motivy Hate Free aktivistů — ať těch profesionálních, nebo jejich followerů ve stovkách „Hate Free zón“ — mohu prozradit už teď: vykonávají aktivitu, která je od počátku odsouzená k nezdaru, ne aby změnili realitu, ale aby se vůči té realitě vymezili a ukázali, že oni jsou na straně Dobra a aktivně za ně bojují. Že jsou prostě lepší než my, xenofobní lůza.
Analýzu Jiřího X. Doležala s titulkem Hate Free - státní sluníčka si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel 19. května.
