Zemřela Iron Lady a povinnost vyjádřit se k tomu pociťuje evidentně každý. Nestačím se divit co všechno jsou někdy lidé, vybaveni počítačem s internetovým připojením, schopni napsat.
Po smrti Margaret Thatcherové se dozvídám, že málem vyvolala jadernou válku, byla nepopulární, nafoukaná a dokonce měla problémy s alkoholem. Co udělala Margaret špatného je předmětem vášnivých debat jak v blogosféře, tak na sociálních sítích či etablovaných publicistických serverech. Tradiční undergramatický hardcore fight zuří samozřejmě na Facebooku a vlastně všude, kam se dá zdarma umístit text.
Autorům vzkazuji: Vážení, tímhle stupidním hulvátstvím vystavujete vizitku jen sami sobě. A vůbec to není o tom, na které straně stojíte. Nebavme se o tom, že obyvatelé Falkland se v nedávném referendu jednoznačně kladně vyjádřili k výsledkům thatcherovské politiky, ani o tom, že v Severním Irsku pořádají dnes oslavy, protože tvrdá politika železné lady kdysi téměř zvrátila mírový proces mezi katolíky a republikány. Neřeším teď, zda byla Margaret Thatcherová populární nebo ne, a do jaké míry je vlastně popularita úměrná kvalitě političčiny práce. To jsou politické názory, a o těch je známo, že každý má nějaké. No dobře, nemá, ale může mít.
Je ale vhodné kydat hnůj na dámu v den jejího úmrtí? Copak takhle se chová džentlmen? Uznávám, Margaret Thatcherová byla coby politička výrazná jako málokdo, a výrazní lidé vzbuzují kontroverze. Před definitivou smrti je ovšem každá kontroverze nicotná. Smrt totiž hraje úplně jinou ligu. Mám, měl jsem a asi vždy budu mít velké množství výhrad k názorům a činům Václava Havla. Když však zemřel, držel jsem na čas zobák. Prostě ze slušnosti.
