JEFIM FIŠTEJN: Bludy o Putinovi mají podmanivou logiku. Vedou Evropu do záhuby | Reflex.cz
reklama
nahoru

JEFIM FIŠTEJN: Bludy o Putinovi mají podmanivou logiku. Vedou Evropu do záhuby

Jefim Fištejn17. prosince 2014 • 07:00
JEFIM FIŠTEJN: Bludy o Putinovi mají podmanivou logiku. Vedou Evropu do záhuby
Vladimir Putin
• foto: 
ČTK

Psychiatři vám dosvědčí, že sebepádnější argumenty nejsou s to prolomit dokonalou obranu bludu. Do bludného kruhu se dávno zacyklilo uvažování zastánců územních výbojů Putinova Ruska.

reklama

Posloužím si nahodilým příkladem takové neprůstřelné, a přitom zvrácené logiky. Nemůže být sporu o tom, že záborem Krymu porušilo Rusko platný mezinárodní řád, rozumuje například Hans-Werner Sinn, ředitel německého IFO Institutu pro ekonomická studia.  Přesto musíme dát Putinovi šanci vyváznout ze šlamastyky bez ztráty tváře, nabídnout mu k tomu pomocnou ruku. Proč? No přece proto, že návrat k původnímu stavu už není jednou z variant, mezi nimiž si můžeme vybírat.

Pořád tomu nevěříme

Naše reálná volba je dilematem mezi nynějším stavem a něčím mnohem horším. Případné vítězství Západu by totiž znamenalo spuštění samospádu opravdových katastrof: Neodvratný Putinův konec by vedl ke zhroucení ruského státu, to pak k nikdy nekončícímu řetězci menších a větších ozbrojených konfliktů, které by vzedmuly vlnu utečenců valící se Evropou, o ztrátě významného trhu a zdroje energetických surovin nemluvě. To si přece nemůžeme vážně přát…

Jak s oblibou říká sportovec Václav Klaus, nemůžete chtít vyhrát 100:0. Stačí, když skóre bude aspoň nepatrně ve váš prospěch. Jinými slovy, nechcete-li proslout jako válečný štváč, nesmíte trvat na vymahatelnosti práva a musíte se smířit s tím, že bezohledný pachatel bude nakonec po zásluze odměněn – hlavně, aby jeho zisk nepadl celý na váš úkor. Inu, blud má vlastní podmanivou logiku.

Podobně tomu, jak duchařina všude vytěsňuje racionalitu, konspirologie , jež ještě nedávno byla pokládána za úděl marginálů, opanovala v poslední době vysokou politiku. Nikoho dnes nepřekvapuje Putinovo prohlášení, že časopis Forbes ho schválně označil za nejvlivnějšího politika světa, aby tím naštval Baracka Obamu a zkomplikoval jejich vztahy zbytečnou rivalitou. Stejně tak nikomu nestálo za komentář jeho tvrzení, že veškeré ruské svízele byly odjakživa výsledkem piklů na Západě. Nebýt obsazení Krymu, našel by si Západ přece jinou příhodnou záminku, aby se pokusil zachvátit, rozčlenit, oloupit, pošlapat a ponížit tak svébytnou, krotkou a vysoce oduševnělou zemi, jako je Rusko.

Tato předvídatelná reakce agresivního Západu v podstatě předem dává Rusku odpustek za jakýkoli možný dobyvačný čin. V korytě tohoto scestného uvažování leží také představa, že ukrajinská krize byla záměrně vyprovokována Západem, aby mohl poté na Rusko vrhnout smršť politických a ekonomických sankcí, jejichž smyslem je výměna režimu a vše ostatní popsané výše.

Rusko je agresor

Že máte stihomam, ještě neznamená, že po vás nejdou. Že Rusko je dnes bezohledným agresorem, ještě neznamená, že Západ nenese svůj podíl odpovědnosti za katastrofický spád, který nyní nabírají události na evropském kontinentu. Přetěžká vina Evropanů nespočívá ovšem ve snaze za každou cenu vyvrátit Svatou Rus z kořenů, nýbrž v jejich hédonistickém egocentrismu, jenž tak dlouho kultivoval jejich intelektuální zahálčivost, až nakonec vyústil v úplnou ztrátu historické představivosti. Zhroucení Sovětského svazu a náhlé zmizení „socialistického tábora“ od samého počátku vyvolávalo v mnoha Evropanech špatně skrývanou podrážděnost a nevoli, neboť převratné, leč málo srozumitelné děje je připravovaly o navyklý poválečný komfort.

