BENJAMIN KURAS: Umírnění muslimové existují. Jak je ale poznat? | Reflex.cz
nahoru

BENJAMIN KURAS: Umírnění muslimové existují. Jak je ale poznat?

Benjamin Kuras27. června 2015 • 14:00
BENJAMIN KURAS: Umírnění muslimové existují. Jak je ale poznat?
Černá vlajka a zbraně. Militantní bojovníci oslavují v syrské Raqqa vyhlášení Islámského „chalifátu“.
• foto: 
Globe media / Reuters / Stringers

„Radikální islamisté jsou naprostým zlomkem naší populace,“ píše mi v e-mailu výstražném, i když ještě ne zcela výhrůžném český muslim s albánským jménem, zřejmě sám sebe pokládající za umírněného a k onomu „naprostému zlomku“ nepatřícího.

Zkusme si tedy odhadnout, jak malý je ten radikální zlomek a jak neradikální jsou ti umírnění. Klást si otázku, jak může tak nepatrný zlomek ovládnout tolik umírněných v tolika zemích a dopouštět se s nimi – ale i na nich – tolika krutostí ve světě nezažitých od největších výstřelků nacismu a komunismu. A začít věřit svým očím a uším místo donekonečna přehrávaným heslům o mírumilovnosti.

Islámský stát s devíti milióny obyvatel ovládla nepatrná menšina zpočátku jen asi deseti tisíc, dnes už – ale vlastně pořád jen – padesáti tisíc ozbrojenců. Provádí to jednak vražděním a mučením neposlušných, jednak zvýhodňováním poslušných, jednak intenzívní výchovou dětí k nenávisti a požitku z vraždění. Dává tomu všemu obrovskou publicitu na internetových stránkách a sociálních sítích. Účelem všech těchto metod je udržovat ovládnutou populaci v trvalém strachu a poslušnosti a vyhrožovat dosud neovládnuté populaci brzkým ovládnutím, vyvražděním, nevolnictvím nebo otroctvím.

Další totalita?

Podobně kruté – ač méně dramaticky okázalé – režimy už léta vládnou v Íránu, Afghánistánu, Saúdské Arábii, Kataru, Jemenu, Súdánu, Bruneji a severní Nigérii. Na spadnutí jsou Somálsko, Eritrea, Libye, palestinská území a Pákistán. Na dobré cestě je – jen trochu zpomaleněji, ale už viditelně – Turecko. Přibývá států, jež se vracejí ke středověkým koránským a hadíským zákonům šarí’a nastolujícím trvalou perzekuci jinověrců a trest smrti za odklon od pravé víry – o němž i dnešní vrchní ideolog Muslimského bratrstva šejk Karadáwí přiznává, že bez něho by se islám nikdy nestal světovým náboženstvím.

Z debat světových islámských kleriků vymizely úvahy teologické, filozofické, mystické, poetické a etické (či, chraň bůh, vědecké) – jakými se někdy před sedmi stoletími u několika osvícených panovníků islám honosil – a nahradily je „praktické“ rady, jak se má správně bezvěrcům podřezávat krk, usekávat ruka, bičovat záda, sexuálně zotročovat bezvěrkyně, znásilňovat děvčátka až tříletá a kde v kterém posvátném textu se pro to najde boží přikázání a požehnání. Tím se dnešní, zradikalizovaný islám přestal podobat jakémukoli náboženství a proměnil se v obdobu největších výstřelků nacismu a komunismu. Jako takový jej proto musíme začít vnímat, nechceme-li upadnout do další vražedné totality, už třetí během jednoho lidského života.

Zákony šarí’a

Jak dokáže ona „naprostá menšina“ radikálů ovládnout tak obrovskou většinu umírněných, nám možná vysvětlí sondáže instituce Pew Research z roku 2013. Ta zjistila, že v 17 sondovaných státech muslimská většina – i kdyby se třeba otřásala znechucením nad některými metodami Islámského státu – vyznává tutéž víru v zákony šarí’a coby bohem daný jediný správný systém politického uspořádání.

Statistiky vypadají v procentech takto: Afghánistán 99. Irák 91. Palestinská území 89. Malajsie 86. Niger 86. Pákistán 84. Bangladéš 82. Džibutsko 82. Jordánsko 81. Indonésie 72. Demokratická republika Kongo 74. Nigérie 71. Tádžikistán 70. Kyrgyzstán 69. Ázerbájdžán 65. Ruští muslimové 56. Bosenští muslimové 52. (V sondáži chybějí hlavní šarí’atské státy, jako Írán nebo Saúdská Arábie, kde Pew průzkum neprováděl.) Jaká procenta platí u muslimů evropských, různé sondáže zatím jen odhadují, ale nadpoloviční většiny jim už vycházejí u věkové kategorie do 30 let.

V kontextu islámské totality stojí za připomínku, že Evropský soud pro lidská práva znovu v letech 2003 a 2004 vyhlásil, že „zákony šarí’a jsou neslučitelné se základními principy demokracie, protože zásady šarí’e týkající se dědictví, práv žen a svobody vyznání porušují lidská práva stanovená Evropskou konvencí o lidských právech“.

Veškerá propagace zákonů šarí’a tedy musí být podle evropských zákonů trestná stejně jako jejich aktivní prosazování zvané džihád. Ale můj česko-albánský umírněný muslimský korespondent mě ujišťuje, že „džihádu a šarí’e se rozhodně držet budeme, neboť šarí’a je nedílnou součástí našeho rodinného a dědického práva“.

Kasárny, kopule, helmy

Jak jsme poučeni z historie, nastolení totality usnadňuje tichá podpora – či přinejmenším absence odporu – oněch „umírněných“. Možná by bylo opatrnější a bezpečnější přestat se dohadovat o definicích radikálnosti a umírněnosti a uvěřit umírněnému tureckému prezidentu Erdoğanovi, že „mluvit o umírněném islámu je urážlivé. Žádný umírněný islám neexistuje, islám je islám.“ Taky že „mešity jsou naše kasárny, kopule jsou naše helmy, věřící jsou naše armáda“. Ještě taky, že „demokracie je jen vlak, s nímž se svezeme a z něhož vystoupíme, jakmile dorazíme, kam směřujeme“. A kam islám směřuje, je nadvláda nad celým světem.

Existují nepochybně umírnění muslimové. To jsou ti, co ignorují vražedné příkazy islámu, i když jim za to hrozí od extremistů stejný trest jako nám káfirům (bezvěrcům). Patřil k nim muslimský (a též zavražděný) redaktor Charlie Hebdo i muslimský (a též zavražděný) policista. Patřil k nim africký muslim, který před masakrem v košer obchodě ukryl několik Židů do mrazáku a šel přivolat policii. A patří k nim nade všechny rotterdamský starosta, původem marocký muslim, svým výrokem, že komu se tady nelíbí, ať „rot op“ – což anglické titulky překládaly neupejpavě jako „fuck off“.

Pořád nám však zbývá jeden problém: jak na první pohled rozeznat nebezpečného extremistu od bezpečného umírněnce. Kdo na to má nějaký lakmusový papírek, sem s ním. Urgentně.

Text byl původně publikován v Reflexu č.25/2015.

Benjamin Kuras

Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15