JOSEF BROŽ: Konec velké sametové hysterie. Nevystavili jsme červenou kartu sami sobě? | Reflex.cz
reklama
nahoru

JOSEF BROŽ: Konec velké sametové hysterie. Nevystavili jsme červenou kartu sami sobě?

Josef Brož20. listopadu 2014 • 14:00
JOSEF BROŽ: Konec velké sametové hysterie. Nevystavili jsme červenou kartu sami sobě?
Demonstrace odpůrců Miloše Zemana
• foto: 
ČTK

Čtvrtstoletí sametové revoluce si naše veřejnost připomněla s patřičnou mírou hysterie. Setkala se u toho touha po (znovu)nabyté svobodě a stoupající kult osobnosti bývalého disidenta a pozdějšího prezidenta Václava Havla. Zatímco touha dosud nebyla naplněna, otec „pravdy a lásky“ dosáhl zatím prvního vrcholu. Skvrnou na obrazu oslav se tak stalo pouze vajíčko, jež při oslavě na Albertově omylem zasáhlo německého prezidenta Joachima Gaucka.

reklama

To vajíčko se tím pádem stalo něčím, co jistě brzy vstoupí do české mytologie, nebo mezi konspirační teorie). Ačkoliv ochranka dokázala černými deštníky ubránit Miloše Zemana (nový emocionální terč a černou ovci národa), německému prezidentu se tak dostalo pocty, kterou jistě nečekal. Samotná společnost, jež si tak ráda připomíná symbolické okamžiky, tím ovšem významně promrhala svých dvacet pět let od pádu komunistického režimu, jež jí mohlo posloužit ke skutečné reflexi jejího stavu.

Bez snahy o reflexi

Nikdo ale, zdá se, po žádné reflexi netouží. Převládající mediální humbuk budil rázný dojem, že oněch „25 let svobody“, byl prostě jen - neoddiskutovatelným důvodem k téměř jakékoliv oslavě. Na Národní třídě vyrostla pódia Pravdy a Lásky, koncert stíhal koncert; v symbolické rudé kleci vykřikoval uniformovaný mladý esenbák megafonem slova. „Rozejděte se!“ Nikdo se nerozcházel, u pomníčku (s pokřivenými prsty vítězství) v onom památném podloubí se zapalovaly vzpomínkové svíčky. Jako na Dušičky. Někdo se smál, někdo plakal. Nebyl to ale pouze smích a slzy mediálního marketingu, ale mnohdy i smích a slzy skutečné. V temném kinosále se přece lidé také od srdce smějí a pláčí...

Kdyby nebyl ten Albertov, kde se dostalo prezidentu Zemanovi symbolických červených karet a pískotu, že ho nebylo ty dvě minuty ani slyšet, mohli bychom si snad letos i blahopřát. Místo červené karty ale dostal prezident spíše Černého Petra. On přece na té Národní třídě a předtím na Albertově osobně byl (tvrdí to ale jen on sám), společně s tisíci dalšími lidí, kteří po té svobodě toužili.„Nebojím se vás, stejně jako jsem se nebál před těmi dvaceti pěti lety,“ řekl. Skutečně, prezident se nebojí. Čeho se ale bojí ti lidé, když mu vystavují červené karty? Jak dlouho ty červené karty vydrží? Oslava skončila, thank you, zapomeňte?

Žádné zamyšlení a zastavení

Dalo by se čekat, že toto výročí se stane okamžikem, kdy se česká demokracie, proplouvající rozbouřenými vodami morální a ekonomické krize, na chvíli zastaví. Nejen před pomníčky padlých - nikdo přece tehdy nezemřel, že? Ale i dnes je důležité slovíčkařit: Byl to masakr, nebyl to masakr? Neumřel ale tehdy náhodou ideál společnosti, o níž se dnes většina lidí, aby nebyli nakonec za hlupáky, vlastně bojí mluvit? Přece i disident Havel, ještě neprezident, mluvil o zrušení vojenských bloků, netoužil (jako většina národa) po kapitalismu, a společně se svým přítelem Jiřím Dienstbierem, budoucím ministrem zahraničí, nejvíce „snili o Evropě“?

Nevystavili vlastně ti protestující červenou kartu sami sobě? „Ne, byl to jen happening, tak co? Tím to celé končí,“řekla mi slečna Tereza, s kterou jsem z toho Albertova zašel „na jedno“ do hospody U tří bojovníků. Tereza tam byl i s vyfasovanou kartou. Bojovníků bylo v hospodě více než tři. Úkol splněn.

Vlažné náboženství

Zatímco svoboda je ženského rodu, stejně jako touha, symbol toho listopadu před dvaceti pěti lety, je rodu mužského. Na premiéře filmu Andrey Sedláčkové Život podle Václava Havla, jež se o víkendu dával v Lucerně, jsme všichni stáli a tleskali. Nebylo to z pocitu vítězství „pravdy a lásky“, ale mělo to symbolické vyznění. Bylo to poděkování. Andrea stála vedle Dagmar Havlové, měla dlouhé kulmou natočené vlasy a usmívala se. Někomu tekly slzy. Václav Havel již nežije, ale sirotků stále přibývá.  Brzy, již velmi brzy, bude svatořečen. Páter Tomáš Halík, pokud nebude v roce 2018 kandidovat sám na prezidenta, se o to jistě u Svatého Otce Františka přimluví. Nebo to bude součástí jeho marketingové strategie?

Český, tak ostentativně nenáboženský národ, projevuje své touhy – tak nějak, řekl bych - ryze náboženským způsobem. Je to ale takové to náboženství vlažné, něžné, sametové. Marketing to vždy jen trochu, ale jen trochu vyostří. Hlavně, pozor, aby se nám při tom nic nestalo, to už by nebylo takové dojetí, to už by nebyla taková sranda. Byl by to skutečný konec. Vždyť ani Miloš Jakeš, svého času generální tajemník ÚV KSČ, který vpředvečer „sametové revoluce“ sdělil, že mohl ty tanky tehdy poslat, přece žádné neposlal. Smějeme se mu, generál bez bitvy, ale... Historie nemá žádné kdyby, ani ale.

Co si ale počneme s tou současností? Komu se díváme do tváře, když se ráno prohlížíme v zrcadle? Smějeme se a pláčeme sami nad sebou? Jdeme hrdinně do práce? Orgie skončila. A život jde dál. Nyní tedy, prosím, týden klidu. Brzy přijdou Vánoce, za chvilku přijde už Mikuláš a rozdá dárky. Nebojte se děti, vše dobře dopadne!



Klíčová slova: Josef Brož



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama