JEFIM FIŠTEJN: Rusko se rychle blíží k poločasu svého rozpadu | Reflex.cz
reklama
nahoru

JEFIM FIŠTEJN: Rusko se rychle blíží k poločasu svého rozpadu

Jefim Fištejn2. března 2015 • 09:00
JEFIM FIŠTEJN: Rusko se rychle blíží k poločasu svého rozpadu
Rusko se rychle blíží k poločasu svého rozpadu
• foto: 
profimedia.cz

Páteční vražda statečného člověka a politika Borise Němcova nedaleko moskevského Kremlu znamená možná určitý obrat v ruských politických poměrech. Avšak stav velké země zásadním způsobem neproměňuje. Nastavené trendy se neobrátí zpět, spíše se zrychlí směrem k poločasu rozpadu.

reklama

V Česku je překvapivě mnoho těch, kdo se vážně domnívají, že Rusko je země na strmém vzestupu. Má pro to všechno potřebné – ropu v půdě, rakety ve vzduchu a Bolšoj těatr uprostřed. Nikoli náhodou je přece členem skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižná Afrika) sdružující nejrychleji se rozvíjející země. Celá představa je fantóm, pozměněný stav vědomí navozený nadměrnou konzumací novinových titulků.

Jakákoli, byť povrchní znalost vlastních ruských zdrojů musí nutně vést k závěru, že celý tento lepý obraz je jedním zbožným přáním. Rusko je v úpadku, který neskončí zítra. Všechny solidní agentury přiřkly tamnímu hospodářství spekulativní rating s negativní vyhlídkou. Ze zkratky BRICS dávno zbylo jen jakési škytavé IC.

Především je radno mít na paměti, že Rusko je chudá země. Zbohatlíci mohou příjemně překvapovat karlovarské krámkaře výší svých útrat, přepychem svých limuzín a mobilů osazených diamanty. Avšak odpověď průměrného Rusa na otázku o výši budoucího důchodu vyvolává soucit i v těch nejchudších evropských zemích. Vzhled a stav ruských vesnic a venkovských osad tvořených shlukem ubikací a chatrčí jsou srovnatelné leda tak se zapadlými kouty Afriky. Lesk moskevských výloh nesvědčí tolik o bohatství země jako spíše o úděsné nerovnosti, která je vnímána jako norma.

Země není jednotná

Navzdory názvu vládní strany Rusko dávno není jednotné. Nejenže Moskva a venkov jsou dvě různé země, dokonce i styk mezi nimi je ztížen a režim povinné registrace k pobytu, ona obnovená sovětská „propiska“, funguje jako jakési „schengenské vízum“. Je to rozdíl mezi Prvním a Třetím světem. Není divu, že jako o migrantech se v Rusku mluví o vlastních občanech stěhujících se do větších center z těch nejchudších a ekonomicky podvyvinutých jižních regionů. Je v Čechách migrantem člověk, který se z jihočeského Kaliště přesídlil do průmyslové Plzně? V Rusku je.

Po všechna léta po rozpadu Sovětského svazu balancuje Rusko na hraně války všech proti všem. Sovětské politické instituce zmizely, nové na jejich troskách nevznikly. Tato vnitřní válka byla v poslední dekádě tlumena vysokou cenou ropy, leč nikam nezmizela. Propuknout se vší silou ji neumožňovala zdrcující převaha jedné ze silových skupin, jež si přivlastnila většinu ekonomických a informačních zdrojů.

Jenže pořád to není funkční stát – když pro nic jiného, pak aspoň proto, že hlavním prostředkem řízení v této neofeudální hierarchii je všudypřítomná korupce. Tunelování ropného rozpočtu je základem zlopověstné „mocenské vertikály“ a přístup k němu je zárukou loajality vůči systému generujícímu opak společenského blaha.

Nic než zmar

Jen politováníhodný slepec může být uchvácen zeměpisnou rozlohou Ruska. Gigantické území dodnes není ani zalidněno, ani spravováno s péčí řádného hospodáře. Ba naopak, samotná kolébka ruské státnosti a historická sídliště ruského národa jsou stále více vybydlené a propadají se do zmaru a rozvratu.

Demografický úpadek se dávno stal nezvratným faktem a pro přistěhovalectví zůstává Rusko jednou z nejméně atraktivních destinací. Mnozí při pohledu na postupující vylidnění bijí na poplach: „Dříve nebo později nás bez odporu obsadí Číňané nebo Středoazijci“. Existuje také opačný scénář: obyvatelé zpustlého a nikomu nepotřebného území sami za pakatel odprodají všechno, co je skryto v jeho nitru, neboť vyrábět cokoli vlastníma rukama se dávno odnaučili.

Rusko není líhní nositelů Nobelových cen. Veškeré jeho kulturní a vědecké vymoženosti, jimiž nejednou překvapilo svět, jsou dávno minulostí. V současnosti lehají popelem knihovny, zavírají se školy a univerzity, upadají zdravotnická zařízení. Humanitní vědění je vytlačováno tmářstvím nejhrubšího zrna, vysokou medicínu nahrazují senzibilové, pochybní léčitelé a zaříkávači. Země s tak nízkými příjmy obyvatelstva, jaké plánuje vláda na nejbližší léta, si nemůže dovolit ani soudobou vědu, zejména teoretické obory, ani zdravotnictví, ani udržování muzeí a knihoven.

Iniciativa se nevítá

Vychvalovaná „vertikála moci“, jež je pravou kostrou Putinova režimu, právě v současné krizové situaci dokázala svou naprostou neúčinnost. Neuměla odpovědět na výzvy doby ničím jiným než klasickým krácením výdajů. Není uzpůsobena pro generaci hbitých a sofistikovaných odpovědí na změnu podmínek, je jen schopna adaptovat se k nim.

Jak čert kříže (vlastně jak Majdanu) se bojí uvolnění tvůrčí iniciativy zezdola, nepřiměje ji k tomu ani hrozba totálního kolapsu. Dokáže jen hledat nové fiskální zdroje pro naplnění pokladny: Zvýšení věku odchodu do důchodu, zastavení valorizace důchodů a konfiskace důchodových fondů, zmrazení platů pracovníků rozpočtové sféry, atd.

Ani na Krymu, který se ocitl vskutku v prekérní situaci, nebyl učiněn nezbytný krok k vytvoření volné ekonomické zóny, rozšíření podnikatelských svobod nebo zavedení daňových prázdnin. Místo toho se rozpoutal pro ruský byrokratický systém typický boj o přerozdělování majetků, zestátnění, silová převzetí a loupeživé odcizení soukromých statků.

Sociální krátkozrakost

Sociální krátkozrakost státní byrokracie je vskutku zarážející: Zatímco lid je přesvědčován o nutnosti utáhnout si opasky o několik dalších dírek, vysocí úředníci, manažeři státních korporací a bank obsazují nadále horní příčky v seznamech nejlépe placených lidí světa. Úsporná opatření se jich netýkají a jejich drzost nezná mezí: zvláštním zákonem si nechali z peněz daňových kompenzovat poplatníků finanční újmy způsobené zmrazením jejich majetků v cizině.

Až jednou majetky budou rozmrazeny, dostanou podruhé to, co již jednou nakradli a ulili do zahraničí. Doma mezitím dostávají od „národního vůdce“ drobné známky pozornosti: Mnohamiliardové zakázky na projekty, které se za stávajících podmínek jeví jako naprosté šílenství (fotbalová městečka k mistrovství světa v roce 2018, nepotřebný plynovod Síla Sibiře, most přes Kerčský průliv, atd.).

Strašlivé iluze

Rusko je velké a stejně velká je jeho setrvačnost. Naivkové si říkají, že i tentokrát jej zachrání mobilizační ekonomika a totální sebeizolace. Je to nebezpečná iluze.

Na rozdíl od 30. let minulého století Rusko více nemá nevyčerpatelný rezervoár zemědělského obyvatelstva, které bylo lze zapřáhnout do chomoutu nucených práci. Z ciziny do Ruska se za živobytím nikdo nehrne. Migranti ze Střední Asie zase mění demografické složení obyvatelstva způsobem, který Moskva nepokládá za žádoucí.

Navíc za posledních 500 let bez přímé účasti Západu nevzniklo v Rusku jediné nové průmyslové odvětví. Ani stalinská industrializace by se nebyla bývala konala bez technologické účasti Spojených států a Německa. Zůstává záhadou, z jakých zdrojů hodlají stoupenci sebeizolace a konfrontace se Západem rozvíjet svou zemi, ledaže by spoléhali na kouzelný proutek.

Navíc zábor Krymu, jenž způsobil v obyvatelstvu hysterický záchvat nadšení, avšak nebyl uznán nikým ve světě, zpochybňuje vlastní hranice Ruska. Pokud kremelská věrchuška tvrdí, že stávající hranice jsou neuspokojivé a tudíž neplatné, nemůže se divit, pokud jednoho dne budou hraniční čáry zpochybněny také někým jiným.

Jako poslední argument zbývají Rusku jaderné zbraně přihrané kdysi Stalinovi americkou rodinou Rosenbergů v oparu komunistického mámení. Rusko nyní rádo mává atomovou bombou jak nezkušený pistolník bouchačkou. Bude to platit jen do doby, než Spojené státy a Čína dosáhnou ve vývoji zbrojních systémů nových výšek.

Jaký nyní může být vztah k zemi, která neustále vyhrožuje, že způsobí konec světa? I ti, co si dávno zvykli na rozmarnou a zlovolnou kremelskou politiku, dívají se na Rusko s němým úžasem. Jenže všechno dříve nebo později mívá svůj konec. Jednou si lidé zvykli i na to, že z Kartága zůstaly jen trosky zaváté pouštním pískem a že Zlatá horda rozsévala kolem sebe hrůzu tak dlouho, až z ní zbyla nekonečná a prázdná pustina.



Klíčová slova: Ruskoboris němcovvražda



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama