V posledních dnech měl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker starostí až nad hlavu. Přiznal se dokonce veřejně, že se cítí být politicky oslaben. Místo rozdávání dárků a položení základních kamenů evropské perspektivy se ocitl doslova mezi kameny mlýnskými.
Před několika dny totiž práskla druhá mediální salva aféry daňových úniků, tzv. Luxelaks. Nejdéle sloužící evropský politik, jenž jako lucemburský premiér na daňových výhodách postavil část své politiky, stanul před měsícem v čele Evropy. A má vážný problém.
LuxLeaks pro klid svědomí
Vypadá to jako organizovaná kampaň. A také tomu tak je. Stojí za ní vlivné Konsorcium investigativních novinářů (ICIJ), sdružující na čtyřicítku novin, jež publikovalo počátkem listopadu, že mezi roky 2002-2010, tedy v době, kdy byl Jean-Claude Juncker premiérem Lucemburska, uzavřelo velkoknížectví smlouvy s 340 nadnárodními společnostmi, mezi nimiž byly: Apple, Amazon, Ikea, Pepsi, Heinz, Verizon a AIG, ke snížení jejich daní – a to téměř na minimum.
Experti se nyní přou, zda jde o praktiky zcela legální, neboť evidentně odporují některým zákonům, například o svobodné konkurenci. Ilegální může být i státní podpora těchto výhod. Tímto způsobem, tedy znevýhodněním, měly být podle ICIJ ostatní evropské státy připraveny o miliardy eur. Na základě těchto informací čelil předseda Juncker v Evropském parlamentu před měsícem pokusu o odvolání vyslovením nedůvěry – převážně ze strany euroskeptickcých uskupení.
Podle belgického deníku Le Soir je nyní ta nová série, tzv. LuxLeaks 2, o něco menší soubor: zahrnuje 35 dalších společností, mezi nimiž jsou například Skype, Walt Disney, Koch Industries nebo Bombardier či Telecom Italia. Tyto smlouvy měly být uzavřeny v letech 2003-2011. Za úniky, jež nyní před Vánocemi gradují, měl stát jeden z bývalých lucemburských úředníků, který je již na „zaslouženém odpočinku“ – dokumenty ale předal novinářům pro „klid svědomí“.
I z těchto důvodů je jasné, že kdyby nebylo spojenectví mezi evropskými lidovci a socialisty, jež podpořili i centrističtí demokraté a liberálové, bylo by již dávno po Junckerově komisi.
Podpora je to ale u všech zatím jen dočasná. Pokud dospěje vyšetřování k závěru, že se Juncker dopustil nějaké chyby, bumerang se vrátí. A komise padne. To by byl neslavný konec největší evropské politické kariéry.
Juncker: Cítím se oslaben
Předseda Juncker se měl objevit na zasedání Rady Evropské demokratické strany (PDE-EDP), nadnárodního politického uskupení demokratických centristů, již ve středu večer 10. prosince, dorazil ovšem až o den později, krátce po jedné hodině odpolední – a zůstal pouhých dvanáct minut. Přivítán byl částí zaplněného sálu vestoje. Byla to pocta, jež ho jistě potěšila, neboť v novinách se mu jich nyní moc nedostává. „Subjektivně řečeno, nemohu si sám vyčítat nic z toho, co mi ostatní vyčítají,“ sdělil toho dne na stránkách francouzskému listu Libération. „Ale, objektivně řečeno, jsem oslaben, neboť LuxLeaks vyvolávají dojem, že jsem se podílel na manévrech, jež neodpovídají základním etickým a morálním normám,“ řekl sebekriticky.
Ovšem již 12. listopadu Juncker v Evropském parlamentu připustil, že sice není „architektem systému..., ale cítí se za něj „politicky zodpovědný“. Juncker byl lucemburským premiérem dlouhých 18 let v letech 1995-2013. Na svou obranu nyní vyhlásil, že nová Evropská komise považuje za jednu ze svých priorit právě „daňové vyrovnání“ nebo, chcete-l,i „fiskální harmonizaci“. Daňové zvýhodňování však nepraktikovalo pouze Lucembursko, ale i další země: Nizozemsko, Irsko i Belgie.
Za projekt zvláštního „evropského zákona“, který se zdá být nyní urgentní, má být zodpovědný francouzský komisař pro ekonomiku Pierre Moscovici. Několik evropských ministrů financí – německý Wolfgang Schäuble, francouzský Michel Sapin a italský Pier Carlo Padoan – požádalo přípravu direktivy k tématu ještě do konce roku. K tomu ale nedojde, neboť Moscovici podle Junckera má za úkol připravit projekt „základního rámce“ na počátek příštího roku 2015.
Komisař Moscovici však bude muset řešit i skutečnost, že Francie a Itálie stále nesplňují maastrichtská kritéria deficitu pod tři procenta HDP – obě země dostaly odklad na počátek jara, do tří čtyř měsíců, jinak jim hrozí zřetelné sankce. Metoda Junckerova ale není „cukr a bič“, je to politik zkušený a vnímavý, což uplatnil i na VI. kongresu demokratických centristů.
Peníze leží v bankovních kufrech
Před zástupci PDE-EDP mluvil předseda Juncker hlavně o způsobu, jakým chce nastartovat evropskou ekonomiku. Je to součástí čerstvě vyhlášeného plánu evropských investicí, jenž by měl být jedním z pilířů – společně se strukturálními reformami a rozpočtovou disciplínou. Jejim základem je využití peněz z projektů soukromých společností, jež by neměly prohlubovat dále státní deficity členských zemí. „Když víme, že peníze leží v bankovních kufrech, byl by hřích těchto peněz nevyužít,“ řekl skromně, ale rozhodně Juncker. „Přece tím nebudeme nasírat občany, kteří platí daně,“ dodal již expresívněji. Výraz „emmerder“ se dát ovšem z francouzštiny přeložit i volněji jako „naštvat“. A občané jsou často nejen naštvaní, ale i zoufalí.
Plán investic má tvořit základní evropský fond, do něhož bude projekty vybírat Evropská investiční banka. „Bude pouze na nich, jaké projekty vyberou,“ sdělil Juncker, jehož celkový plán zahrnuje předpokládaný objem využití 315 miliard eur. „Nebudu se ale zlobit, pokud by třeba některé státy, jako Francie, chtěly snad přispět samy,“ zavtipkoval. On sám ovšem ví, že reforma, kterou téhož dne předkládal ministr ekonomie Emmanuel Macron, nebude patrně stačit k rozhýbání francouzské ekonomiky, a jak známo: Kde nic není, ani Juncker nemá kde brát.
Částka, jež má být již letos k dispozici s garantovaným evropským rozpočtem, je na úrovni 16 miliard eur společně s pěti miliardami investiční banky. Pokud by například chtěl, jak se zmínil, využít peněz mimo rozpočet (například z tzv. mechanismu stability, určeného pro záchranu států v úpadku), musel by se obrátit na Evropskou radu, jež reprezentuje členské státy. Je jasné, že diskutovat opět a ještě jednou s finančními ministr, by bylo na „dlouhé lokty“.
Tato úvaha má ale i svou psychologickou stránku: Mluví-li se pořád o dluhu, deficitu a sankcích, Evropa právě nevyvolává salvy nadšení. Doslova se k ní „otáčejí zády“, jak řekl. „Mluví se dnes více o slabinách než o ideálu,“ poznamenal smutně. Na hodnoty se v tomhle přeekonomizovaném světě zkrátka zapomíná.
Křesťanští sociálové si rozumějí
Křesťanský sociál Juncker se však v objetí francouzského centristy Françoise Bayroua, jejž zná dlouhých třicet let, jistě cítil lépe než před euroskeptiky, nebo dokonce eurofoby, kteří se již nějaký pátek v Evropském parlamentu prohánějí. Vůči nim se eurofederalista Bayrou silně vymezuje a odmítá i taktiku, do níž se pustil nyní Nicolas Sarkozy. PDE-EDP patří v Evropské unii k uskupením, které Junckera podporuje, což dalo najevo i závěry ze svého dvoudenního zasedání.
Politik Bayrou se svým Demokratickým hnutím (MoDem) patří dnes mimochodem ve Francii k velmi známým politikům (ačkoliv podpořil nynějšího prezidenta Hollanda ve volbách před dvěma lety, podporuje nyní do těch příštích prezidenta liberálně pravicového, totiž Alaina Juppého); kdysi začínal jako učedník křesťanského liberála, zakladatele Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) Valéryho Giscarda d´Estaing, třetího prezidenta páté Francouzské republiky.