Ze vzpomínek východoevropských disidentů mi utkvěl v paměti hněvivý monolog, který na setkání s nimi v roce 1990 pronesl francouzský senátor Charles Pasqua, ministr vnitra ve vládách Chiraca a Balladura: „Co to vyvádí ten váš Gorbačov? Skoro půl století jsme koexistovali v rozdělené Evropě a nikomu to obzvlášť nevadilo. Brali jsme to rozdělení jako hotovou skutečnost, protože všem nám zaručovala stabilitu. Každá strana věděla, co může očekávat od protivníka, a všem to náramně vyhovovalo. Naše vztahy byly zcela předvídatelné. A do toho vpadla ta vaše perestrojka a převrátila všechno vzhůru nohama. Teď nemáme tušení, jaké živelní pohromy můžeme očekávat již zítra, a jak na ně reagovat?

Vím, že vy budete teď vyprávět o nutnosti skoncovat s totalitou, připomenete mi pronásledování, gulagy, a takové to bla, bla, bla. To jsou vaše problémy a nechtějte, abychom je řešili za vás!“

Názory, které nevnímáme

V té době pan Pasqua ještě nemohl vědět, že z nadcházejícího rozpadu SSSR bylo třeba vinit americkou CIA. Leč už tehdy sdílel v podstatě tezi současného ruského prezidenta o tom, že tento rozpad není ničím menším než „největší geopolitickou katastrofou 20. století“.

V Evropě ovšem existoval také jiný názor, který se belgický ministr zahraničí Leo Tindemans neúspěšně snažil vložit do hlav svých kolegů. Na společném zasedání v roce 1989 pronesl tuto chmurnou věštbu: „Všechno nasvědčuje tomu, že na východě Evropy nazrávají gigantické proměny. Abychom pochopili jejich podstatu a uměli na ně adekvátně reagovat, musíme již dnes zevrubně zkoumat a analyzovat všechny faktory tohoto jevu.“ Varování Belgičana nikdo nebral vážně. Věc se zdála být nad slunce jasná. Není třeba zvláštního intelektuálního nasazení, aby každý pochopil, že národy východní Evropy a zejména Sovětského svazu mají komunismu po krk a prahnou po svobodě a demokracii. A po čem prahnou, toho také dosáhnou, ať již jim budeme pomáhat, anebo házet klacky pod nohy.

Evropští státníci byli příliš zaneprázdněni posledními přípravami k vyhlášení Evropské unie a události na východě kontinentu byly takřka pod jejich rozlišovací úrovní. Měli pocit, že jejich jasnozřivost byla dostatečně prokázána pádem Berlínské zdi a zejména krachem srpnového pokusu ruských starobolševiků o převrat. V tomto krátkozrakém a mylném, leč euforickém postoji, setrvávala Evropa prakticky po celá 90. léta. Každý pokus o vysvětlení, že 70 let komunismu mentálně poznamenaly Rusy nejméně stejně tak jako staletí monarchie, že demokracii si většina z nich představuje jako něco na způsob kouzelného proutku, narážel na obviňování z pomluv a očerňování velké země a jejího velkého národa.

Zkraje se zdálo, že toto spokojené vnímání ruského přerodu je přehnaným projevem zlopověstné politické korektnosti. Záhy ovšem vysvitlo, že nepříjemné pravdy o reálném stavu ruské společnosti jednoduše popouzejí evropské obdivovatele soudobého Ruska. Kdyby je přiznali, museli by vynaložit dodatečné úsilí pro konceptuální opravu svého vztahu k Rusku, který se od začátku omezoval na povinné vyzdvihování „demokratické volby“ zpestřované občas, aby se neřeklo, drobnými výtkami za porušování lidských práv.

Evropa nechápe Rusko a Putina

Příchod Vladimíra Putina k moci zásadně neovlivnil metodologii evropského postoje vůči Rusku. Nikdo z politiků se neobtěžoval prozkoumat zevrubně jeho služební dráhu, poznat zvláštnosti jeho profesionality, povahu jeho působení v Petrohradě, jeho ambice a způsoby jejich prosazování, aby mohl vytěžit z těchto poznatků návod na kvalifikovanější jednání s neprůhledným ruským lídrem.

