Kontroverzní rozhodnutí bankovní rady ČNB, kterým devalvovala českou korunu, lze číst i tak, že domácí měně se daří, protože jí důvěřují trhy. A měně se daří, když se daří ekonomice.
V záplavě různých jobovek, a mediálního zaměření především na politické procesy, uniká významný ekonomický trend – česká ekonomika se byť pomalu, ale jistě odlepuje ode dna, a právě informace o vzestupu českého průmyslu, který vzrostl o minulý měsíc o 7,1 %, oproti očekávaným 6,3 procentům, i o extrémně zdařilém vývozu, zpevnily korunu vůči zahraničním měnám. To je základním důvodem, proč ČNB začala skupovat eura a zvyšovat objem českých korun.
Podle čísel ze září hrubý národní produkt poklesne sice o 0,9 procenta, ale srpnová předpověď počítala s poklesem 1, 5 %. Pozitivní jsou i další ukazatele, jako je například obchodní bilance, která skončila s přebytkem 35,1 miliardy korun. O 3,7 % oproti srpnu se zvýšily i maloobchodní tržby, což je důkazem, že zlepšující se stav ekonomiky se postupně přelil i do spotřebitelské důvěry, a občané začínají více utrácet. Právě slabá domácí poptávka stála za slabým výkonem ekonomiky v posledních letech.
Existuje vždy problém definovat, do jaké míry se na ekonomických procesech podílejí čistě ekonomické mechanismy, a do jaké míry jsou závislé na konkrétní vládní politice. V každém případě jde vždy o určitý mix, kde státní zásahy mohou tu vyšší, tu nižší mírou ovlivnit vývoj národního hospodářství. Špatná státní rozhodnutí ekonomiku poškozují, dobrá jí pomáhají.
Smůla pravice
Obě pravicové vlády, jak Topolánkova, tak Nečasova, měly smůlu v tom, že v roce 2009 zasáhla Českou republiku vleklá globální krize, která významně poznamenala nejenom ekonomiku jako takovou, ale i politické jevy. Od počátku krize byly obě vlády napadány, že nejsou schopny jejím důsledkům adekvátně čelit, přestože tvrdá data hovořila především v sociální oblasti o úplně něčem jiném. Nezaměstnanost (v září 7,9 %) nikdy za celou dobu krize nepřekročila dolní hranici celoevropského průměru, a míra chudoby je stále nejnižší ze všech států EU.
Nečasova vláda byla napadána zprava i zleva. Zleva, protože brzdila ekonomiku přílišnou restrikcí, zprava kvůli tomu, že zvyšovala daně, a tím – brzdila ekonomiku rovněž. Byl to tanec mezi vejci, do značné míry i tanec slepých a beznohých, protože jen malou část ekonomických procesů mohli Nečas s Kalouskem ovlivnit.
V zemi s otevřenou ekonomikou, téměř výhradně exportně orientovanou na churavějící eurozónu, navíc s prakticky nevýznamným vnitřním trhem, se toho dalo uskutečnit opravdu jenom poskrovnu. Nicméně dnes se ukazuje, že zvolený mix fiskálně ekonomických opatření pokud ekonomice přímo nepomohl, alespoň jí neublížil, a ekonomika je z nejhoršího venku.
Z této politiky ale nebylo dopřáno, aby česká pravice sklidila patřičné výnosy. Nebýt bezprecedentního zásahu Ištvana a jeho prokurátorské kamarily proti Nečasovi, z něhož se nakonec vyklubala jedna velká blamáž, mohla vláda v klidu dovládnout. A do původního termínu řádných voleb se mohla úplně jinak vyvíjet i ekonomika. Vždyť na příští rok prognózuje ČNB dvouprocentní růst. Vláda tak mohla prezentovat, a částečně i oprávněně, nastartování růstu jako i svůj úspěch, jako sebepotvrzení správně nastavené hospodářské politiky.
Co by to udělalo s vývojem volebních preferencí, je nasnadě. Voliči se rozhodují do značné míry podle peněženky, a neohlížejí se příliš na to, co která vláda provedla či neprovedla, ale především na to, jaká je jejich aktuální finanční situace a životní úroveň. A ta by se mohla v červnu 2014, kdy měly být řádné volby, diametrálně lišit od situace dnešní, respektive v okamžiku voleb.
Ukradený rok
Za rok by voliči vystavovali vysvědčení vládě, která přes všechny peripetie vyvedla zemi z hospodářské krize, před měsícem ale před nimi stály strany ODS a TOP 09 jako ty, které tento úkol nezvládly. A podle toho jim také uštědřili, byť nezasloužený výprask. Smetanu nakonec slízla zcela nezaslouženě ta politická uskupení, která ať už v opozici, či mimo parlament postavila svou volební kampaň na naprosté negaci vládní hospodářské politiky.
Období od pádu Nečasovy vlády do termínu předčasných voleb by tak mohlo vstoupit do historie jako ukradený rok. Rok, o nějž byla legitimní vláda okradena zpovykanými policajty a prokurátory. Je otázkou, zda právě to nebyl skutečný záměr – zlikvidovat nepohodlnou vládu ve chvíli, kdy mohla začít sbírat plody obezřetné hospodářské politiky.
