Českou republiku obchází strašidlo neobolševismu. Nechceme si to přiznat. Vypadá to moc katastroficky, moc přepjatě. Ale souběh několika zásadních trendů v domácí i zahraniční politice, a zejména ve vývoji většinové mentality české společnosti je třeba nahlížet jako jeden mohutný proud, jakýsi zpětný chod. Slovo „neobolševismus“ má ukázat, že ideové zdroje či prostě nevědomé instinkty tento aktuální společenský pohyb čerpá v letech normalizace či také v letech reformního komunismu s lidskou tváří. A v některých projevech, zejména v médiích, dokonce přímo v tuhém bolševismu padesátých let.
Vítězné tažení neobolševismu českou zemí
Začalo to první přímou volbou prezidenta, pokračovalo to převratem v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pak přišel dosud neobjasněný útok Šlachtovy policejní jednotky na Nečasovu vládu, její pád a následně vláda bez parlamentního mandátu. Následovala dosud zdaleka nejdražší marketingová kampaň na novou politickou stranu krajně podezřelého miliardáře, finančně dobře zajištěné „lidové“ hnutí proti korupci a rafinované a téměř bezbolestné umlčení klíčových médií.
Vpád policie do politického systému se udál nyní právě před rokem. Sehrál v celém procesu neobolševizace společnosti klíčovou roli. Za celý rok nedošlo k přesvědčivému prokázání trestné činnosti organizovaného rozměru, která by ovlivňovala chod státu. Žádný soud se dosud k tak bezprecedentnímu mocenskému zásahu nevyjádřil. Bylo by normální tomu tudíž říkat puč. Charakter puče je podepřen už tím, že místo řádného soudu jsou „sprostí podezřelí“ vláčeni novinami před lidovým soudem, bez možnosti se bránit a jsou vystaveni neobyčejnému zásahu do svého soukromého života. Přesně tak, jak to dělá nastupující autoritativní bolševická moc s poraženými „protilidovými silami.“ V klíčových médiích vymizel kritický tón. Média jsou téměř výhradně na straně policie. Přitom ještě stále nebyla doceněna skutečnost, že média byla právě v tomto období zglajchšaltována po té, co podezřelý milardář nesoucí se na vlně antikorupční revoluce koupil nevýdělečné, ale vlivné vydavatelství Mafra. Spolu s bezpohlavními veřejnoprávními médii, které vzaly vážně a s pokorou drastický útok Miloše Zemana na svobodnou žurnalistiku a přizpůsobily se novým mocenským poměrům. Od té doby je tu vymalováno.
Právě v tomto kontextu je nyní třeba vidět zahraničněpolitický obrat České republiky. Když ministr obrany, herec Stropnický, a následně dokonce předseda vlády Bohuslav Sobotka odmítají přítomnost vojáků NATO na českém území, tak to není samo sebou. Jde o stále a ten jeden proud české politiky. Nikdo z aktérů to nemusí naplánovat. Žádný ústřední výbor nepřijal renesanci bolševismu v České republice jako svoji generální linii. Je to výsledek gravitačních sil v hlubinách české společnosti. Vždyť tu stále vládnou ty voličské skupiny, jež mají nostalgické vzpomínky na období komunistické normalizace. A jednotlivé molekuly normalizační ideologie se shlukují a tvoří nový český bolševismus. Ten není ze své povahy otevřeně ideologický, jako byl ten starý známý bolševismus padesátých a sedmdesátých let. Je to jaksi „lidštější“ nedogmatický soft bolševismus, který se Čechům více či méně líbil v letech šedesátých a osmdesátých. Musí nám být jasné, kam neobolševismus táhne celou společnost.
Nepsaný program neobolševismu
V každé české zbolševizované hlavě je ukryta busola, jež neomylně ukazuje správný ideový azimut. Vedle zvrácených socialistických nesmyslů, jako je bezplatné zdravotnictví a bezplatné školství, busola jasně ukazuje na odpor vůči církevním restitucím, neboť se jedná o boj s nepřáteli lidu a za záchranu „našeho společného majetku“. V tom má zbolševizovaná hlava naprosto jasno: Církev nemá mít majetek. Dalším jasným směrem ve zbolševizované hlavě jsou Benešovy dekrety, které rovněž potvrzují tu bolševicky správnou konfiskaci – okradení německy mluvícího obyvatelstva Čech a Moravy. Tyto dekrety jsou naší národní svátostí a hluboce souvisejí s neobolševickým světovým názorem. Český neobolševismus je vlastenecký a lpí na výsledcích druhé světové války až do skonání světa. Stejně jako na něm lpí neobolševici v Moskvě.
Když se řekne NATO a Amerika, tak má zbolševizovaná hlava také zcela jasno. Ty tu nechceme. Ideová busola jasně ukazuje, že Západ je špatný. Když se na tom shodne Sobotka se slovenským premiérem Ficem, tak je z toho vidět, že Leonid Iljič Brežněv na polepšení někdejší československé federace opravdu tvrdě makal a patřičné rezidentury zde stále výrazně ovlivňují veřejné mínění. Ta setba však míří do úrodné neobolševické půdy v obou částech Československa. Rozdíl od Polska je opravdu markatnní. Tam to KGB měl vždycky složitější.
Obrysy nového českého bolševismu jsou již zřetelné. Je to naroubování nových, mladých výhonků narudlých instinktů na starý komunistický kmen. Ideologická míza už vesele proudí, kořeny jsou pevné a koruna různých větví nového bolševismu míří opět ke šťastným zítřkům.
Český neobolševismus má několik různých forem, ale v zásadě je jeho směr jasný: Na prvním místě to jsou podrazy vůči spojencům v NATO, a zejména v USA s neobyčejně zvráceným argumentem, že s cizími vojsky tu máme špatnou zkušenost. Neobolševický populismus záměrně nečiní rozdíl mezi spojenci a okupanty.
Paradoxní situace se odehrává ve vztahu k Evropské unii: Část neobolševiků se zabývá rozvracením a špiněním Evropské unie. V tomto neobolševickém směru se veze i komediálně „liberální“ okruh Václava Klause. Aby byl i v této partě neobolševický azimut jasný, tak jej na druhou stranu doprovází vřelá obhajoba autoritativního režimu Vladimira Putina a odpor k ukrajinské emancipaci vůči Rusku. Proč si advokáti autoritativního a agresívního ruského režimu lžou sami sobě do kapsy a předstírají si jakýsi vágní liberalismus, to je případ pro psychiatra. Anebo dokonalé divadlo.
Jiná forma neobolševismu si však našla v Evropské unii své narudlé spojence: jsou to socialističtí zlepšovatelé lidstva, kteří zaplavují Evropu státními regulacemi, a tím z opačného úhlu diskreditují organizaci, již skutečně potřebujeme, jestli nechceme jednou skončit v Ruské federaci. Tím je situace EU vnitřně rozporná. Pro komunisty a klausovce je Evropská unie červený hadr jakožto reprezentant prohnilého Západu. Pro socialisty a sociální inženýry neobolševického ražení je EU výbornou laboratoří pro neobolševickou transformaci ve velkém stylu. Obojí má ale jeden cíl. Nepůjde o instituci, která chrání hodnoty liberální demokracie. Buď tu nebude vůbec, anebo bude bezzubě přetvářet Evropu v socialistický ráj. Z hlediska Ruska je obojí fajn.
Krysaři neobolševismu
Na neobolševickém směřování naší země se podílí pestrá koalice, která z různých stran útočí na zbolševizovanou českou hlavu. Antiněmecký tón a zavedení autoritářských postupů zavedl prezident Zeman. Antievropský a proruský tón neobolševismu tu představuje bývalý prezident Klaus. Vždyť náš bolševismus měl vždycky všeslovanské kořeny a ve smyslu učení Zdeňka Nejedlého tak přirozeně navazoval na národní obrození a husitství. Slyšíme stále v uších ten chorál „Kdož sú boží bojovníci“, jenž hrával našemu husitskému prezidentovi Václavu Klausovi. Husitství dnes již nevyjadřují ambiciózní představu středověkých Čechů o zlepšování křesťanského náboženství. Husitství reprezentuje antiněmecké a antievropské češství, které usiluje o náš soukromý ráj v našich svrchovaných hranicích. Je to neobyčejně zakomplexovaná mentalita a Václav Klaus vábí na tuhle písničku zmatené a zbolševizované Čechy jako pověstný Krysař.
Na neobolševismu mocně pracuje už dlouhá léta ČSSD. Nyní v čele s Bohuslavem Sobotkou, jenž bojuje proti církevním restitucím a čerstvě odmítá vpustit NATO na naše svrchované území. Zcela nový a důkladný gejzír neobolševismu ovšem reprezentuje hnutí ANO. Jde o rehabilitaci spolupráce se Státní bezpečností a někdejší členství v KSČ se jeví jako přirozené. ANO se mocně postavilo na stranu lidu proti zkorumpovanému režimu ODS a TOP 09. Posledních dvacet let se lidu jeví jako úchylka, které byla konečně učiněna přítrž. Tomu „lidu“ bylo přitom hodně pomoženo tím, že mu byl odebrán zdroj svobodných informací a do propagandy proti „nepřátelům lidu“ (tedy zejména Kalouskovi, Nečasovi a dalším) tekly prachy proudem. Hlavní mantrou hnutí ANO je vláda „odborníků“. Zcela přesně jako v dobách vylepšovaného komunismu, kdy jsme také hledali ty správné „kádry“. Jde v zásadě o bezskrupulózní kariéristy. Přesně jako v normalizaci.
Neobolševismus není ještě zcela usazen. Narušují ho různé šumy. Ministr Babiš kupříkladu při pohledu do kasy zjistil, že poplatky u doktora nejsou zase až takovým nesmyslem. Jeho snaha šetřit poněkud nabourává představy, že pracujícímu lidu bude líp okamžitě a že mu pečení holubi budou lítat přímo do úst. Ovšem celková atmosféra naprosté diskreditace liberálního státu nahrává Babišově autoritativní koncepci managementu. „Co řídím sám, to funguje,“ říká Babiš.
Někteří ústavní soudci zase čelili snaze zlikvidovat církevní restituce. Jiní soudci zase nepřijali jako automaticky dané, že nepřátelé lidu z ODS se mají rovnou posílat za mříže. Nicméně prezident Zeman posvěcuje práci státních zástupců a žehná policii, když tvrdě jedou proti Petru Nečasovi.
A na straně kvetoucího neobolševismu v první linii s praporem investigativní žurnalistiky stojí Sabina Slonková, šéfredaktorka stranického orgánu ANO, jinak revolucionářka každým coulem. Matně se nám vybaví postava erotické bohyně Svobody, která na romantickém obraze od Delacroixe vede lid na barikády. Jakobínská novinářka pranýřuje nešvary zkorumpovaného buržoazního režimu ODS a TOP 09 a před volbami tiskne policejní odposlechy, včetně intimních chvil nepřátel lidu. Dělá to neohroženě a ve spolupráci s bezpečnostní divizí Agrofertu, kde pracují bývalí policejní důstojníci. Podobně jako její předchůdce Kojzar, jenž to dělal ve spolupráci se Státní bezpečností. Abychom nezůstali na pochybách, že v redakci MF DNES právě proběhl tuhý brainwashing, tak jsme si mohli už i přečíst, že kauza Nagyová je policií hodnocena jako odhalení protistátního „spikleneckého centra“, které usilovalo o „sabotáže“proti státním úřadům. To opravdu není Rudé právo v roce 1950, ale MF DNES v roce 2014. Zato nadějný kádr Telička zde byl ukázán v tělocvičně, jak se zodpovědně připravuje na volební kampaň za hnutí ANO.
Abychom byli spravedliví, tak je třeba dodat, že za rozpuk neobolševismu nese zodpovědnost i pravice. A to tím, že nechala kontaminovat stát veksláckou podnikatelskou kulturou. Což byl vlastně také průvodní jev bolševické společnosti.
Obrana před metastázemi
Bolševismus je chronická nemoc. Stín, jemuž tu neutečete. Je potřeba ho ale popisovat, a hlavně chápat souvislosti jednotlivých jeho forem a projevů. Když vám někdo začne vysvětlovat, že Putin je lepší než Obama, že cizí vojáky tu nechceme, že církev si svůj majetek stejně nakradla a že sudetští Němci si svoje vyhnání a okradení zasloužili, tak je to zpravidla starý bolševik anebo český neobolševik. Když vám někdo bude vykládat, že stát se má řídit jako firma, že tu vždycky všichni kradli anebo že média může vlastnit pro pořádek přímo ministr financí, tak jste právě potkali neobolševika. A když vám někdo poví, že v Tibetu vládla hnusná teokracie a Čína ho modernizovala anebo že Čína je efektivně řízená země, s níž je třeba obchodovat, tak to bohužel není zase nic jiného než projev neobolševismu.
Neobolševismus je rafinovanější než starý bolševismus. Jsou to metastáze rakoviny postihující zdánlivě zdravé části společnosti. Je nebezpečný tím, jak je beztvarý a zdánlivě neideologický. A přitom veskrze ve své hloubce je zcela stejně zločinecký, protože podráží svobodné instituce a rozleptává svobodnou část světa.
Jsou tu však ještě lidé, kteří mají rádi svobodu, upřednostňují liberální Západ před autoritativním Východem a cítí loajalitu ke spojencům, nemají tendenci podrážet znásilněný Tibet. I kdyby v Sodomě bylo jen deset spravedlivých, tak Hospodin Abrahámovi slíbil, že ji nezničí. Proto je třeba neobolševismu čelit. Důsledně se mu vzpírat ve všech jeho podobách. A snažit se tuto českou Sodomu zachránit.
