JEFIM FIŠTEJN: Drsná pravda o Putinovi

26. března 201407:00
JEFIM FIŠTEJN: Drsná pravda o Putinovi
Vladimír Putin
• foto: 
Profimedia.cz

To, co se před zraky světa odehrává nyní v Rusku, není změna politického kurzu – je to nastolení nového politického zřízení. Základ „nového pořádku“ tvoří agresivní imperiální ideologie, kult neomylného „celonárodního vůdce“, vůči němuž je od společností žádáno takřka modloslužebnické uctívání.

Důležitou součástí propagandistické kampaně doprovázející novou politiku Kremlu je kompletní informační blokáda, sterilizace mediálního prostoru, nepřetržité „kobercové nálety“ ohlupujících lží. Cíl strategie je zřejmý: totální militarizace společenského vědomí, neustálé přiživováni vysokého grádu válečné hysterie, vytváření „obrazu nepřítele“ všudypřítomného, a proto vyžadujícího denní veřejná cvičení v nenávisti. Všechno, co činí, přisuzuje Kreml svým protivníkům. Tvrdí, že Majdan byl organizován za peníze západních zemí – přitom posílá placené provokatéry, aby podněcovali nepokoje v Doněcku a Charkově. Tvrdí, že v důsledku „státního převratu“ se k moci na Ukrajině dostali „fašisti“ – a přitom zve na Krym pozorovatele z řad nejznámějších evropských neonacistů. Právě tak popisuje psychiatrie chování sociopata: ten je vždy přesvědčen, že je schopen dokázat těm hlupákům kolem, že bílé je ve skutečnosti černé a vždy přisuzuje nepřátelům vlastní proradné chování. Pokud se sociopat nachází vespod společenské pyramidy, dříve nebo později zkrachuje. Je-li na vrcholu pyramidy, výsledkem je opak: sociopatův názor se stává obecně povinným náboženstvím. Pak dříve nebo později krachuje společnost, v jejímž čele stojí.

To všechno dokonale předvedl Vladimír Putin ve svém historickém projevu před Státní dumou k uznání krymského referenda. Celou svou intonací a vokabulářem dával najevo, že za svůj historický triumf vděčí Rusko jemu a nikomu jinému. Zábor Krymu že byl jeho osobním rozhodnutím, všem ostatním že svěřil roli panošů – byť nadšených. Mluvil před exaltovaným hledištěm svou atmosférou silně připomínajícím 17. sjezd KSSS. Dumská veřejnost byla přemožena návalem vlasteneckých citů. Někteří vstávali, do řečnických pauz cosi souhlasně vykřikovali, ženy nahlas vzlykaly štěstím, upadaly do orgastických mdlob, z nichž byly vytrhovány frenetickým aplausem. Dumští komunisti, v klopě mašle v barvách svatého Georgije, patrona to ruské armády, se okázale křižovali a provolávali slávu: „Hospodin budiž pochválen!“.

Nikita Chruščov dostal jako první co proto. Již podruhé, tentokrát posmrtně, byl obviněn z voluntarismu, což prokázal, když daroval Ukrajině poloostrov. Tím, že po rozpadu Sovětského svazu zůstal Krym tam, kde byl, prý, „Rusko nejen okradli, nýbrž přímo oloupili.“ Ve výsledku „se ruský národ stal největším rozděleným národem na světě.“ Všechno v tomto tvrzení stojí na hlavě a cítí se dobře v převráceném světě. Kdo konkrétně oloupil Rusko, když Bělověžské dohody o zániku Svazu podepsali prezidenti největších republik včetně samotného Ruska? Jakou jinou variantu rozdělení mnohonárodnostního impéria si lze představit, než podél stávajících mezinárodně uznaných hranic? Bylo by snad lepší rozčísnout etnický propletenec cestou nekonečných bratrovražedných řeží? Navíc Rusové rozhodně nejsou největším rozděleným národem světa. Za hranicemi kontinentální Číny – na Taiwanu, v Indonésii, Malajsii, Singapuru a jinde – žije více Číňanů, než kolik je etnických Rusů vůbec. Rozděleni do několika států jsou Němci, Arabové, a jiné početné národy. A žádný z nich si nečiní nárok na území svých menšin podléhajících jurisdikci jiných států. S historickými právy je to vůbec značně ošemetné. Putin uznává jen taková práva, která se mu momentálně hodí do krámu. Nárok na Krym spočívá na jedné koncepci historických práv, nárok na Východní Prusko, nyní Kaliningradskou oblast, je založen na zcela jiném právním pohledu. Ani titěrné Kurilské ostrůvky sotva vyčnívající z vod Ochotského moře nemůže Rusko při nejlepší vůli vrátit Japonsku – historická práva mu to prý neumožňují.

Vladimír Putin nešetřil bývalé vládce Ukrajiny – všichni byli neumětelové a korupčníci. Když popisoval zločinecký režim, jež až doteď vládl v Kyjevě, sálem projelo lehké zachvění – na chvíli se zazdálo, že Putin mluví o ruské politické a finanční elitě, včetně přítomných. Jako potrefené husy na tomto místě tleskali do dlaní ještě zběsileji.

Obzvlášť zle vyčinil Putin Západu a zejména Spojeným státům. Jejich postoj označil za zcela pokrytecký. Cožpak války, které vedly, nebyly porušením mezinárodního práva? Není snad kosovský precedens „absolutně totéž, co Krym“? A co mají na mysli, když vyhrožují sankcemi a prorokují zostření vnitřní situace v Rusku – chtějí tím povzbudit „škůdce národa“ a vytvořit pátou kolonu?

Byla to působivá pasáž Putinova projevu, jakási směska slovníku 5. správy KGB pro boj s vnitřním nepřítelem a floskulí sovětského tisku. Nyní je jasné, že s mezinárodní konfrontací Putin do budoucna napevno počítá a vnitřní oponenti pro něho už nejsou opozicí, ba ani disidenty, jsou to pouze „zrádci národa“. „Samozvanci a ztroskotanci“ si samozřejmě nezaslouží žádné politické zastoupení, možná nemají ani právo na místo pod sluncem. Zvláštní komentář si zaslouží vtíravá paralela mezi krymským záborem a vojenskými operacemi Západu – právě proto, že mnoha zastáncům ruského postupu připadá takové přirovnání jako hodně přiléhavé a přesvědčivé. Abychom neztratili rozlišovací schopnost, při posuzování každého jevu je důležité vyhmátnout jeho nejpodstatnější rys, který ho odlišuje od jevů zdánlivě podobných. Ve světě se občas válčí, jak by ne, ale to neznamená, že každá válka probíhá a končí stejně. Po žádném z vojenských tažení v novější době neobsadili Američané vyválčené území natrvalo, nepřipojili ho k vlastnímu. Není pochyb o tom, že by se v případném referendu vyslovili Kosované pro spojení s Albánií, leč nestalo se tak a ani se v dohledné době nestane – dokud Srbsko k tomu nedá svůj souhlas, nedá ho ani mezinárodní společenství. Proto je Kosovo odsouzeno k samostatné existenci coby druhý albánský stát.

Pro Putina jsou to ovšem nepodstatné drobnosti hluboko pod jeho prahem rozlišení. Jen tak mohl přece prohlásit, že Ukrajina vystoupila ze sovětského svazku „nepříliš legitimně“. Zavdal tím důvod k uštěpačným poznámkám, že „Moskevská Rus vystoupila ze Zlaté hordy také nepříliš legitimně, a že by se měla nyní stát součástí Krymského chánství, jediného to pravoplatného dědice Zlaté hordy.“ Putinovo mudrování o legitimitě a o politice dvojího lokte vůbec vypadá trapně: vždyť ve skutečnosti ho ani nezajímá, na jakou otázku odpovídali obyvatelé Krymu v referendu. Putinův výnos o uznání krymské nezávislosti totiž začíná slovy: „V souladu s vůlí projevenou lidem Krymu v celokrymském referendu…“ Jenže vůli k nezávislosti lid Krymu ani nemohl projevit, ježto na to se ho nikdo neptal. Ze dvou otázek referenda se žádná netýkala nezávislosti: byla to volba mezi návratem k rozšířené autonomii Krymu coby součásti Ukrajiny, anebo připojením k Rusku.