Když západní státníci zjistili, že hromadné popravy a obnovení gulagu nejsou na nejbližším obzoru, dospěli k úlevnému závěru, že ruský prezident je „pravým Evropanem“ – zcela v souladu s rčením, že „jediným Evropanem v Rusku je vždy vláda“. Vycházeje z toho, že ke své rezidentské činnosti potřeboval Putin znalost němčiny, politolog Alexandr Rahr sepsal dokonce dílko „Němec v Kremlu“, v němž už velebil budoucí snahy prezidenta připodobnit svou vlast k Německu.

V českém diskursu můžeme často slyšet, že „Rusko není Sovětský svaz“. Toto konstatování je jen zdánlivě nesporné a do podstaty problému nám nedává žádný vhled.

Člověk není opice, to dá rozum, leč celá pravda to není – pro pochopení lidského chování je mnohem důležitější skutečnost, že z 99 procent má člověk společnou DNA se šimpanzem. Pro porozumění současným zpětným trendům ruské společnosti nejsou ani tak důležité transformační změny jako spíše zachovalé archetypy, pěstované společenské návyky a tradice, odlišné vnímání hodnot, atd. Povědomí o nesnadných faktech by ušetřilo Evropu toho nemilého probuzení, kdy najednou stála tváří v tvář nevysvětlitelným krokům Putina podporovaného většinou svých krajanů.

Svízel tkví v tom, že hlavní starostí evropské byrokracie, jakož i každé jiné byrokracie na světě, je především ochrana vlastního pohodlí. To ji nutí vyhýbat se jakýmkoli tvůrčím přístupům a rozhodnutím vybočujícím z řady. Evropské myšlení zůstává zlenivělé a nezvídavé. Evropané nepopírají existenci ruského „svérázu“, pouze ho vnímají jako jakýsi exotický jev, jenž nemá racionální vysvětlení. Omylnost evropského přístupu hrála osudovou roli také v ukrajinské krizi. Všechny řeči o „geopolitickém záškodnictví Západu“, jenž si usmyslel zákeřně uzmout Ukrajinu Rusku, vypadají na tomto pozadí značně komicky.

Připomeňme si, že dohoda o asociaci Ukrajiny s Evropskou unií se připravovala řadu let a po celou dobu žádného v Moskvě nikdy nenapadlo obviňovat Brusel a Spojené státy z rusofobských úmyslů. Když Janukovyč užuž byl připraven dohodu podepsat, Moskva se ho jednoduše pokusila překoupit za 15 miliard dolarů.

Nesmysly o Ukrajině

Drobný, leč výstižný detail: Evropská unie neměla žádné pochybnosti o finančních potížích Ukrajiny, věděla, že země stojí na pokraji bankrotu, do kterého ji dodatečně sráží cílené ruské hospodářské sankce. Janukovyč tehdy hlasitě požadoval od Bruselu půjčku ve výši, nemýlím-li se, 20 miliard eur. Brusel mu nevyhověl s odkazem na nutnost šetřit a na toto rozhodnutí nyní doplácí násobky. To zcela boří moskevské zkazky o protiruském spiknutí Západu předem do mrtě připraveném. Západ byl Majdanem očividně zaskočen a donucen fungovat v režimu okamžitých a ne vždy systémových improvizací. Projevil se nedostatek historické představivosti a neznalost elementárních východoevropských reálií.

Právě proto špičky Evropské unie zastižené událostmi v nedbalkách začaly nyní najednou mluvit o potřebě decentralizace či dokonce federalizace ukrajinského státu. Je zbytečné se ptát, co jiného než autonomii může nabídnout Kyjev zabranému Krymu, který ji beztak před záborem měl? Co může nabídnout okupovaným územím na východě, jejichž obyvatelé si již „odhlasovali“ svou úplnou nezávislost na Ukrajině, obdrželi ruské pasy, platí ruským rublem a mají své zastupitelské úřady v Rusku, i když zatím neformální.

Nesmyslné požadavky svědčí o tom, že si Západ stále neuvědomuje, na jaké čáře stojí a naivně věří, že drzý uličník, který neváhá vymlátit v „evropském domě“ okenní tabulky, se nechá uchlácholit vstřícnými gesty nenapravitelných loserů.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama