Emmanuel Macron

Emmanuel Macron Zdroj: EPA

JOSEF BROŽ: Mozart v Elysejském paláci, politický zázrak a nová francouzská vláda

Říká se mu „Mozart Elysejského paláce“. Nominace šestatřicetiletého Emmanuela Macrona, dosud veřejnosti naprosto neznámého ekonoma, se rovná politickému zázraku. Byl jmenován – doslova ze dne na den — na klíčový post po vzpurném Arnaudu Montebourgovi ministrem ekonomie, průmyslu a digitalizace.

Je to více než gesto v této nové vládě, nazývané po premiérovi Valls II. Dostalo se tak zadostiučinění Manuelu Vallsovi a exemplárně byl potrestán za nedostatek loajality Montebourg. Není to ale tak trochu alibi za každou cenu? Skončí tím kohoutí spory na levici?

Tímto bleskovým tahem premiér Valls spolu s prezidentem Françoisem Hollandem zatím završili nečekanou vládní rošádu, jež počala výroky buřičů (nejen Montebourga, ale i dalších), jak se jim přezdívá, a překvapili snad úplně všechny. To je asi největší šok.

Vedle Emmanuela Macrona se dostalo i na další dvě zajímavé nominace z mladší generace, jakkoliv se zároveň jedná o volbu z takzvané diverzity, jak se francouzsky říká „politicky korektně“ lidem jiného etnického původu.

Na ministerstvo vzdělávání tak přichází Najat Vallaudová- Belkacemová (1977), jež má marocké kořeny, a na ministerstvo kultury Fleur Pellerinová (1973), korejského původu.

Macron: Peníze jsou jen nástroj!

Mezi 15 ministry (rovnoměrně jsou zastoupena obě pohlaví) a 17 vládními tajemníky (10 mužů/sedm žen), z nichž byla utvořena nová, obměněná francouzská vláda, skutečně vyniká na prvním místě právě Emmanuel Macron (1977).

A to nejen množstvím svých diplomů, vedle nezbytné Národní školy administrativy (ENA) má rovněž titul z filozofie a diplom politických věd na Scienco-Po. Avšak má i předchozí pracovní zkušenosti, jež z něj udělaly mladého milionáře, rovnou měrou ale i politické (ne)zkušenosti a (ne) reprezentativnosti.

Ne že by o něm nikdo nikdy neslyšel, ovšem je to na francouzské poměry přece jenom trochu síla. Nikdy totiž nebyl ani poslancem (do Socialistické strany vstoupil před 10 lety), působil však už jako poradce hned několika politiků, naposledy při přípravě Paktu stability. Byl o něj zájem již dříve, na levici i na pravici: Tu chvíli u exprezidenta Nicolase Sarkozyho, tu u Dominiqua Strausse-Kahna, nechvalně známého bývalého předsedy Mezinárodního měnového fondu.

V týmu Strausse-Kahna se posledních deset let pohyboval nejvíce. „Necítil se s ním ale právě dobře,“ poznamenal jeden z jeho blízkých, který se svěřil listu Le Monde. Sexuální aféry Strausse-Kahna také patrně rozhodly, že se před několika lety přichýlil k Hollandovi, jenž vzešel ze socialistického klání jako „nejméně nebezpečný“, kterého však v červenci opustil s úmyslem zůstat v soukromé sféře.

Nějaký čas byl blízký i odstoupivšímu ministru ekonomie Jérômu Cahuzakovi, jenž s velkým povykem odešel koncem března 2013 z vlády ještě Jeana-Marka Ayraulta po přiznání podílu na finančních defraudacích.

Nejvíce rozruchu nevzbudil u Marcona ani tak fakt, že jde relativně o mladého muže, ani to, že je mužem starší ženy (o 20 let starší profesorky francouzštiny se třemi dětmi, již potkal ještě jako gymnazista na lyceu Henri-IV), ale zejména jeho nedávné angažmá v Rothschildově bance. V očích levé frakce socialistů to z něj dělá představitele „zlaté kaviárové mládeže“.

Právě tato silná skupina, jež se stavěla proti „škrtům v rozpočtu“, reagovala také na nominaci slovy: Provokace! Skandál! „Šetři světlem, nežijeme u Rothschilda,“ objevilo se již v prvních narážkách na nominaci mozartovského Macrona.

V roce 2012 se Macron podílel na velkém byznysu, když nadnárodní společnost Nestlé získala zpět svou bývalou filiálku Pfizer. Transakce za devět miliard z něj udělala milionáře. Peníze ale pro něj, jak sám říká, nejsou tím nejdůležitějším. „Je to nástroj svobody, nic více,“ řekl nedávno levicovému týdeníku Le Nouvel Observateur.

Uvidíme, jak se s tímto nástrojem, jejž má nyní k dispozici na svém ministerstvu, bude potýkat dále. Mezi jeho záliby patří filozofie i tango. Zatímco filozofii se věnoval u věhlasných filozofů, tango nyní bude moci provozovat zejména s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, o níž je známo, že si také ráda zatančí.

Hollande proti všem

Nominací nových členů vlády – zůstávají ovšem „staří dobří známí“, jako ministr zahraničí Laurent Fabius, ministryně ekologie Ségolène Royalová nebo ministr obrany Jean-Yves Le Drian – se ovšem Hollande dostal do minoritního postavení.

Bude mít společně s Manuelem Vallsem velké problémy prosadit „svoji linii“, když reprezentuje pouze úzký segment mezi levicí, ale i samotnými socialisty. Podle nejnovějšího výzkumu veřejného mínění institutu Odoxa pro list Le Parisien je 63 procent Francouzů pro rozpuštění Národního shromáždění (parlamentu). Důvěru v ekonomické reformy vládního týmu nevkládá lidí mnoho: osm z 10 si myslí, že tato politika není „ani jasná, ani efektivní, ani spravedlivá“. Podporu má přímo pouze u 15 procent socialistů.

Většina se shodne na tom, že Valls s Hollandem odstranili Montebourga, což však nemusí souviset ani zdaleka s jeho kritickými postoji, ale spíše s jeho velmi arogantním vystupováním. Jádro Montebourgovy kritiky totiž zdaleka nebylo jen reakcí na německé postoje, nýbrž i na hrozbu blížící se deflace.

Podle počtu oslovených, kteří odmítli vstoupit do vlády Vallse II., a že jich nebylo málo, jak uštěpačně prohlásil Pierre Lelouche, opoziční poslanec Svazu pro lidové hnutí, v rádiu RFI (komu by se chtělo vstupovat na loď, jež se potápí, že? ), jistě brzy uvidíme, zda se dá vůbec nějaká vláda postavit pouze na jednom „zázračném dítěti“.

I když Marconova přezdívka Mozart zní velmi efektně, on může podstatně rozhodnout o tom, zda bude Francie na podzim tančit valčík, nebo tango.