U vědomí trapasu a ve snaze ochránit dobyvatele Putina před dalšími lapsusy přispěchala agentura RIA Novosti s faktickou pomůckou „Případy dobrovolného připojení území k jiným státům“. Za celé poslední století nalezla agentura jen dva takové případy – Portoriko a Sikkim. Oba dva po hříchu jsou jen svědectvím argumentační bídy ruské politiky. Bývalá španělská kolonie Portoriko nebyla Spojenými státy nikdy vojensky dobyta a spadla do americké správy v důsledku Pařížské mírové dohody z roku 1898. Za posledních šest desetiletí měli Portoričané nespočet možností vyjádřit se v plebiscitech ke svému statutu. V referendu z roku 2012, jehož demokratický průběh nikdo nikdy nezpochybnil, pro nezávislost hlasovalo jen 5 a půl procenta voličů. I přesto, že naprostá většina by si přála postavení jednoho z řádných států unie, Spojené státy je v tom musí brzdit a uznávají Portoriko coby volně přidružený stát. Ještě horším příkladem je Sikkim. Toto starodávné království v roce 1947, když Indie získala nezávislost, v referendu svorně odmítlo možnost připojit se k mocnému sousedovi. V dubnu 1975 Indie využila vnitropolitické krize a vojensky obsadila himálajskou monarchii. Následné referendum, které se konalo již pod namířenými hlavněmi samopalů, dopadlo nachlup stejně jako na Krymu – 97,5% Sikkimců toužilo stát se součástí Indie. Takový precedens lze sotva pokládat za příklad svobodného projevu lidové vůle.

Svým pohrdáním pravdou připomínala Putinova rétorika nejhorší stalinské časy. Když komentoval nepřirozeně vysokou účast krymských Tatarů v referendu, vysvětlil záhadný jev tím, že „Tataři prostě Rusko milují“ – a když ho miluješ, není co řešit. Den na to portál Grani.ru přinesl rozhovor s nejuznávanější autoritou krymsko-tatarského lidu Mustafou Džemiljevem, v němž oznámil, že podle zjištění Medžlisu – samosprávného parlamentu – se referenda zúčastnilo méně než 1 procento krymských Tatarů. Třeba ve správním středisku Bachčisaraj volební místnosti nebyly zřízeny vůbec. Ve svém oficiálním prohlášení apeloval Medžlis na své soukmenovce, aby v žádném případě nepřijímali nabízené ruské občanství a ponechali si ukrajinské.

Ti u nás, kteří se cítí být unaveni svobodou a těší se na laskavé důtky nového pána, nakonec přece jen spláčou nad výdělkem. Putinův „nový pořádek“ není žádnou nabídkou zásadně jiné civilizační volby – vše, co nabízí, je radost z války. Nepřináší žádné alternativní hodnoty ve srovnání s těmi západními, ať už jsou jakkoli vyčpělé. S Putinovým jménem nejsou spojeny žádné ekonomické či sociální novoty, neřku-li systémové alternativy. Společnost, kterou vybudoval, dostala přiléhavé označení coby kriminální oligarchát. Půldruhého desetiletí žila ruská elita v souladu s jednoduchým principem: loupit je třeba doma a lup utrácet v západní cizině. Západ byl pokládán za bezpečný přístav pro ženy a děti „nových Rusů“, ale především pro jejich peníze. Že jistota bezpečnosti byla založena právě na oněch demokratických principech, kterým se doma bohorovně vysmívali, dodávalo tomuto způsobu existence zvláštní pikantní příchuť. Pouhým mávnutím ruky zboural Putin toto navyklé existenční schéma. Na léta dopředu ztratí „noví Rusové“ možnost sedět na dvou židlích. Čeká na ně uzavřená, mobilizační a nedostatková, možná přídělová, ekonomika, na delší čas utahování opasků.