V některých ohledech je Francouz Bayrou jako praktikující katolík Lucemburčanu Junckerovi jistě velmi blízký. „Měníme se v čase, i naše politické rámce, ale některé věci nám zůstávají,“ řekl Juncker o směru, jímž se Bayrou vydal (ani nalevo, ani napravo).
Odklepnuto s razítkem: „Big Four“
Bylo ale jasné, že nejistota panující kolem LuxLeaks dolehla i sem. Předseda Juncker, jenž nastupoval s větou, že tato Evropská komise je komisí „poslední šance“, nyní čelí čtyřem vyšetřováním o smlouvách na daně, tzv. tax rulling, tedy metodě, jež měla využívat daňových zvýhodnění – včetně jejich potvrzení renomovanými auditorskými kabinety. Mezi vládami evropských států však dosud nepanovala jasná shoda, že by měly být tyto metody nějakým způsobem unifikovány.
Dvě šetření se nyní týkají právě Lucemburska, a to kvůli smlouvám s internetovým obchodem Amazon a italskou skupinou Fiat. Další dvě se týkají Irska (a smlouvy s Applem) a Nizozemska (a smlouvy se Starbuckem).
Podle vydání listu Le Soir měly být smlouvy na daňová zvýhodnění odklepnuty prestižními auditorskými kabinety, jimž se říká také: Big Four, totiž PricewaterhouseCoopers (PwC), KPMG, Ernst & Young a Deloitte. Belgické noviny poznamenávají, že v některých případech šlo až o 95 procent obratu, jež byla redukována (případ Skype), nebo o zavedení extrémně nízkých úroků (pouhých 0,28 procenta pro Walt Disney Luxembourg).
Když Juncker objevuje byrokracii
Na první pohled působí předseda Juncker dosti tuctovým dojmem: šedý úředník s brýlemi. Prostě Mr. Myš. Lehká žovialita, lehká ironie a velké napětí, jež si člověk uvědomí, když se podívá, kolik jen osob takového „evropského prezidenta“ doprovází: do rozměrného výtahu při odchodu se těch deset lidí i s bodyguardem skoro nevešlo. Na několik selfies si poslední minutu ještě našel – využila toho nejvíce slovenská delegace.
Od příštího týdne čeká Belgii, abychom nezapomněli, kde vlastně jsme, generální stávka, což znamená, že tu nic nepojede: chcete-li ještě přijet, musíte v neděli. Nastává jedno z dalších kol složitého vnitropolitického belgického vývoje, v němž důležitou roli hraje nekončící konflikt mezi Valony a Vlámy, kteří se – i s novým králem Philippem, jemuž se jako následníku dlouho smáli - ne a ne rozdělit. Valonský jih si drží Brusel: křesťany a socialisty, na severu ale drtivě vyhráli nacionalističtí Vlámové (N-VA), kteří nechtějí o socialistech na národní úrovni už ani slyšet.
Předseda evropských liberálů Guy Verhofstadt, s nímž centristé tvoří alianci – známou jako Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) -, jenž rovněž zavítal, ale již dopoledne, vtipně podotkl, že není jisté, zda je lepší „stávka generální“, nebo „stávka částečná“. „Když jde o tu generální stávku, trvá mi to sem celkem čtyři hodiny, pokud jde o tu částečnou, někdy půl dne.“ Belgický humor je vůbec zvláštní kategorie, asi jako belgické pivo. (Mimochodem, znáte ten vtip, proč chce sedět Belgičan hned vedle řidiče? - Inu, aby měl alespoň na chvíli pocit, že je u řízení.)
Ale ani předseda Juncker se nenechal zahanbit, když na závěr svého setkání odtušil: „Nečekal jsem, že po tak dlouhé době budu ještě objevovat evropskou byrokracii.“ Byl to na závěr trochu povzdech, nad nímž se nedá příliš hloubat. Dvě a půl hodiny před svým příchodem totiž diskutoval s generálními řediteli – tehdy vrcholnými byrokraty, zvanými také DG. Dnešní evropská demokratická legitimita už zkrátka dávno není – řečeno s klasikem Maxem Weberem – ani dědičná, ani charismatická, ale převážně byrokratická.
Není však nakonec i tohle zase jen nějaký vtip? Vždyť jak Lucembursko, tak Belgie jsou ústavně stále konstituční monarchie.
