V těchto dnech si připomínáme konec 2. světové války v Evropě. Ale „vzpomíná si tu někdo na Veru Lynn?“ jak zpívá Roger Waters v legendární písni Vera z alba The Wall? V navazujícím snímku Pink Floyd: The Wall je tatáž melodie doprovozena obrazy války, vojáků navracejících se domů a objímajících se s rodinami. A právě tenhle návrat a to shledání krásná zpěvačka a posléze i herečka Vera Lynn (*20. března 1917) ve své nejslavnější písničce slibovala, když objížděla britské šiky na zahraničních frontách.
Schválně si na Internetu vyhledejte úryvky záznamu koncertů, jimiž tehdy ani ne třicetiletá vysoká, ztepilá blondýnka poctila muže v uniformách bojující v Barmě, v Egyptě, v Indii. „I know weʼll meet again some sunny day,“ zpívá jim, „vím, že se jednoho slunečného dne zase setkáme.“ A před ní stojí nebo sedí stovky vojáků a zpívají s ní s radostí a důvěrou tenhle válečný šlágr, upřímný, sentimentální, romantický a prostý – nebo hit o bílých útesech doverských, nebo pochod velebící věčnou Anglii...
Kolik z těch kluků už se nikdy nevrátilo domů? Polovina? Víc? A myslíte, že to ta hezká slečna netušila? A přitom se jí nezlomil hlas. I když někdy taky ano. Také díky své lidskosti byla tato nositelka Britské válečné medaile, Barmské hvězdy a Řádu britského impéria (titul Dame Commander) roku 2000 zvolena Britem, jenž nejlépe vyjadřuje ducha dvacátého století.
Koncerty mezi minami
V období bleskové války jezdívala večer po koncertech rozbombardovaným Londýnem ve svém austinu a modlila se, aby to stihla domů před dalším leteckým útokem. Její autíčko mělo plátěnou střechu a ona nosila plechovou helmu, protože co kdyby přiletěl šrapnel? Jenže přece nemohla zklamat své „chlapce“ a místo zpívání zůstat sedět doma, když ji příslušníci britských ozbrojených sil během takzvané podivné války v anketě deníku Daily Express zvolili svou nejoblíbenější zpěvačkou...
Když loni vydala čerstvě stoletá Vera Lynn svou již čtvrtou a zatím poslední knihu pamětí, Keep Smiling Through: My Wartime Stories (Stále se směj: Mé válečné příběhy), zaměřila se především na tříměsíční období mezi březnem a červnem 1944, které strávila hlavně v Barmě okupované Japonci. Sedmadvacetiletá Vera, která do té doby v životě neletěla a nejdál byla v Holandsku, se rozhodla, že klukům, co ji znají jen z desek a z rozhlasového vysílání BBC, před bitvou přiveze trochu lásky a legrace.
A letět pět tisíc mil letadlem, to tehdy bylo skutečně něco – bylo jí celou cestu špatně, ale „cokoli, co jsem musela přestát, bylo ničím proti tomu, co musel zvládnout průměrný voják, námořník nebo pilot“. Stavila se cestou v Šamšernagaru (tehdy indické Bengálsko, dnes Bangladéš) a zazpívala tu jednotkám před klíčovou bitvou u Kóhímy, kde pak Spojenci po více než dvou měsících útrap zvítězili.
Vítr vane pouští
Veřina cesta vedla i Káhirou, kde v obrovském polním stanu uprostřed pouštní bouře zpívala 3500 mužům: „Vítr dovnitř vnášel obrovské množství písku. Dostal se všude – do mých uší, nosu a krku – a měla jsem problém vidět své publikum, natož abych byla slyšet. Ale chlapci vypadali nadšeně.“ Další zastávky přišly ve Falúdže, Basře, Bahrajnu, Kalkatě – a všude zpívala a dávala si s vojáky ležícími v lazaretech nebo odpočívajícími na ubikacích šálek čaje. S každým chtěla mluvit, každému chtěla odpovědět na to, jak je doma, jaké je v Británii počasí, jaká je společenská atmosféra a jestli tam už na svoje vojáky nezapomněli.
Na Veru samotnou svět nezapomněl ani náhodou. I když s koncertní kariérou skoncovala ve věku 78 let, na 50. výročí Dne osvobození, kdy zpívala před samotnou královnou, ani jako osmdesátnice nepřestala dětem ve školách vyprávět o hrůzách války. Dnes jí je 101 let, ale je stále po všech stránkách fit. Nezapletla se s politikou, vyvarovala se skandálů a v září roku 2009 se ve svých tehdejších 92 letech stala namísto Boba Dylana nejstarším žijícím umělcem, který se kdy prodral na první místo britského žebříčku prodeje alb – s kompilací Weʼll Meet Again: The Very Best Of Vera Lynn smázla Arctic Monkeys i Beatles.
O statečné a krásné Veře Lynn si více přečtete v rubrice Femme fatale v Reflexu č. 19, který vyšel ve čtvrtek 10. května.