Zbaveni možnosti rajzovat po světě jinak než v tanku, ruští oligarchové postižení sankcemi určitě odepřou takovou možnost i svým méně vlivným krajanům. Znamená to, že oprava a opětovné zprovoznění „železné opony“ je věcí brzké budoucnosti. Konec jakýchkoli ohledů na vnější svět, který už nebude třeba šálit hrou na lidumilnost, bude znamenat radikální brutalizaci vnitřní politiky. Jejím smyslem, jak naznačil Putin, bude pro příště boj s vnitřním nepřítelem, s národními škůdci a jejich pátou kolonou. Tuto terminologii nezavedl Putin ve svém projevu nadarmo.

Jediným hmatatelným projevem krymského dobrodružství se staly rekordní ukazatele popularity ruského prezidenta. Jenže ukazatelé se nedají namazat na chleba místo másla a sníst se solí. Ekonomická krize v Rusku nabírá na obrátkách, kurs rublu se dostal do volného pádu, zatímco se experti přou o to, zda hospodářství země ještě stagnuje, nebo už je v recesi. Únik kapitálu během dvou „předválečných“ měsíců letošního roku překročil 35 miliard dolarů, i když prognóza na celý letošní rok činila 25 miliard. Investice do základního kapitálu v lednu klesly o 7% a v únoru o dalších 3,5%. To znamená, že nejen zahraniční, ale ani ruští investoři neriskují více vkládat peníze do ruské ekonomiky. S Krymem přechází k Rusku další čistě dotační region, jako kdyby nestačilo, že naprostá většina místních rozpočtů má rostoucí schodky. Někteří experti se domnívají, že celé dobrodružství podnikl Putin především proto, aby záchvatem válečné padoucnice překryl nevyhnutelný ekonomický debakl. Válečná hysterie má ovšem jednu zákeřnou vlastnost: není-li pravidelně přikrmována, rychle končí těžkou kocovinou.

Západní sankce svým omezeným účinem mohou vyvolávat smích jen u hospodských žvanilů, kteří nevědí, co jsou to „nezamýšlené dopady“. Jsou to důsledky, které vznikají násobením vnějších sankcí a kroků samotné ruské vlády. Politika nyní bude vycházet z nové reality: významná jaderná velmoc vypadla ze zavedeného řádu a má v čele nebezpečného a nevyzpytatelného samovládce, s nímž nelze uzavírat dohody. Nemá smysl vkládat naděje do ruské společnosti a jejího establishmentu. Na místě bývalého subjektu mezinárodního práva zvaného Rusko leží nyní zvlášť nebezpečné území. Hic sunt leones! Ve své bezmezné drzosti vychází Putin jistě z přesvědčení, že Západ momentálně nemá silné a odhodlané lídry. Je tomu tak, ale bylo by naivní posuzovat možnosti Západu jen na základě osobních vlastností lídrů. Síla Západu netkví ve vůdcích, nýbrž v demokratických institucích. Dokázal zvítězit ve třicetileté studené válce s protivníkem mnohem silnějším, než je současný Putinův režim.

Svým chováním Putin fakticky uvolnil ruce Západu, který nyní nemusí brát ohledy na ruský postoj. Nikoho ve světě už nenapadne konzultovat s Moskvou plánování jakýchkoli mezinárodních akcí. Moskva se stane nezajímavou také pro spřízněné diktatury, které nyní opečovává. Peníze a zbraně bude potřebovat doma. Na obzoru jsou totiž mnohem bytelnější civilizační výzvy než jenom separatismus četných etnických regionů a rostoucí sociální neklid. Do konce letošního roku se Američané nejspíš stáhnou z Afghánistánu a Rusko zůstane samo tváří v tvář postupujícímu islámskému fundamentalismu, jenž nemůže nasměrovat svou přebytečnou energii jinam než na sever, do měkkého podbřišku Ruska. A na obzoru se rýsuje nevyhnutelný střet s Čínou o Sibiř, do něhož Rusové již nyní odpočítávají léta.

Nezamýšlené dopady se vyznačují vysokou nepředvídatelností. Ale již dnes lze s jistotou říci, že Putin přehodil výhybku na kolej, která končí v propasti, i když se dnes mnohým zdá, že ruský vlak zrovna vyjíždí z květinové slavobrány.

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile